Gn 50,15-21

Gn 50,15-21

Milí bratři a sestry,

tento oddíl tvoří závěr dlouhého vyprávění o Josefovi a jeho bratřích. Zároveň je to závěr celé První knihy Mojžíšovi. Vyprávění o Josefovi a jeho bratřích jsme sledovali s dětmi na letošním táboře a dnešním kázáním bych ho chtěl uzavřít. Otec dvanácti bratrů, Jákob, zemřel a Josefovi bratři se bojí, že se jim nyní jejich mocný bratr Josef pomstí za to, že ho kdysi prodali do otroctví. Že jim vrátí všechno to zlo, kterého se proti němu dopustili. Bratři se obávají, že Josef s nimi bude jednat podle zákona odplaty, který byl tehdy běžnou etickou normou. Dokud žil jejich otec, byla Josefova odplata těžko myslitelná, protože každý úder na bratry by zároveň zasáhl i jejich otce.

Nyní však tato zábrana zmizela a bratři jsou zcela v Josefově moci. Strach bratrů z Josefovy pomsty je proto pochopitelný. Bratři si tedy vymysleli lest a oznámili Josefovi: „Tvůj otec vzkázal, ještě než zemřel, odpusť svým bratrům to, čeho se na tobě dopustili, odpusť jim přestoupení a hřích…“ (verš 17). Bratři se v tomto vzkazu odvolávají na údajnou otcovu závěť, na to, co jejich otec řekl před svou smrtí a o čem Josef neví. Ale protože to má být otcova závěť, tak ji Josef nemůže neuposlechnout. Když se to Josef doslechl, tak se rozplakal. Nabízí se otázka, proč vlastně Josef v tuto chvíli pláče?

Bylo mu snad líto, že mu jeho bratři nevěří? Že ho podezírají ze špatných úmyslů? Že nemají odvahu k němu přijít osobně a posílají k němu posla, nějakého zprostředkovatele? Bylo mu líto, že mu ze strachu lžou? Tušil tedy, že jejich otec jim ve skutečnosti nic takového neřekl a bratři si to vymysleli? Nebo mu bylo líto, že jim dostatečně nedal najevo svoje odpuštění? Ve skutečnosti totiž až dosud nebylo řečeno, že jim Josef jejich vinu odpustil.

Tehdy, když se dal Josef bratrům poznat, když jim odhalil, že tím vznešeným Egypťanem, který jim prodává obilí, je on - Josef, tak se bratři hrozně zděsili. A Josef se je tenkrát snažil uklidnit rozumovými argumenty: „Bůh mně sem poslal pro zachování života, aby zajistil vaše potomstvo na zemi.“ (Gn 45,7). Důraz v jeho řeči ležel na Bohu: „Ne vy jste mně sem poslali, ale Bůh…“ (Gn 45,8). Ale neřekl, že on jim odpouští.

S tímto Josefovým výkladem celého průběhu událostí se znovu setkáváme i v našem dnešním oddíle, když Josef bratrům znovu říká: „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro. Tím, co se stalo, zachoval Bůh na živu četný lid.“ (Gn 50,20). Josef tedy v tom všem, co prožil, vidí Boží působení, Boží vedení a péči. Zdůrazňuje dobrý cíl, ve který to všechno díky Bohu vyústilo. Jestli je však skutečně sám připraven bratrům odpustit jejich zločin, to výslovně neříká. Záležitost tím, že Bůh jejich zlé úmysly vedl k dobrému cíli, není urovnaná a vina tím není z bratrů sejmutá. To, že Bůh dokáže i zlé lidské úmysly obrátit v dobro a v konečné požehnání, ještě neznamená, že ten, kdo zamýšlel a dělal zlo, je tímto Božím jednáním ospravedlněn.

Každopádně bratři se cítí nejistí, mají strach, že na ně Josef nyní zanevře a tak mu hned po pohřbu svého otce posílají údajný otcův vzkaz. Neexistuje však žádný důkaz, že jejich otec Jákob skutečně takovýto vzkaz zanechal. Jákob se možná ani vůbec nedozvěděl, co bratři Josefovi kdysi provedli. A pokud se to dozvěděl, tak už patrně Josefa nepodezíral z toho, že by se chtěl bratrům pomstít, a proto ani nic takového nevzkázal. Bratři si to opravdu nejspíš vymysleli a Josefovi ze strachu lhali. Důležité však je, že součástí tohoto vzkazu je vyznání viny. Bratři až do teď nikdy otevřeně nepřiznali svou vinu, v tomto vzkazu se však mluví o jejich přestoupení a hříchu. Své jednání tedy označují jako úmyslné zlo, kterého se dopustili.

Židovští vykladači si nad tím kladou otázku, zda je dovoleno lhát v zájmu zachování míru? Pravda a pravdomluvnost patří mezi velké hodnoty, ke kterým Písmo nabádá. Tak se o tom píše např. v Ex 23,7 - „Buď dalek každého podvodu.“ Přesněji přeloženo: „Od slova lživého se vzdálíš.“ Lidé se nemají obelhávat, to je jasné. Ale pak tito vykladači říkají, že je ještě důležitější hodnota, než je pravda a touto hodnotou je mír. V zájmu zachování míru a pokoje je dovoleno i lhát, a proto podle těchto vykladačů bratři nedělají nic špatného, když si vymyslí otcův vzkaz, ve kterém se mluví o svém hříchu a kterým prosí Josefa za odpuštění a smíření.

Josef jim odpovídá řečnickou otázkou: „Copak jsem Bůh?“ (v. 19). Doslova říká: „Copak jsem na Božím místě?“ To znamená, že jen Bohu přísluší soudit. Bůh má události ve svých rukou a vede je podle svého záměru. A důležité při tom je, že Bůh zamýšlí dobro (v. 20). Dobro od začátku až do konce. Na začátku První knihy Mojžíšovi se píše o tom, že Bůh stvořil všechno dobré, dokonce velmi dobré. Bůh stvořil všechno dobré a k dobrému cíli vede i spletité lidské příběhy. To, že Bůh stvořil vše dobré, znamená, že jeho dobré záměry nakonec zvítězí i nad lidskou zlobou a prosadí se navzdory lidským selháním. A to se ukazuje právě tady, na konci První knihy Mojžíšovi, v příběhu Josefa jeho bratří. A Josef chce, aby to bratři nahlédli.

Říká se, že „člověk míní, ale Pán Bůh mění“. Člověk věci nějak plánuje, ale Bůh je může přeplánovat. Člověk plánuje a dělá zlo, ale Bůh i skrze to uskutečňuje záchranu. Josef se zde znovu projevuje jako utěšitel, jako ten, kdo promlouvá k srdci bratrů a pomáhá jim překonat strach z jejich viny. Dvakrát jim říká: „Nebojte se…“ Nejednejte na základě strachu. Vztah mezi ním a jeho bratry už nesmí být zatížen strachem. Josef jim pomáhá smířit se s hříšnou minulostí a utišit jejich špatné svědomí. Myslím, že až teď, po více než třiceti letech, mezi ním a jeho bratry dochází k úplnému odpuštění a smíření.

Tento příběh nám ukazuje, jak nesnadnou, ale zároveň jak zásadní záležitostí je překonání starých křivd a odpuštění toho, co po léta zůstávalo jako bariéra v mezilidských vztazích. Zlomovou událostí je zde smrt otce. Smrt rodičů může být pro pozůstalé sourozence zlomovou událostí. Někteří rozhádaní sourozenci se po ní udobří a někteří se po ní naopak rozhádají. V případě Josefa a jeho bratrů se zdá, že by mohla nastat ta druhá možnost, aspoň bratři se jí obávají. Ale i těžkou a dlouho nesmířenou vinu lze smířit. Nenávist totiž nesmí být věčná, věčná může být jenom láska. Amen.