Hlas volajícího na poušti (Mt 3,1–12) - M. Chalupski

Evangelium 2. neděle adventní před nás staví postavu Jana Křtitele, proroka – podle Ježíše dokonce více než proroka – na pomezí mezi dobou staro- a novozákonní. Druhého Eliáše, jenž měl připravit cestu Mesiáši. Postavu poněkud exotického ražení.

Kázat na poušti? Co to toho Jana napadlo? Taková otázka může napadnout zase nás. Jeho strategie je z dnešního hlediska zvláštní. Nejde za lidmi. Lidé mají přijít za ním. Na poušť. Dnešní odborníci na reklamu a šíření informací by si z takového přístupu asi klepali na čelo. Dnes lidé příliš nechodí poslouchat kázání ani v místech obydlených, a on si myslel, že za ním někdo půjde na poušť? Inu, šli za ním. A nebylo jich málo, jak nám evangelista prozrazuje. Co by za to nejeden dnešní farář dal…

Ona ta judská poušť to nebyla sice žádná nekonečná písečná pustina, spíše se jednalo o stepní a kamenité území, ale určitě si mohl pro svoji činnost zvolit příjemnější místo. Proč za ním lidé šli? Co měli na tom extravagantním člověku, který navíc říkal něco, co se asi skoro nikdy nelíbí? Totiž že se mají lidé změnit, že s nimi není všechno v pořádku.

Očekávání zásadního Božího zásahu do dějin světa bylo tehdy patrně dosti živé. Poušť měla jistě na jednu stranu pověst místa nehostinného, místa hrozící smrti a působení nečistých sil, na opačnou stranu však představovala prostor, kde se Bůh prokázal jako mocný ochránce svého lidu putujícího z egyptského otroctví a též ze zajetí babylonského, místo v některých textech Starého zákona vnímané velmi pozitivně, neboť tam byl lid Bohu blízko. Čekalo se, že se Mesiáš objeví právě na poušti. Ona ta poušť má v sobě nejspíše něco opravdu přitažlivého. O několik staletí později se totiž třeba v egyptské poušti začali hojně usazovat poustevníci a mniši a ty zase vyhledávali lidé z obydlených oblastí…

Jan volal své posluchače k návratu k Bohu, k přiznání svých vin, ke změně životního směru, a zároveň nabízel způsob, jakým to lze vyjádřit. Křest. Křest v Jordánu, tedy v řece, kterou Izraelci kdysi vstoupili do země zaslíbené. A země zaslíbená se jim nyní – obrazně – znovu otevírá. Mohou tedy ve vodě nechat to staré, všechny stopy otročení hříchu a přejít vodou do té dobré země, kde vládne Bůh.

Zdá se tedy, že Janovo poselství zapůsobilo, že nabídl něco, po čem byla – či jeho působením vznikla – poptávka. Nabízí se však otázka, zda se lidé, kteří za ním přicházeli, kteří přijali křest, opravdu změnili, příp. jak dlouho jim to vydrželo. Z dalšího dění, jak je známe z Nového zákona i jiných pramenů, se to tak úplně nejeví… Snad to byla jen taková krátkodobá móda, chodit za tím hlasatelem pokání a soudu. Stejně jako se všem nezavděčil Ježíš, nezavděčil se všem ani Jan Křtitel. „Takový podivný asketa, určitě je posedlý“, říkalo se. Přesto může Janova přitažlivost, ať již měla jakékoli trvání a důsledky, sloužit církvi jako povzbuzení k tomu, aby se nebála hlásat a žít opravdové, nerozředěné křesťanství. Aby se ze strachu, že nikoho neosloví, nebála být náročná a nezdráhala se hlásat nutnost zřící se hříchu a orientovat se na Boha. Což ovšem neznamená, že nesmí být zároveň milosrdná a odpouštějící, jako je Bůh.

Jako by Janovo očekávání selhalo a jeho poselství bylo mylné. Objevil se sice Ježíš a Jan v něm patrně viděl onoho mocnějšího, než byl sám, ale časem začal o Ježíšovi pochybovat. Přece však není Jan Křtitel žádným samozvancem, vždyť jej Matouš označuje za toho, kdo naplňuje Izajášovo proroctví. Jan byl součástí Boží strategie. A hlavně – dokázal přijmout svoji roli. Nehrál si na Spasitele, respektoval, že je jeho předchůdcem a odkazoval na něj. Jak důležité je umět rozpoznat a přijmout, kde je naše místo, jaká je naše role!

Jan neměl, zdá se, přesnou představu o tom, jak se budou události dále vyvíjet, jak přesně bude Bůh jednat. Měl snad pesimističtější pohled na lidi a na svět než Ježíš. Jeho zvěst však mířila správným směrem. O kousek dál nám Matouš prozrazuje, že stejnými slovy jako Jan začal svoje působení i Ježíš. Tím tedy platnost jeho hlásání potvrdil.

V Ježíši skutečně přišel ten mocný a s ním přišlo Boží království. Obojí však nebylo – a není – patrné na první pohled. Aby to bylo možné pochopit, je třeba přijmout jiné vidění světa, než je běžné. Ježíš se neprojevoval jako mocný v politickém, světském smyslu. Neprovedl státní převrat. Jeho moc se prokazovala poněkud jinak. A to Boží království už tady nějak je, a přece tady ještě úplně není. Ale působí. Není to totiž království ve smyslu územním, ale spíše oblast Boží vlády, Božího působení. Ani Jan netvrdil, že ono království je již tady. Je však za humny a lidé se už mohou připravovat na to, až ta humna překročí. Připravovat se na změnu vlády, na změnu poměrů, která jistě nastane.

Janova slova o soudu se zdají být tvrdá. Přece však nikomu možnost pokání neupírá. Jen požaduje, aby lidé jednali odpovídajícím způsobem. Dává na srozuměnou, že nelze pouze spoléhat na zásluhy předků a na tělesnou příslušnost k vyvolenému lidu a tím mít vše vyřešeno. Boha je nutno brát vážně. Staré myšlení, staré způsoby se do nových poměrů, do Božího království nehodí. Přece však mají tyto výroky kladný smysl. Už samotné jméno Jan je povzbudivé, znamená „Bůh je milostivý“. Jan říká, co je třeba učinit, aby do přicházejícího království jeho posluchači mohli proniknout, a varuje je, aby tuto možnost nepromeškali. Soud je možností obnovy a nového začátku.

Zvěst Jana Křtitele je vhodná pro adventní dobu, neboť právě v tomto období si máme uvědomit, že ten mocnější se opravdu blíží a připravit se na to. Jde tady o dvojí zacílení: jednak na setkání s Kristem narozeným, na slavení Vánoc, jednak na setkání s Kristem na konci věků. Obojí máme vyhlížet s radostí a nadějí. Nabízí se nám příležitost zastavit se, zhodnotit svůj život, zhodnotit kvalitu úrody, kterou přinášíme, své směřování, napravit to, co je třeba, abychom do oné země zaslíbené zdárně došli, s pohledem na Ježíše, který nám ukazuje směr.

Advent je jedinečným obdobím, jehož zvláštní charakter po staletí utvářely a ještě dnes utvářejí kromě folklórních zvyků také krásné církevní písně, hluboké biblické texty a jedinečné ranní pobožnosti. Je to doba, jež nás zve k zastavení, k návštěvě „pouště“, tedy k tomu, abychom alespoň na chvíli nechali být více či méně důležité každodenní záležitosti, nenechali se rušit zběsilostí světa, vydali se do ticha a udělali si čas pro sebe, pro druhé a pro přicházejícího Pána. V dnešní době, kdy má snad téměř každý na spěch, a to zvláště před Vánocemi, které se staly nejdůležitějšími svátky – kterými ovšem z křesťanského pohledu nejsou – se mohou zdát takové výzvy jako těžko splnitelné. Občas je však dobré si odepřít něco z každodenních věcí a ztišit se, abychom byli schopni zaslechnout to podstatné, Boží hlas, který můžeme v každodenní vřavě snadno přeslechnout. Můžeme se zastavit při modlitbě, čtení Bible či kvalitní duchovní literatury, při rozjímání na procházce. Můžeme si také vyhradit čas i pro obohacující setkání s našimi blízkými např. při pečení cukroví a přípravě na Vánoce. Vždyť i v lidech k nám může Kristus přicházet…