J 12,1-8 (Květná neděle 2022)

J 12,1-8

Milí bratři a sestry,

o Květné neděli si zpravidla připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Dnes jsem k našemu zamyšlení vybral událost, která podle Janova evangelia Ježíšovu vjezdu do Jeruzaléma předchází. Už tady, v Betanii, ve vesnici kousek od Jeruzaléma se totiž objevuje určité napětí a nepochopení, které pak provází celé pašijové dění.

Ježíš spolu s učedníky večeří u Marty, Marie a Lazara. Nejde ještě o poslední večeři, kterou bude za několik dní Ježíš slavit se svými učedníky v Jeruzalémě. Do Velikonoc zbývá ještě šest dní. Evangelista Jan to uvádí takto přesně. Večer, šest dní před velkým pátkem, to je patrně sobota večer. V době kdy Jan píše svoje evangelium, se scházeli první křesťané k bohoslužbám v sobotu večer, po západu slunce. Shromažďovali se, aby se setkali se vzkříšeným Ježíšem, aby o něm četli, aby v Jeho přítomnosti stolovali.

Jakoby tehdy v Betanii u Marty, Marie a Lazara předjímali budoucí křesťanské nedělní bohoslužby, protože den, podle židovského chápání, začíná soumrakem a neděle tedy začíná v sobotu večer po západu slunce. Neděle tehdy byla pracovním dnem, a proto se křesťané setkávali k bohoslužbám v tuto dobu.

Šest dní před velikonocemi se podle židovských zvyklostí vybírá beránek určený k zabití a snědení při sváteční velikonoční večeři. Jakoby Ježíš byl tím Mariiným pomazáním vybrán a oddělen jako velikonoční beránek. Jako ten beránek, který bude zabitý, protože jeho krev zachraňuje před zhoubcem. Beránek, který umožnil vyjití z egyptského otroctví.

Slavnostní pomazání se ale odehrává trochu zvláštně. Mesiáš, což znamená pomazaný, není pomazán v chrámu, jak by se slušelo. Neslyšíme zde nic o davech provolávajících slávu, to až pak při vjezdu do samotného Jeruzaléma. K pomazání dochází mezi pár obyčejnými lidmi a pomaže ho žena a ne prorok nebo velekněz. Nepomaže mu hlavu, na které by se do daleka skvěla královská koruna, ale nohy, které šlapaly po prašných cestách a které čeká poslední, křížová cesta. Nohy, které jsou v bezprostředním styku se zemí, se zemitostí. S prachem země, z něhož je člověk stvořený.

Pašijový děj se rozjíždí hned druhého dne podle předem dané režie, která je v líčení evangelisty Jana v jasném sledu: slavný vjezd do Jeruzaléma, umývání nohou učedníkům, Ježíšova řeč na rozloučenou, zatčení, soud, bičování, kříž, smrt, uložení do hrobu. V tomto dění je zvláštní naléhavost, kterou rozpoznala už Marie. Ta Marie, která seděla u Ježíšových nohou a poslouchala ho, zatímco Marta obsluhovala. Marie, která ví, že je potřeba Ježíšovi naslouchat, také teď ví, co je potřeba udělat. Nebo to možná jenom tuší nebo to bez promýšlení prostě udělá. Vezme vzácný olej, pomaže Ježíšovy nohy a otře je svými vlasy.

Žádný laciný olej, ale olej z pravého nardu za tři sta denárů, což byl tehdy roční příjem rolníka. Olej z nardu patřil mj. ke svatební výbavě bohatších nevěst. Vlastně jakoby Marie tím vylitým oleje ukázala, že Ježíš je pro ni víc než možnost slušně se vdát. Marie dává Ježíšovi poklady svého domu i své bytosti. Někdo v tom může vidět ukvapenou reakci ženské přecitlivělosti. Její projev lze snadno napadnout a kritizovat jako nepatřičný, trapný, rušivý, nesmyslný. Jako zbytečné plýtvání. Jenže, kdo má právo dávat hranice lásce, která touží rozdat se pro druhého? Spousta projevů těch, kdo se mají rádi, nám může připadat nesmyslná a bláznivá, ale stejně to ti dva udělají. My, kteří stojíme zvenčí jejich vztahu, vidíme, že jejich chování je leckdy absurdní, jenže právě proto, že jsme vně, tak nás ti milující se uvnitř neberou vážně.

Ovšem Ježíš je v tuto chvíli ten uvnitř. A proto Marii rozumí. Rozumí té ženě, která je ochotná udělat něco na první pohled nesmyslného, bláznivého a absurdního. Rozumí jí a přijímá to. Myslím, že evangelista Jan zachytil tuhle epizodu z Betanie také pro tu čistotu a přímočarost Mariina jednání. Marie zapomíná na sebe, protože myslí na Ježíše a chce mu projevit svoji lásku.

Ježíš je pomazán jako mesiáš. Pomazání ovšem neprobíhá v rámci bohaté liturgie, neprobíhá za účasti významných osobností ani na svatém místě. Marie se sklání k jeho nohám. To svědčí o její pokoře, o láskyplné úctě, o radosti z přebývání v jeho blízkosti. Kupodivu, nezazní tu žádná slova. I beze slov je ovšem cítit sílu okamžiku. Dům se plní vůní oleje. Ta vůně musela ještě dlouho zůstat na Ježíšových nohách a na Mariiných vlasech. Možná ještě ve chvíli, kdy byly Ježíšovy nohy probíjeny hřeby, byla ta vůně trochu cítit. A Mariiny vlasy, ty musely vonět ještě déle.

Ovšem Jidášovi se to, co Marie udělala, nelíbí. Jidáš rozbíjí sváteční okamžik praktickou výtkou: „K čemu takové plýtvání? Kolik dobrých věcí bychom za 300 denárů pořídili, kolika lidem bychom pomohli?“ Jidáš vidí finanční hodnotu toho činu. A třeba v evangeliu podle Marka je učedníků, kteří takhle přepočítávají cenu oleje, víc. Nemusíme jim to zazlívat, Ježíš je učil myslet na druhé, a přeci se teď Marie zastává.

Možná je chyba v tom, že Jidáš nedovede vidět víc, než ta čísla. Nedohlédne dál než tam, kam je bezprostředně vidět. Nedovede rozpoznat výjimečnost této chvíle. Za šest dní už bude Ježíš v hrobě. Jidáš ani ostatní učedníci netuší to, že Ježíš, který je nyní přítomen, s nimi již brzy nebude. „Chudé máte vždycky mezi sebou, ale mne nemáte,“ říká Ježíš. O chudé se máme starat, ale jsou tu i vzácné chvíle, kdy prožíváme Kristovu blízkost a které patří k naplněnému křesťanskému životu.

V životě jsou mimořádné slavnostní chvíle, které dávají lidskému životu hluboký smysl. Jsou mimořádné chvíle, kdy smysl udává něco jiného než užitečnost toho, co právě děláme. Můžeme to vidět také v přikázání o dni odpočinku: „Šest dní budeš pracovat, ale sedmý den je den odpočinku. Nebudeš dělat žádnou práci…“ Je to den, kdy odkládáme starosti všedního dne, kdy se scházíme k bohoslužbám, protože můžeme obrazně řečeno sedět u Kristových nohou a naslouchat mu. Protože můžeme hovořit spolu nebo si třeba číst, abychom lépe porozuměli biblickému poselství. Je to den, kdy se můžeme s dalšími křesťany sdílet, někdy možná i beze slov. Jidáš by ve své logice užitečnosti řekl: „Neměli bychom i v den odpočinku raději pracovat, aby se ukázalo, že Bohu ve světě opravdu sloužíme? Není den odpočinku ztrátou času? Mohli bychom přece udělat tolik užitečných věcí.“ Den odpočinku může vypadat jako plýtvání drahocenným časem.

Mariino gesto vypadá jako plýtvání drahocenným olejem. Většinou nemáme smysl pro takováto velkolepá gesta lásky, gesta podobná tomu, jaké zde Marie projevila vůči Ježíšovi. Tu bezprostřednost, s jakou Marie pomazává Ježíše, to, co je vlastním projevem její lásky, tomu už moc nerozumíme. Ovšem jak tedy vyjádříme, že Ježíš z Nazareta je pro nás Boží Syn, kterého milujeme?

Sestry a bratři, jsem rád, že v evangelium máme i tento příběh. Dává nám tušit, že Bůh vnímá jednotlivé projevy naší lásky a víry a že je přijímá. A to dokonce i takové projevy, které jdou proti lidskému rozumu nebo proti obecným náboženským zvyklostem.

Dnes je Květná neděle a my si připomínáme jednu ženu, která pro Ježíše udělala bláznivou věc. Čin, který se dá vyložit různě. Ježíš bere tento čin vážně, přijímá jej, zastává se té ženy. Nejspíš proto, že zrovna On má velmi osobní zkušenost s tím, co to znamená udělat pro druhého něco, co je v očích světa bláznovstvím. Pomazání v Betanii se lidské logice může jevit jako nesmyslné a absurdní. Ale právě tak se může jevit jako nesmyslná a absurdní také smrt Božího Syna na kříži.

Projevy naší lásky k Bohu někomu můžou připadat jako mrhání časem, penězi, lidskými silami. Tak to můžou vnímat ti, kdo stojí vně vztahu lásky. Ale Bůh, který vidí do našich srdcí, nás pochopí a přijme to, co je motivováno naší láskou k Němu. Nenechme se v našem vztahu k Bohu určovat tím, co by tomu řekli lidi.

Pane, ty vidíš do našich srdcí, znáš naši motivaci a rozumíš nám. Často nedokážeme naši lásku vůči tobě nijak projevit. Děkujeme ti za příklad Marie, která rozpoznala vzácnost okamžiku, když byla s tebou a jednala podle své lásky. Amen.