Gn 6,5-15

Milí bratři a sestry,

od soboty začínáme sborový tábor, který letos bude na krásném místě v Orlických horách, na stanici křesťanských ochránců přírody. A tak jsme se s vedoucími rozhodli, že téma tábora se bude týkat vztahu lidí a zvířat. Pracovní název táborového tématu je: „Zvířata v bibli a zvířata kolem nás“. Budeme přemýšlet o tom, co se můžeme od zvířat naučit a také o provázanosti světa lidí a světa zvířat. Přemýšlet o tom, že jsme se zvířaty na jedné palubě.

Zvířata a lidé jsou doslova na jedné palubě v biblickém příběhu o potopě. Jsou spolu na palubě Noemovy archy. Předpotopní situace je v bibli charakterizovaná tím, že země byla zkažená a plná násilí. Země je prostorem, který obývají lidé i zvířata a tento prostor je před potopou zásadním způsobem zkažený. Klíčové slovo „zkazit“ nebo „zničit“ se zde opakuje hned 5x: „Země byla před Bohem zkažená… byla celá zkažená… všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.“ (v. 11.12)

To je zdůvodnění, proč Bůh plánuje uskutečnit zkázu všeho tvorstva, doslova všelikého těla. Je to pozoruhodné tím, že Bůh chce vlastně uskutečnit zkázu toho, co už je ve skutečnosti zcela zkažené. Ekumenický překlad uvádí toto Boží rozhodnutí slovem „zahladím je“ (v. 13.17). Ale v hebrejštině je pro tuto Boží aktivitu použito stejné slovo, které před tím označovalo to, že země byla zcela zkažená a veškeré tvorstvo zkazilo svou cestu. Možná by bylo lepší překládat to slovem „zničit“. Země i veškeré tvorstvo bylo zničené a Bůh na to říká „zničím je“.

To znamená, že Bůh zničí potopou jen to, co už před tím bylo zcela zničené. Bylo to zničené lidským násilím (v. 11.13). Opakovaná zmínka o násilí je upřesněním toho, proč je země zničená. Je zničená, protože je plná násilí. Myslím, že to je důležité vnímat pro správné porozumění příběhu o potopě. Bůh nezničí nic, co je v pořádku, pouze jakoby uklízí to, co už je zničené lidským násilím. Říká: „Smetu z povrchu země člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo…“ (v. 7) Bůh zametá zemi podobně, jako se zametá smetí. Uklízí a odstraňuje to, co je zkažené.

To, co je na tom pro nás alarmující, je skutečnost, že lidské násilí zasáhlo a zkazilo celou zemi, tedy přeneslo se i do prostoru zvířat. Všechno tvorstvo, doslova každé tělo, zničilo svou cestu, vydalo se cestou, která je zničující, která vede do zkázy. Každé tělo zmařilo svoje dobré určení, které dostalo při stvoření.

Bůh na počátku stvořil všechno dobré a toto dobré stvoření podřídil člověku. Člověk si měl podmanit a panovat nad celým stvořením a také to učinil (Gn 1,28). Měl se plodit a množit a naplnit zemi. A skutečně naplnil zemi. Ovšem naplnil ji také násilím. Lidská zkaženost se přenesla i na všechny ostatní tvory.

Příběh o potopě ukazuje na provázanost světa, který sdílíme s mnoha tvory, na dalekosáhlost lidských činů, které mají celoplanetární důsledky. Lidé si nějak výrazněji začali uvědomovat to, že jsou schopni zničit celou zemi, až poměrně nedávno, až se vznikem zbraní hromadného ničení a s ekologickými katastrofami vyvolanými lidskou činností, které mají zásadní dosah na celý ekosystém. Ale už tento pradávný příběh o potopě velmi naléhavým způsobem ukazuje dalekosáhlost a zkázonosnost lidského jednání.

Ale zároveň také ukazuje, že člověk má schopnost nejen ničit, ale také zachraňovat. Bůh by mohl zachránit život na zemi jiným způsobem, ale chce si k tomu použít člověka. Člověka, který s ním bude spolupracovat. Který bude pracovat na díle záchrany nejen pro sebe a pro svoji rodinu, ale také pro zvířata. Noe postaví obrovskou archu. Kdyby měl zachránit jen sebe a svoji rodinu, stačila by mu poměrně malá lodička. Ale on má zachránit všechny druhy zvířat. Pestrost života na zemi má být zachována skrze to, co vybuduje.

Myslím, že žádný jiný biblický příběh nezachycuje tak zřetelně to, že člověk s Bohem spolupracuje na díle záchrany života v jeho pestrosti. Člověk se má na této záchraně aktivně podílet. Není jen pasivním příjemcem Boží záchrany. Myslím, že to je jedním z důležitých motivů příběhu o potopě. Záchrana života v celé jeho šíři a bohatství se uskutečňuje skrze člověka, který je ochotný spolupracovat s Bohem.

Když se blíže podíváme na to, jaký je tento člověk, jaký byl Noe, tak zjistíme, že to nebyl bezchybný hrdina. Ono to tak z počátku vypadá. Čteme, že byl spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení a že chodil s Bohem. Ale na konci příběhu o potopě také čteme, že se opil, obnažil uprostřed svého stanu a pak proklel svého vnuka Kenaana, syna Chámova, který zneužil otcovu opilost a provedl mu něco závažného, co biblický text jen naznačuje.

Noe zachrání sebe, svoji rodinu, všechny druhy zvířat, ale zlo se na zemi brzy opět rozšíří. Nový svět, který se vynoří z vod potopy, nebude ideální. Z tohoto hlediska to vypadá, že potopa neměla příliš velký smysl. Nový svět nebude o moc lepší, než byl ten starý. Proto, když přemýšlíme o smyslu tohoto příběhu, o tom, proč je nám vyprávěn, je potřeba dobře vnímat jeho obraznou řeč. Je to řeč, ve které vynikají obrazy zkázy a záchrany.

Hospodin Noemovi říká: „A ze všeho, co je živé, ze všeho tvorstva, uvedeš vždy po páru do archy, aby s tebou zůstali naživu… z každého druhu po páru vejdou k tobě, aby se zachovali při životě.“ (6,19. 20). Dvakrát se zde opakuje „aby zůstali na živu“, „aby se zachovali při životě“. Noe buduje archu pro to, aby zůstali na živu lidé i zvířata. Tím, že do archy vejdou lidé i zvířata a vezmou si tam i potravu, stává se archa takovým modelem země na počátku, při stvoření. Všude je voda, jako na počátku a uprostřed vod ostrůvek života. Ostrůvek, ze kterého se život rozšíří po celé zemi.

Tento dům života uprostřed zkázy na Boží pokyn vybuduje člověk. Už jej nestvoří Bůh svým slovem. Už to není tak, že Bůh řekl a stalo se. Nyní Bůh řekne a člověk vykoná to, co Bůh řekl. Člověk tedy podstatným způsobem spolupracuje s Bohem na záchraně a rozšíření života po celé zemi. Stejně jako nastala zkáza skrze člověka, nastane skrze člověka také záchrana. Lidské činy mají velký potenciál, mají obrovský dosah. Proto také vyvedení zvířat z archy znamená pro zvířata cestu k plnosti života. Po potopě říká Bůh Noemovi: „Vyveď sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou… ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“ (8,17) Člověk vede zvířata k plnosti života.

Příběh o potopě nám říká, že na to, abychom mohli s Bohem spolupracovat na záchraně své, svých blízkých i pestrosti života na zemi nemusíme být dokonalí, bezchybní lidé. Ani Noe takový nebyl. Podmínkou pro tuto spolupráci je ochota naslouchat Bohu, chodit s Bohem tak, jako chodil Noe. Chození s Bohem, to je vztahová kategorie, to je výraz pro trvalý vztah důvěry, který měl Noe vůči Bohu. Proto byl použitelný pro dílo záchrany.

Když jsem položil důraz na lidskou aktivitu, na aktivní spolupráci člověka na Božím díle záchrany, můžeme se ptát, kde je v tomto příběhu Boží milost. Kde má místo milost? Ona je tam přímo zmíněna. „Noe našel u Hospodina milost.“ (6,8). Milost není v tom, že Bůh udělá všechno za nás, ale v tom, že si nás používá, že jedná skrze nás, že nám důvěřuje a svěřuje nám dílo záchrany. To je Boží milost.

Ježíšovi učedníci, ti, kteří chodili s Ježíšem, od něj jednou slyšeli tato slova: „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 18,18). Lidská rozhodnutí a lidské jednání ovlivňují Boží rozhodnutí a Boží jednání. Člověk má být Božím partnerem. Možná někdy máme pocit, že toho moc nezmůžeme, ale biblické příběhy nás učí, že můžeme víc, než si často dokážeme představit. Amen.