Gn 3,1-15

Gn 3,1-15

Milí bratři a sestry, milé děti,

bojíte se hadů? Lidé se odedávna obávali hadů pro jejich jedovatost přinášející smrt. A protože hadi vylézají ze země, vzbuzovali zároveň dojem, že náleží do podsvětí, do říše smrti. Had svou oběť uhrane pouhým pohledem dříve, než ji uštkne a otráví svým jedem, a proto se v mnohých kulturách stal had symbolem smrti.

V mytických vyprávěních jsou ovšem hadi zároveň vnímáni jako tvorové, kteří jsou nadáni schopností překonávat vlastní smrt a znovu se zrodit. Svlékání hadí kůže je symbolicky pojímáno jako omlazení, a proto výraz nesmrtelnosti. Zřejmě proto se had objevuje ve starověkých vyprávěních jako strážce stromu života. I v biblickém vyprávění se setkáváme s hadem v blízkosti stromu života a lidské setkání s ním je spojeno s tématem života a smrti.

Ovšem, protože jsou prázdniny a jsou tady dnes skauti a skautky, přečtu vám ještě jiný příběh o setkání s hadem. Bude to z knihy, kterou se budeme letos zabývat na sborovém táboře. Ta kniha se jmenuje „Škola Malého stromu“ a je o chlapci, který má indiánské jméno Malý strom.

„Toho dne dědeček ležel na břehu, když už předtím vylovil z vody sumce. Nemohl jsem najít žádnou rybí dutinu, a tak jsem šel dolů po proudu. Lehl jsem si, strčil ruce do vody a pátral po dutině. Náhle jsem vedle sebe uslyšel nějaký zvuk. Bylo to suché zaharašení, které se zrychlovalo, až se proměnilo v neustálé drnčení.

Obrátil jsem tím směrem hlavu. Byl to chřestýš. Připraven udeřit, hlavu ve vzduchu, díval se na mě sotva šest palců od mé tváře. Strnul jsem, nemohl jsem se ani pohnout. Byl tlustší než má noha a viděl jsem, jak se mu pod suchou kůží vlní žebra.

Zuřil. Dívali jsme se jeden na druhého. Šlehal mi jazykem málem u obličeje, rudé zlé oči přivřené. Koncem ocasu vířil čím dál rychleji, chřestivý zvuk se stále stupňoval. Pak se jeho hlava ve tvaru velikého V začala trochu komíhat sem tam, rozhodoval se, na kterou část mého obličeje udeřit. Věděl jsem, že mě chce uštknout, ale nedokázal jsem se ani hnout. Na mě a na hada padl stín. Kroky jsem neslyšel, ale věděl jsem, že to je dědeček. Tiše a lehce, jako by chtěl poznamenat jen něco o počasí, dědeček řekl: „Nevobracej se, ani se nehni, Malej strome, ani nemrkej.“ Což jsem ani nemohl. Had zvedl hlavu a chystal se zaútočit. Zdálo se mi, že se nikdy nepřestane zvedat.

A pak, jedním rázem, se mezi mým obličejem a hadem objevila dědečkova velká ruka. Chřestýš se vztyčil ještě víc. Začal syčet a bez přestání chřestil. Kdyby dědeček pohnul rukou, nebo ji odtáhl, had by mě uštkl rovnou do tváře. To jsem věděl docela jistě. Ale nestalo se. Ruka tam stála pevně jako skála. Viděl jsem silné žíly na horní straně dědečkovy paže. Stály na ní kapičky potu, třpytily se na kůži předloktí, hnědého jako med. Ruka se nechvěla, ani se nepohnula.

Chřestýš zaútočil rychle a tvrdě. Zasáhl dědečkovo předloktí jako kulka; ale ani teď se ruka nepohnula. Viděl jsem, jak se jehličky jedovatých zubů zabořily do svalu, chřestýšovy čelisti objaly téměř polovinu dědečkovy paže.

Pohnula se však druhá dědečkova ruka. Chytil chřestýše za hlavu a stiskl. Chřestýš se odpoutal od země a začal se svíjet kolem druhé paže. Mlátil dědečka po hlavě svým chřestidlem a bil ho do tváře. Ale dědeček nepustil. Hada jednou rukou úplně udusil, až jsem slyšel, jak mu praskla páteř. Potom s ním praštil o zem.

Dědeček si sedl na zem a vytáhl dlouhý nůž. Rozřízl místo, kam ho had uštkl. Krev mu tekla po ruce a po předloktí. Lezl jsem po dědečkovi, byl jsem slabý jako moucha, zdálo se mi, že se snad už nikdy nepostavím. Opřel jsem se o dědečkovo rameno a pomalu se vztyčil. Dědeček sál krev z řezných ran a plival ji na zem. Nevěděl jsem, co mám dělat, dostal jsem ze sebe jenom: „Dík, dědečku.“ Dědeček se na mě podíval a usmál se. Krev měl rozmazanou po ústech a tvářích.

„Himlkruci,“ řekl dědeček, „že sme tomu hajzlovi dali co proto, ne?“

„Ano, pane,“ řekl jsem a hned mi bylo lepší. „Dali jsme mu co proto, hajzlovi.“ Ačkoliv jsem si vlastně nedokázal uvědomit, že bych se při tom nějak zvlášť vyznamenal. Dědečkova ruka začínala rychle otékat. Modrala. Vzal svůj dlouhý nůž a rozřízl rukáv jelenicové košile. Paže už byla dvakrát silnější než ta druhá. Dostal jsem strach.

Dědeček sundal klobouk a začal si ovívat obličej. „Horko jak v pekle,“ řekl. „Trochu divný v tomle ročním vobdobí.“ Tvář se mu podivně měnila. Teď už mu začala modrat i paže.

„Doběhnu pro babičku,“ řekl jsem a dal se do běhu. Dědeček se za mnou díval, oči upřené na mě, ale jakoby z velké dálky. „Asi si dám dvacet,“ řekl měkce, „bude mi líp.““

Jak to dopadlo s dědečkem, vám v tuto chvíli neprozradím. To se děti dozví na táboře. Vrátím se ještě na chvíli k tomu biblickému příběhu. Je zajímavé, že biblický had, který také způsobil, že se člověk dostal do prostoru smrti, nezaútočí na člověka podobně jako chřestýš na dědečkovu ruku. Je to zcela jiný had. Je to had, který mluví, který člověka oklame.

Malý strom, když uvidí chřestýše, tak je mu hned jasné, že je ve smrtelném nebezpečí. Eva, když mluví s hadem, tak žádné nebezpečí netuší. Naopak, had jí slibuje něco velmi lákavého. Říká Evě: „Budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ (v. 5). Nejdřív jí ovšem klade vychytralou otázkou, ve které se tváří, jako by citoval Boží slova, při tom však zcela převrací smysl Hospodinova výroku. Hospodin člověku říká: „Z každého stromu zahrady budeš jist, avšak ze stromu poznání dobrého a zlého nebudeš jíst.“ (Gn 2,16n). Had to dezinterpretuje a ptá se: „Jakže? Bůh řekl: Z každého stromu zahrady nebudeš jíst?“ (Gn 3,1) Had vzal slova „z každého stromu zahrady“ z prvního Hospodinova výroku a „nebudeš jíst“ z druhého výroku a spojil je do jednoho výroku. Takže to vypadá, že cituje to, co řekl Hospodin. Jenže had zároveň vynechá to, že z každého stromu člověk jíst může a jen z jednoho jíst nemá, takže to vypadá, že Hospodin je ten, kdo zakázal člověku jíst ze všech stromů v zahradě.

Myslím, že tento způsob překrucovaní významu toho, co bylo řečeno, je pro nás velmi poučný. Vypadá to jako to, co řekl Bůh a přitom je to přesný opak toho, co řekl. Říká se tomu záměrná dezinterpretace. Eva se této dezinterpretaci pokouší čelit, ale zaplete se do toho a sama nakonec posouvá to, co Hospodin řekl, do jiné polohy. O zapovězeném stromu podle ní Bůh řekl: „Ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.“  (Gn 3,3). Ale to Bůh neřekl. Možná, že had se stromu dotýkal a nic se nedělo. Mohl pak snadno zpochybnit Hospodinův výrok a říct: „Nikoliv, nepropadnete smrti. To vás Bůh jen tak straší, abyste nejedli z toho stromu a nebyli jako on.“

A žena vzala z plodů toho stromu a jedla a dala také svému muži a on též jedl. Oběma se otevřeli oči a … a teď bychom čekali, že oba byli jako Bůh, ale místo toho čteme: „Poznali, že jsou nazí.“ Jedli ze stromu poznání a poznali svoji nahotu, která je v bibli výrazem pro ubohost. Had je oklamal. Člověk se začal stydět a ukrývat. Jeho vztah k Bohu i k bližnímu se narušil.

Biblický had nemá jedovaté zuby, ale jazyk, kterým mluví jedovatá slova. Biblický had nekouše, ale mluví. Důsledek jeho působení je však podobný jako u toho chřestýše, který se zakousl do dědečkovy ruky. Je to smrtelná otrava.

Dědeček vložil svou ruku mezi hlavu chřestýše a hlavu svého vnuka. Podobně v Novém zákoně, v Prvním listu Janově, čteme: „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.“ (1 J 3,8). Ježíš, Boží Syn, byl na základě pomluv, falešných obvinění a intrik odsouzen k smrti a brutálním způsobem zabitý. Jeho ruce nás chrání podobně, jako ta dědečkova ruka zachránila Malého stroma.