Gn 6,5-8

Gn 6,5-8

Milí bratři a sestry,

tento text tvoří úvod k příběhu o potopě. Čteme zde, že Hospodin lituje toho, že na zemi učinil člověka. Slovo, které je zde použito pro litování, vyjadřuje něco velmi emocionálního, je to jakýsi hluboký povzdech. Hospodin trpí tím, co lidé dělají a už je takto nemůže dále vystát. Rozhodne se pro radikální úklid. Smete, doslova setře, člověka z povrchu země.

Spolu s člověkem je vtaženo do tohoto radikálního Božího úklidu i všechno ostatní tvorstvo. Po člověku jsou zde vyjmenovány všechny druhy zvířat, které jsou uvedeny v příběhu o stvoření v Gn 1. kap. s výjimkou ryb. Tyto druhy zvířat jsou navíc uvedeny v opačném pořadí než jak je tomu při stvoření, protože při potopě půjde o návrat až ke stavu, kdy vody pokrývají celou zemi.

Těžiště tohoto textu ovšem leží ve výpovědi o tom, že Hospodin lituje. Je to zde řečeno hned dvakrát (v. 6 a 7). Otázkou je, jak se snáší výpověď o tom, že Hospodin lituje toho, co udělal, s představu o všemohoucím a především vševědoucím Bohu? Nevěděl snad Bůh, že se to stane? Vymklo se Bohu jeho dílo z rukou? K tomu přistupuje širší otázka: Není v této výpovědi o Božím litování, o Božím hlubokém povzdechu, přítomen příliš lidský způsob mluvení o Bohu? Nemáme u takovýchto výpovědí co do činění s nějakou dětinskou představou o Bohu?

Takovýto závěr by byl přinejmenším unáhlený a povýšenecký. Ve skutečnosti tvoří mluvení o Boží lítosti jádro biblické teologie. Může Bůh něčeho želet, může připustit, že něco udělal špatně a chtít to příště udělat jinak? Je to příliš lidská představa o Bohu? V Nu 23,19 se o Bohu píše: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?“ V této výpovědi je položen důraz na spolehlivost Božího slova. Boží slovo je, na rozdíl od lidského, věrné. A takovýchto výpovědí o tom, že Hospodin nelituje, bychom v Bibli našli víc (1S 15,29; Jr 4,28).

Ale pak nacházíme také opačné výpovědi o tom, že Bůh lituje. Skrze proroka Jeremjáše např. říká: „Jednou promluvím proti pronárodu a proti království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím. Avšak odvrátí-li se onen pronárod od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého. Jindy promluvím o pronárodu a o království, že je vybuduji a zasadím. Budou-li se však dopouštět toho, co je zlé v mých očích, a nebudou mě poslouchat, budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci.“ (Jr 18,7-10).

Bůh tedy může upustit od jednou vyřčeného varování nebo zaslíbení. Ne proto, že by byl nespolehlivý a vrtkavý, nýbrž proto, že jeho suverenita je tak velká, že se nemusí obávat o ztrátu své tváře, když neučiní to, co řekl. Bůh neztratí tvář tím, že změní svůj výrok podle lidské reakce.

Protože Hospodin je živý Bůh, v jeho srdci probíhá boj mezi hněvem na nevěrný lid a láskou k tomuto lidu. Prorok Ozeáš to líčí těmito Božími slovy: „Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima.“ (Oz 11,8.9a)

Jak zde Hospodin zdůvodňuje proměnu svých citů? To, že se jeho srdce obrací proti němu a je pohnut hlubokou lítostí? Toto zdůvodnění uvádí prorok Ozeáš v následujících slovech: „Protože jsem Bůh a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe, nepřijdu s hněvivostí.“ (Oz 11,9b). Zajímavé je, že na tomto místě Bůh doslova říká, že není „muž“. To neznamená, že Bůh je žena, ale diference mezi člověkem a Bohem je zde zdůrazněna na rozdílu mezi Bohem a mužem. Patrně proto, že hněvivost je typičtější mužskou než ženskou vlastností. A protože Bůh není jako muž, tak lituje, bývá pohnut hlubokou lítostí.

To je přesně opačná argumentace, než se kterou jsme se setkali v Nu 23,19, kde jsme četli, že „Bůh není … lidský syn, aby litoval.“ Ale tady, skrze proroka Ozeáše, Bůh naopak říká: „Jsem pohnut hlubokou lítostí, protože jsem Bůh a ne muž.“ Boží nesrovnatenost s člověkem spočívá v tom, že disponuje ještě větší mocí než je moc hněvu. Je to moc jeho lítosti. Tato moc tvoří rozhodující způsob, kterým se Bůh projevuje. Tato suverénní moc Boží lítosti dokáže vzdorovat i Božímu slovu a jeho rozhodnutí.

Patrně nejznámějším příkladem této moci je příběh proroka Jonáše. Hospodin pověřil proroka Jonáše, aby vyhlásil, že za 40 dní bude zničeno město Ninive. Toto ohlášení neklade žádnou možnost změny. Je to kategorické oznámení. Přesto nebo možná právě proto se stalo něco nečekaného. Ninivané se odvrátili od své zvůle a činili pokání. A na to se obrátil také Bůh a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. (Jn 3,10).

Hospodin totiž nemá zalíbení ve smrti hříšníka, chce, aby se obrátil a žil. Takový je živý Bůh. Výpovědi o jeho lítosti jsou dokladem jeho životnosti. Tyto výpovědi jsou důležité, aby Bůh nebyl vnímaný jenom jako nějaký neměnný princip spravedlnosti. Ale stejně tak jsou důležité i ty protikladné výpovědi o tom, že Bůh nelituje, aby nebyl považován za svévolného a vrtkavého. Pouze mnohovýznamovost obrazných výpovědí o Bohu se může blížit tomu, jaký Bůh je.

Na protikladnosti výpovědí o Boží lítosti se ukazuje, že jeho slovo o soudu nemusí být slovem posledním. Ale v našem výchozím textu, kde Bůh lituje toho, že učinil člověka, je to jinak. Bůh lituje a trápí se kvůli tomu, že vůbec člověka stvořil. Lituje toho a chce ho setřít tak, jako se stírá písmo mokrou houbou ze školní tabule.

Hospodin se tím trápil doslova „ke svému srdci“. Tedy Hospodin si bere k srdci, nechá zasáhnout své srdce tím, že stvoření není takové, jaké má být. A v jeho následném rozhodnutí se ukazuje následek toho, že něco není takové, jaké má být. Co není takové, jaké má být, nemá být vůbec.

Ale to není poslední Hospodinovo slovo. Na obzoru, nad tímto hlubokým litováním, se vynoří ještě jedna možnost. A tou je nalezení milosti v Hospodinových očích. Úvodní oddíl k potopě končí právě tímto motivem. Je to na tomto místě poprvé, kdy se v Bibli píše o milosti.

I v Hospodinově lítosti nad tím, že stvořil člověka, se tedy ukazuje rozpolcenost jeho srdce, které nechává prostor pro záchranu. V příběhu o potopě bude Hospodin tím, kdo působí radikální očistu zkažené země, ale zároveň také umožní záchranu jako projev své milosti.

Hospodine, prosíme, abychom ti nepůsobili lítost, ale abychom naopak hledali a nelézali milost ve tvých očích. Amen.