J 20,24-29

J 20,24-29

Milí bratři, milé sestry, milí přátelé,

slova evangelia, která nám dnes mají posloužit k duchovnímu ponaučení, začínají zvláštně: „Tomáš, jeden z dvanácti, zvaný Didymos, nebyl s nimi, když Ježíš přišel.“ (J 20,24). Nebýt tam, kde se stane něco důležitého, nezažít to velkolepé, co zažili ostatní, to nám přináší pocit frustrace. Může nás trápit, že neumíme vrátit čas a vstoupit do toho, co bylo důležité a zásadní a my jsme u toho nebyli. A ještě je to umocněno tím, když nám ti druzí řeknou: „Viděli jsme…“ Oni viděli, ale my jsme neviděli nic.

Tomáš, který byl nazývaný Didymos, se v takové situaci ocitl. A na jeho příběhu, který nám evangelista Jan odhaluje, se můžeme mnohému naučit. Didymos znamená Dvojče a při tom o žádném jeho dvojčeti v evangeliu nic nečteme. Možná je to proto, že je právě naším dvojčetem, že se mu v mnohém podobáme.

V neděli vzkříšení učedníci zažili, že jejich setkání, zformované strachem, se přeměnilo ve společenství, v jehož středu stojí vzkříšený Pán. Byli osloveni jeho pozdravem pokoje, obdařeni Duchem svatým a naplněni radostí. Shromáždění učedníků se tak stalo předobrazem církve. Církev je jako společenství učedníků, kteří jsou zavření ze strachu, ale Vzkříšený k nim vstupuje a oslovuje je svým pokojem. Tento pokoj však není jejich trvalým vlastnictvím. Přeměna jejich vyplašeného shromáždění ve společenství církve není dar, který si mohou odložit do příštího týdne.

Vždyť jsme nyní četli, že za týden jsou znovu zamknutí, zase uvnitř a Ježíš se postaví do jejich středu a opět je pozdraví slovy: „Pokoj vám!“ Pokoj s ním opět přichází. Strach má moc, učedníky přivedl na jedno místo, kde se zajistili proti tomu, co je venku, možná závorou ​​nebo zámkem. Jakoby se při nich neobjevila ani stopa slov, která jim říkala Marie Magdaléna, totiž, že viděla Pána (J 20,18). Zjišťujeme, že pro zrození víry samo o sobě nestačí to, když někdo svědčí o Vzkříšeném, že každý učedník potřebuje na vlastní kůži zažít blízkost Vzkříšeného Pána a slyšet jeho slova. Tomáš odmítal uvěřit na základě zkušenosti jiných učedníků.

Dnešní příběh se odehrává za zavřenými dveřmi, učedníci mají strach, potřebují se opakovaně se Zmrtvýchvstalým setkávat. I my to potřebujeme. Ježíš k nim přichází navzdory jejich strachu a zavřeným dveřím. Podruhé se obrací přímo k Tomášovi, jakoby on byl hlavním důvodem jeho příchodu. A nabízí mu splnění jeho podmínky. Nic mu nevyčítá. Na místě, kde při prvním setkání za zavřenými dveřmi bylo vyslání všech učedníků, je nyní Ježíšova výzva k víře a blahoslavenství těch, kteří teprve uvěří.

Jako by bylo toto blahoslavenství nabízené i nám, kteří se nemůžeme tak jako první učedníci setkat se vzkříšeným Pánem. Ježíšova nabídka pro Tomáše je zde téměř doslova zopakována podle jeho požadavku. Vzkříšený Pán je skrytě přítomen svým učedníkům a přesně ví, co si myslí i říkají. Věděl o Tomášově touze, slyšel jeho slova, i když ho Tomáš neviděl. Svou nabídku dotknout se jeho ran Ježíš ukončuje slovy: „Nebuď nevěřící, ale věřící.“ „Nepochybuj a věř!“ A na tuto výzvu Tomáš odpoví svým vyznáním víry: „Můj Pán a můj Bůh!“

Zjišťujeme, že pro víru je důležité právě Ježíšovo slovo, na jeho slovo Tomáš zareaguje. Už nečteme, zda přijal nabídku dotknout se Ježíšových ran. Možná ani ne. V setkání se Vzkříšeným už žádné hmatatelné důkazy nejsou důležité. Podstatné je, že vzkříšený Pán je ten, který byl ukřižovaný. Toto si potřeboval potvrdit nejen Tomáš. I my to potřebujeme. Vzkříšený Pán zůstává zároveň ukřižovaným Mesiášem, jak to zdůrazňoval apoštol Pavel: „My kážeme Krista ukřižovaného“ (1Ko1,23).

Z mrtvých vstal ten, který za nás umíral na kříži. Jeho ukřižování je důkazem jeho lásky k nám, jeho oběti za nás, jeho završeného díla na zemi. Tomášovo vyznání o Ježíšovi - „můj Pán a můj Bůh“ - je vrcholem celého Janova evangelia. Poprvé zde zaznívá plné vyznání křesťanské víry. Z úst učedníka, který se chtěl na vlastní kůži přesvědčit, že ukřižovaný Pán vstal z mrtvých.

Tomáš pochopil smysl vzkříšení správně. Ježíš je osobním Pánem a Bohem. Tomášův příběh pomáhá i nám dnes, protože na něm vidíme, že Vzkříšený slyší naše slova, zná naše požadavky a touhy a probouzí naši víru.

Ježíš pochválil dva druhy víry: Tu Tomášovu, která se zrodila z vidění a ještě více tu, která se zrodila z nevidění. Tu druhou bychom mohli označit právě jako víru z nevidění. My jsme učedníky, kteří se potřebují této víře učit, žít ji a nebát se k ní přiznat. Je to víra těch, kteří svého vzkříšeného Pána neviděli, a přesto uvěřili, že Ježíš je jejich osobní Pán a Bůh, který za ně zemřel a byl vzkříšen.

I my můžeme zažívat, že Vzkříšený u nás překonává bariéry vnitřní i ty vnější. My je sami překonat neumíme a ani nemůžeme. Tomáš se nijak nezasloužil o to, že Vzkříšený k němu přišel. Překonal bariéru vnější - zavřené dveře, i vnitřní - strach učedníků. On sám svou mocí vstoupil do středu učedníků a přinesl jim spolu s pokojem i slova vedoucí k plnému odhalení a rozpoznání jeho identity.

Tomáš pak o Ježíšovi vyznává: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš je osobním Bohem nejen pro Tomáše, ale i pro nás. Ani naše bariéry nezabrání Pánu, aby k nám přišel. Někdy jsme také těmi učedníky, kteří se uzavřeli před světem, kteří se o sebe bojí, jako tehdy učedníci za dob Ježíše, kteří se rozutečou a pak zase semknout ve strachu za zavřenými dveřmi. Strach ovládá lidi všech dob a jediným lékem na něj je pokoj, který se nezastaví před žádnou překážkou. Do středu učedníků vstupuje s Ježíšem. Není možné mít tento pokoj bez Ježíše. Někdy můžeme slyšet od těch, kteří s ním nechtějí mít nic společného: „Dejte mi pokoj s Ježíšem!“ Ale to se dá pochopit velmi různě, protože pokoj přichází právě s Ježíšem.

Jen s Ním k nám přichází skutečný pokoj od našich strachů. Pokoj, který převyšuje náš rozum. Je to pokoj, který nastává, když všechny starosti předložíme Pánu. Vzkříšený má na to, aby unesl naše slova, touhy, požadavky, i překážky, které jsme si navzájem mezi sebou vytvořili. Učedníci jsou spolu, protože je spojil jejich strach, zavřel je a uzamkl před okolním světem. Někdy je dobře, když prožíváme své strachy společně, protože společně pak prosíme pomoc a strach nás může s ostatními semknout. Ale je také důležité, jestli v tom strachu jsme zároveň učedníky Ježíšovými, jestli přemýšlíme nad Ukřižovaným a Vzkříšeným déle než jen během Velikonoc. Už je týden po svátcích a týden po nich a Pán opět přichází ke svým učedníkům.

Když dnes čteme, že strach před lidmi Ježíšovy učedníky semknul a zamknul, může to být pro nás poselstvím o tom, že Bůh si umí použít všechno, dokonce i tento strach, aby nám dal svůj pokoj a vzbudil v nás víru. Tomášovi bylo k užitku i to, že tehdy s učedníky nebyl, i to, že neměl zkušenost, kterou měli oni, ale obzvláště to, že se ke své pochybnosti přiznal, že ji vyslovil, že byl pravdivý. Kdo takto žije, kdo před Bohem i lidmi žije pravdivý a otevřený život, ten se nemusí bát o to, co s ním bude.

Vidíme, že Vzkříšený se nedá zastavit zamčenými dveřmi, a že jeho přítomnost není přeludem. Opravdu vstal z mrtvých. A tam, kde my máme bariéry, právě tam vstupuje a mluví s námi o našich požadavcích, nic nám nevyčítá, ale nabízí to, po čem jsme toužili. Chce, abychom uvěřili, že on je Pánem, který za nás zemřel. Chce, aby jeho slovo bylo dostatečné pro naši víru. A dává se nám poznat, protože chce být naším osobním Bohem.

Pane, vstupuj i mezi nás se svým slovem, které působí pokoj a víru. Amen.