Gn 41,37-47

Gn 41,37-47; první čtení J 12,12-19

Milí bratři a sestry,

na Květnou neděli se připomíná Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma, při kterém je Ježíš oslavován jako král, jako ten, kdo přichází ve jménu Hospodinově a přináší spásu. Tak to vyjadřuje volání „hosana“, které zaznívalo, když Ježíš přicházel na velikonoční svátky. Původně toto volání vyjadřovalo naléhavou prosbu adresovanou Bohu, která znamená: „Pomoz přece!“ Kněží ji opakovaně pronášeli při svátku stánků jako prosbu o déšť a tím o dobrou úrodu.

Tento svátek dostával postupně radostný charakter a tím také volání „hosana“ nabývalo rozměr radostného jásotu. Při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma toto volání vyjadřuje oslavu Boha za to, že poslal svému lidu zachránce. V tomto volání se ozývá radost z toho, že nadešla mesiášova chvíle, že záchrana se blíží. Je to projev nadšení, které plyne z nadějného očekávání a které je spojeno s Ježíšem.

Při srovnání s touto radostí těch, kteří byli tenkrát kolem Ježíše, vnímám, jak jsme někdy utopení ve svých starostech a trápeních, přes které nedokážeme vnímat radostné a nadějné události. Náš osobní příběh může vězet v různých obavách a bolestech, které nemůžeme přehlédnout, ale zároveň vždycky do určité míry záleží také na nás, jestli se jimi necháme zcela pohltit. Jestli naše starosti a trápení necháme zcela určovat všechno, co prožíváme. Jestli si jimi necháme vzít veškerou životní naději a radost. Jestli nám zastíní také pohled na Ježíše.

Aby tomu tak nebylo, připravujeme se na společné prožívání Velikonoc, které soustředí naši pozornost na příběh Ježíšova utrpení a oslavení. Naše záchrana pro nový život v Božím království, naše dobrá budoucnost, která je dána právě velikonočními událostmi, to je něco, co je důvodem pro naději, radost a vděčnost v každé životní situaci. Protože všechno pomine, i každá naše bolest a trápení jednou pominou, ale to, co udělal Bůh, to zůstává navěky.

Předobrazem Boží záchrany skrze požehnaného člověka je ve Starém zákoně příběh Josefa v Egyptě. Už potřikrát jsme spolu během minulých nedělí tento příběh sledovali. Josef byl v 17 letech prodán svými bratry do otroctví a pak se kvůli své věrnosti Bohu dostal dokonce do vězení. A teprve ve třiceti letech se mohl osvědčit před vládcem Egypta jako ten, skrze koho Bůh zachraňuje a to nejen celý Egypt, ale i všechny okolní země, které byly v době hladomoru na Egyptu potravinově závislé. Josefovo ponížení a trápení trvalo plných 13 let. Minule jsme ho opustili v situaci, kdy ve vězení dobře vyložil sny svým spoluvězňům, vysoce postaveným faraonovým úředníkům. Ale číšník, který byl poté povýšen do svého původního postavení a znovu mohl sloužit faraonovi, na Josefa zapomněl. Nepřimluvil se za něho. A tak Josef zůstal ještě další dva roky ve vězení a mohl mít pocit, že tam snad zůstane už navždycky.

Někdy lidské trápení trvá příliš dlouho na to, abychom z něho dokázali vyhlédnout, abychom si uchovali naději, že to není poslední realita našich životů. Proto nám může Josefův, stejně jako později Ježíšův příběh ukazovat, že Boží požehnání a záchrana se nakonec prosadí navzdory vší nespravedlnosti, absurditě a zlobě, kterým je někdy život Božích dětí vydaný.

Trvale zůstává nakonec jen to dobré, co činí Bůh. Konkrétně také to, co Bůh činí skrze své požehnané. Těmito požehnanými, kteří Boží požehnání přináší lidem kolem sebe, je Josef podobně jako Ježíš, o kterém lidé provolávali: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově.“ Tohle žalmové volání původně vítalo poutníky, kteří přicházeli do Jeruzaléma. Byla to slova požehnání, které bylo na poutníky vkládáno při jejich vstupu do svatého města. Ale postupně ta slova dostala mesiášský význam a stala se označením pro toho, koho Bůh přislíbil svému lidu a kdo Boží požehnání sám přinášel. Ježíš je těmito slovy vítán jako ten očekávaný a ohlášený všemi přísliby.

Konkrétní podoba toho, co pro Boží lid toto požehnání znamená, je vyjádřena v následujících evangelijních slovech, která zároveň sdělují, že tady jde o naplnění dávného proroctví: „Neboj se, dcero Sionská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.“ Boží lid tady má především slyšet ta slova „neboj se“. Protože těch důvodů ke strachu a k malomyslnosti je stále tolik. Ale ty se bát nemusíš, protože Ježíš je králem. On bude vládnout ve svém lidu, ne strach, ne cokoli jiného, co ovládá lidské životy. A nebude to ani smrt, která je posledním lidským nepřítelem.

Evangelista Jan pozoruhodně propojuje zástup, který nadšeně vítá a oslavuje Ježíše jako krále, s motivem přemožení smrti. O tom, kým Ježíš je, tady svědčí „zástup, který s ním byl, když vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých.“ Vzkříšení Lazara je pro tyto lidi znamením toho, že Ježíš je skutečným králem, že s ním přichází záchrana i od těch největších strachů našeho života.

Proto Ježíše takto nadšeně vítají a oslavují. A proto je také reakcí Ježíšových odpůrců skeptický povzdech: „Celý svět se dal za ním.“ Kéž by to byla pravda, ale je v tom velká nadsázka. V té chvíli to vypadá, že Ježíš má mnoho nadšených příznivců, ale víme, že za pár dní to bude vypadat úplně jinak a že jiný zástup bude o Ježíšovi provolávat: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ (J 19,15). V této chvíli je ovšem Ježíš oslavován jako ten, kdo je Hospodinův požehnaný, kdo je král, kdo zbavuje strachu a dokonce, kdo zachraňuje ze smrti.

Příběh egyptského Josefa se tomu Ježíšovu příběhu podobá v rovině utrpení a ponížení od vlastních bratří, ale také rozměrem záchrany, kterou Bůh skrze svého požehnaného uskutečňuje a to dokonce univerzální záchrany celého světa. Josef dostává od faraona nové jméno „Zachránce světa“. Tak jsme přece zvyklí uvažovat o Ježíšovi. Ale platí to také o Josefovi, o kterém dokonce následně čteme, že „vzešel nad egyptskou zemí jako slunce“. Když uvážíme, že slunce bylo jedno z egyptských božstev, vidíme, že Josef je opravdu výstižným předobrazem pro Ježíše a pomáhá nám porozumět cestě ponížení, která vede do Boží slávy.

Když si dnes připomínáme události květné neděle, přál bych si, aby to pro nás nebyla jen vzpomínka na dávnou minulost, ale zároveň něco, co nás připravuje na setkání s Ježíšem během Velikonoc. Jako Ježíš tehdy vjel na oslátku do Svatého města, tak ho můžeme vidět o Velikonocích, přicházejícího a přinášejícího nám spásu a jeho blízkost se nám nabízí v pokorné podobě chleba a vína. Jako dal Josef v Egyptě chleba všem hladovým, kteří k němu přišli, jako nasytil i ty, kteří ho prodali do otroctví, tak dodnes Ježíš sytí i nás chlebem života, i nám nabízí životodárné společenství kolem svého stolu. A bere nás sebou jako společenství poutníků, kteří ho oslavují a vydávají svědectví o tom, že on je vítězem i nad smrtí.

Vykročme s ním do dalšího týdne vstříc velikonočním událostem jako ti, kteří jsou jeho spolupoutníky na cestě do Boží slávy. Amen.