Iz 63,16b-17.19b; 64,4 (vlastní překlad)

Ty, Hospodine, jsi náš Otec, náš vykupitel od věčnosti, to je tvé jméno. 63,16b

Proč jsi způsobil zbloudění naše ze svých cest, Hospodine? 63,17a

Zatvrdil jsi naše srdce vůči bázni před tebou! 63,17a

Vrať se kvůli svým služebníkům, kmenům svého dědictví. 63,17b

Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil, před tvou tváří by se třásly hory. 63,19b

Setkáváš se s tím, kdo se raduje a koná spravedlnost a na tvých cestách pamatují na tebe. 64,4a

Hle, hněval ses a hřešili jsme, jsme v nich věčně, ale budeme zachráněni. 64,4b

Milí bratři, milé sestry, máme dnes před sebou slova z prorokovy naléhavé modlitby. Díky sugestivnímu vyjádření touhy po Boží přítomnosti, která je zde formulována jako „protržení nebes“ – „Bože, kéž bys protrhl nebesa“, díky těmto slovům církev čte a promýšlí tento biblický oddíl v období adventu. Jsou to velmi silná a naléhavá slova: „Hospodine, kéž bys protrhl nebesa a sestoupil, před tvou tváří by se třásly hory!“ (Iz 63,19b). Hory, které jsou výrazem nepohnutelné stability, by se třásly před Boží velikostí a majestátností. Což teprve lidé a mnohá lidská ustanovení, která jsou ve srovnání s horami něčím nepatrným a snadno otřesitelným.

Adventní doba nám tak skrze tento text klade otázku: Co před Bohem obstojí? Co obstojí před jeho tváří? A zároveň – chceme vůbec něco takového jako je Boží převratný vstup do našeho světa? Co když bude otřeseno také to, na čem si zakládáme, to, co je pro nás důležité a zároveň to tvoří falešné jistoty našich životů? Můžeme souznít se slovy naléhavé touhy: „Hospodine, kéž bys protrhl nebesa a sestoupil!“?

Možná nám v touze po Boží převratné blízkosti pomůže to, že líčení Boží mohutnosti je zde vyváženo představením Hospodina jako Otce a jako vykupitele. Hospodin je tím, komu na nás záleží tak, jako dobrému otci záleží na jeho dětech. A vykupitel, no to je zastánce a obhájce, to je ten, kdo pomůže v krajní nouzi, kdo dokáže člověka vysvobodit od toho, co má moc jej zcela zničit. Bůh jedná jako Otec a jako vykupitel. Toto jednání je pro Hospodina charakteristické, tvoří jeho jméno, tedy je tím, co je mu nejvlastnější. Myslím, že když si to uvědomíme, také zatoužíme po jeho blízkosti.

Advent je dobou touhy. Touhy po blízkosti a přítomnosti Boha, který je svému lidu Otcem a vykupitelem. A zároveň je advent dobou, kdy si uvědomujeme, že Bůh je v nebi a my jsme na zemi. Bůh je v prostoru, který je pro nás nepřístupný. My k němu nemůžeme vystoupit, ale on se k nám může sklonit. On si k nám může najít cestu, může si najít způsob, jak nám být blízko, jak překonat bariéry, které nás oddělují. Jde ovšem o to, jestli my o tuto blízkost opravdu stojíme, jestli po ní opravdu toužíme.

Prorok Izajáš totiž v této modlitbě mluví také o zatvrzeném srdci Božího lidu. Motiv zatvrzeného srdce se prolíná celou knihou Izajáš. Podle 6. kapitoly této knihy Hospodin zaslepil oči svého lidu a zatvrdil, tedy znecitlivěl, jeho srdce. Otázku „proč to udělal“, kterou zde prorok klade, můžeme chápat jako prorokův bolestný údiv nad touto skutečností. Proč k tomu muselo dojít? Nebo možná lépe řečeno: K čemu je dobré, že se to stalo? Důležité je, že lid si nyní stav svého zatvrzení uvědomuje, je s ním nespokojený a touží po změně. Možná, že toto zatvrzení bylo důležité právě proto, aby se situace vyhrotila a lid si tak uvědomil pravý stav věcí. Uvědomil si jak na tom skutečně je a pocítil touhu po změně.

Kdyby donekonečna přetrvávala jakási polovičatost ve vztahu k Hospodinu, částečně, někdy, občas plníme Boží vůli, ale často také ne a jde to takto pořád dál a dál, donekonečna, až do ztracena… Identita Božího lidu by se takto postupně vytratila. A proto Bůh poslal svého proroka, Izajáše, aby zatvrdil srdce svého lidu vůči bázni před Hospodinem. To je vyjádřeno v 6. kapitole této knihy. Zpupnost lidu se pak plně projevila a přinesla svoje následky v podobě babylonského zajetí. A tam lid opět zatoužil po svém Bohu.

Proto je nyní na straně lidu jasná touha: „Hospodine, chceme být tvými syny a dcerami, ty jsi náš Otec. My chceme být tvými služebníky. Těmi, kteří ti patří jako tvoje dědictví. Ty sis nás vybral za trvalé vlastnictví, jsme tvoji, a proto se k nám nyní vrať. Hospodine, umožni nám to, abychom opět byli tvými služebníky. Přijmi nás a vrať se k nám. Chceme konat tvoji vůli.“

A Bůh jde této lidské touze naproti. Prorok Izajáš zde také vyznává, že Bůh se setkává s tím, kdo se raduje a koná spravedlnost, kdo na Hospodina pamatuje (Iz 64,4a). Tyto charakteristiky Božího lidu se pěkně doplňují, vyvažují a vyjadřují tak ideální postoj Božího služebníka. Radost, konání spravedlnosti a pamatování na Boha. Jsou tací křesťané, kteří se radují, kterým jde o to, aby prožívali radost, ale na spravedlnosti jim příliš nezáleží. Ti mohou sklouznout k tomu, že v hledání a prožívání radosti budou mít jediný smysl svého života.

A naopak jsou takoví křesťané, kteří se soustředí na spravedlnost, ale radost se jaksi z jejich života vytratila. Jeden rabi říkal, že kdyby člověk naplnil všechny Boží příkazy, ale neměl z toho radost, pak když by zemřel, otevřel by se mu ráj. Ale protože necítil žádnou radost ve světě, necítil by radost ani v ráji. Ideální je tedy kombinace obojího. Hledání radosti i spravedlnosti a při tom všem pamatování na Hospodina. Takovým lidem jde Bůh vstříc. S takovými se setkává.

Prožívat duchovní rozměr adventní doby znamená prožívat touhu po Boží blízkosti a zároveň si připustit, že jsme se Bohu kamsi zatoulali, zabloudili z jeho cest. Připustit, že naše srdce je vůči němu zatvrzené. Může být pro nás překvapivé, že prorok toto zatvrzení srdce, tuto niternou necitelnost vůči Bohu, líčí jako důsledek Božího jednání. Říká o Bohu, že on to byl, kdo nás nechal zabloudit ze svých cest a zatvrdil naše srdce (63,17a).

Dokonce to, že lid hřešil, líčí jako důsledek Božího hněvu: „Hle, hněval ses a hřešili jsme…“ (64,4b). To je neobvyklé pořadí. Normálně bychom čekali pořadí: My jsme hřešili a ty ses hněval, tedy tvůj hněv je reakcí na náš hřích. Ale prorok tady nejdřív říká, že Bůh se hněval a až potom, že my jsme hřešili, což vypadá, jako by hřích lidu byl důsledkem Božího hněvu.

Tento způsob vyjádření ovšem není prorokovou snahou obvinit Boha a říct, že on může za naši zatvrzelost a za naše hříchy. Je to hluboké rozpoznání, že zatvrzení lidských srdcí dosáhlo už takových rozměrů, že je z lidské strany nevratné. Zároveň se na tom ukazuje, že hřích není jen jednotlivý čin, ale je to celkové směřování života, je to celkové odcizení se Bohu. A jen Bůh s tím může ještě něco udělat. To vyjadřuje také výzva, aby se Bůh obrátil a navrátil ke svému lidu. Lid už není schopen navrátit se k Bohu a jedině Bůh může tuto situaci změnit. Jedině on může obnovit blízkost mezi sebou a námi, on k nám může přijít. A o tom je advent.

Advent, Boží příchod, představuje záchranu Božího lidu navzdory našim hříchům. Vypadá to tak, že jsme v nich věčně, a přece jsme v nich neuvázli navěky. Čtený oddíl končí slovy „budeme zachráněni“. Některé překlady to chápou jako otázku: „Budeme zachráněni?“ Můžeme být vůbec zachráněni, když jsme stále hříšní lidé? Obvyklá logika je taková, že nejdřív musíme přestat hřešit a pak můžeme být Bohem zachráněni. Ale prorok zde patrně uplatňuje jinou logiku. Nejdřív musí přijít Boží záchrana, která bude záchranou z našich hříchů. Přestaneme hřešit, protože budeme zachráněni.

Hospodine, kéž bys protrhl nebesa a sestoupil. Amen.