Gn 12,1-5

Gn 12,1-5; první čtení Ř 4,13-17

Milí bratři a sestry,

tímto oddílem začíná Abramův příběh a tím i příběh Božího lidu. Abrama Bůh později přejmenuje na Abrahama, zvětší tak v hebrejštině jeho jméno o jedno písmeno, což je někdy vykládáno jako jedna z rovin naplnění toho, že Bůh učiní jeho jméno velikým (Gn 12,2).

Text o povolání Abrama neuvádí, proč si Bůh vybral a oslovil právě tohoto člověka. Neříká se zde nic o Abramově spravedlnosti nebo bezúhonnosti, nic z toho, co bylo před tím řečeno o spravedlivém Noemovi (Gn 6,9). Noeho si Bůh vybral pro jeho spravedlnost, ale proč si vybírá Abrama? Není zmíněna žádná jeho zásluha, žádná kvalifikace, která by ho předurčovala pro tak důležité místo, které má v biblickém vyprávění a v celkových dějinách Božího lidu.

Křesťanská tradice, počínaje apoštolem Pavlem, zde vidí akt Boží milosti. Bůh si Abrama vybral a povolal z pouhé své milosti a učinil ho nositelem svého požehnání. Nebyla to Abramova zásluha nebo kvalita, ale Boží milost, kterou Abram přijal tím, že uposlechl Boží hlas. Byl vyvolen k tomu, aby předal víru v jediného Boha a stal se počátkem nového národa v zemi zaslíbené. Biblický text nepodává žádné informace o tom, jak byl tehdy pro tento velký úkol připraven.

Na druhou stranu text zdůrazňuje Abramovu mimořádnou poslušnost. Hospodin řekl Abramovi „odejdi ... do země, kterou ti ukážu“ a Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Abram šel, protože mu to Bůh řekl. Neuhýbal před tímto povoláním, nevymlouval se, jako třeba Mojžíš, nevzdoroval. Vydal se bezodkladně na cestu.

Musel se při tom zříct své země, svého rodiště, domu svých předků. Přišel o zázemí svého dosavadního života. Přišel o pohodlí života usazeného a vnějšně dobře zajištěného. A je až s podivem, jak rychle se na samém počátku jeho příběh odvíjí. Mezi Hospodinovým povoláním (v. 1) a Abramovým uposlechnutím (v. 4) jsou jen dva verše (v. 2 a 3), ve kterých Hospodin celkem pětkrát mluví o požehnání: „Požehnám tě... staň se požehnáním... požehnám těm, kdo tě žehnají... v tobě (skrze tebe) dojdou požehnání všechny čeledi země.“

Abram bude napříště spojen s Hospodinovým požehnáním. Požehnání podle původních staroorientálních představ znamená obdarování životodárnou silou, která se projevuje především v plodnosti lidí, zvířat a země. Tato základní představa o požehnání dostává v biblické rovině ještě další rozměr. Požehnání je příslibem plnosti života, smysluplnosti života, života dobrého, spravedlivého, pokojného a nadějného. Života, který stojí za to žít.

Abram nebude takto požehnaný jen sám pro sebe, ale pro všechny čeledi země. Bůh nežehná jen jemu, ale žehná jeho. Není mu jen řečeno „požehnám ti“, abys měl požehnání, ale „požehnám tě“, abys byl požehnáním i pro druhé. Skrze Abrama se bude Boží požehnání šířit dál, postupně do celého světa, všem čeledím země. Je to zaslíbení velké a slavné budoucnosti, která se uskutečňovala v průběhu mnoha staletí.

Dnes se k Abrahamovi jako ke svému duchovnímu praotci hlásí v podstatě všichni monoteisté, všichni, kdo věří v jediného Boha, tedy všichni židé, křesťané i muslimové. To je i podle nejskromnějšího odhadu víc než třetina současné světové populace. Abraham nepatří jen židům, protože smlouva, kterou s ním Bůh uzavřel a jejímž znamením je obřízka, nastala až v jeho 99 letech (srov. Gn 17. kap.). Abram ovšem na cestu víry vykročil, když mu bylo 75 let. Tedy smlouvu, která se dodnes týká židovského národa, s ním Hospodin uzavřel až 24 let po té, co Abram uvěřil v jediného Boha a následoval jeho hlas.

Jinak řečeno, Abraham byl vzorem poslušné víry dřív, než se stal fyzickým praotcem židovského národa, a proto je duchovním praotcem všech, kteří podobně jako on podnikají dobrodružnou cestu víry. Na tuto cestu nás Abram zve svým příkladem. Abram sebou na tuto cestu vzal svou ženu Sáraj, svého synovce Lota a také doslova „tu duši, kterou učinili v Cháranu“ (v. 5). To je velmi nezvyklé vyjádření, protože spojení „učinit duši“ je v celém Písmu pouze na tomto místě. Co vlastně toto učinění duše znamená?

Židovští vykladači tomu rozumí tak, že každý, kdo přivádí člověka k jedinému Bohu, tak jakoby učinil jeho duši. Myslí se až na jakési znovuzrození. Na nový život, který je požehnaný, protože je spojený se zdrojem požehnání, kterým je Hospodin. To udělal Abram těm, kteří se spolu s ním vydali na cestu do zaslíbené země. Tím, že se k němu přidali a vyšli spolu s ním, získali nový rozměr života, novou duši.

Abramovi tehdy bylo 75 let. Proč je zde zmíněn Abramův věk? Proč si vlastně Bůh vyvolil člověka v takto pokročilém věku? Byl to už zralý člověk. Chce se nám tím naznačit, že i v tomto věku může být člověk nositelem Hospodinova požehnání, že skrze něj mohou požehnání zakoušet mnozí další. Je to věk životní zralosti, ale zároveň svěží víry.

Milí přátelé, já jsem tento biblický oddíl vybral pro dnešní kázání, protože v příštím týdnu bude mít naše kurátora75 let. Nechtěl bych ji teď přivádět do rozpaků, ani ji srovnávat s Abramem, ale nedalo mě to, protože ta slova o pětasedmdesátiletém člověku, který je nositelem Hospodinova požehnání, se mě takto propojovala.

V tomto oddílu nacházíme Hospodinovu výzvu, původně určenou Abramovi, kterou ovšem můžeme vztáhnout i sami na sebe: „Staň se požehnáním!“ (v. 2). Abram přijal Boží požehnání pro sebe, pro své potomky i pro všechny čeledi země tím, že uposlechl Boží hlas a vydal se na cestu. Vykročil tam, kam ho Hospodin poslal. Otevřel se tak pro přijetí Božího požehnání a stal se jeho nositelem pro mnoho dalších lidí a to až do dnešních dnů. Tím byly zároveň překonány úzké nacionální hranice a celý svět byl postupně vtažen do požehnání, kterým Hospodin Abrama obdařil.

Hospodin si používal Abrama k tomu, aby se jeho požehnání dostalo k mnoha dalším lidem, protože Boží požehnání chce jít dál, chce se dostat ke všem lidem a věřím, že se tak může dít i skrze nás. Můžeme být požehnáním jeden pro druhého podobně, jako se Abram stal požehnání pro ty, kteří se s ním vydali na cestu. Stal se požehnáním pro ty, kteří jej dodnes následují ve víře, kteří následují hlas jediného Boha a mají odvahu vykročit s ním i do neznáma. Tím neznámým může být nová životní okolnost, nová situace, změna v životě. A Abram šel a stal se požehnáním. Amen.