Gn 1,1–3 (Nový rok)

Milí bratři a sestry,

jsme na počátku nového kalendářního roku, proto jsem pro tuto chvíli vybral pro naše přemýšlení nad Biblí to, co je na jejím počátku. Setkáváme se zde s tím, jak autoři Písma přemýšlí o počátku světa a lidských dějin. Začátek a konec každého sdělení bývají zvlášť důležité. Každé vyprávění těžko pochopíme, pokud nám unikl jeho začátek, podobně jako se těžko dobereme celkového smyslu výpovědi, když neslyšíme její konec. To platí i při naslouchání svědectví Písma.

Biblické vyprávění o počátku cesty člověka předkládá nejprve příběh o Božím stvoření. „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ A hned v zápětí se dozvídáme, jak Bůh svět stvořil, jak to udělal. Udělal to tak, že promluvil. Bůh se zde, i v celé Bibli nadále, představuje jako ten, kdo jedná slovem. Také do lidských dějin Bůh vstupuje svým slovem. Tento proces vyvrcholí v okamžiku, kdy se Boží slovo stane lidským tělem (J 1,14).

Na počátku je stav světa vylíčený jako neuspořádaný, chaotický. Je charakterizovaný slovy: „Země byla pustá a prázdná.“ Biblický pisatel zaměřuje naši pozornost na zemi. Nebe bude pojednáváno až později. Snad je tomu tak proto, co píše žalmista: „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.“ (Ž 115,16). Pozornost se tedy zaměřuje na stav země, protože země se stane prostorem pro život všech tvorů včetně člověka. Počáteční stav země je vyjádřen sovy „byla pustá a prázdná“.

Prof. Martin Prudký se snaží napodobit zvukomalebnou hebrejskou slovní hříčku, která je zde použitá a překládá „země byla děs a běs“. Prof. Petr Sláma se to pokouší vystihnout překladem „země byla bez ladu a skladu.“ Tato stručná charakteristika vystihuje, jak úděsně na tom byla země před tím, než Bůh promluvil. Důležité sdělení biblického počátku tedy je, že do bědného stavu našeho světa Bůh promlouvá: „Bůh řekl a stalo se.“ A zcela konkrétně svým promluvením do temnoty, pustoty a prázdnoty země Bůh vnáší světlo. Světlo, které je častým výrazem naděje. Světlo, kterým se Bůh halí jako pláštěm (Ž 104,2), on sám je tím světlem.

Bůh tvoří tím, že promlouvá. Proto setkávat se s Bohem v tomto světě znamená naslouchat a rozumět tomu, co Bůh říká. Bůh jedná slovem, Bůh se vyslovuje. Celý svět je učiněný Božím slovem (srov. Ž 33,6a a Žd 11,3). Můžeme doslova říct, že náš svět je k bytí Bohem vyslovený, vydechnutý (Ž 33,6b), povolaný. Je vyvolaný z bezbřehých chaotických vod, z temnoty a pustoty. A protože Bůh je ten, kdo takto významně mluví, jde na naší straně především o naslouchání tomu, co Bůh říká. Do nového roku si tedy můžeme přát, aby naše vlastní přání přestala být ve své naléhavosti tak hlasitá, že bychom kvůli nim přeslechli to, co říká Bůh. Můžeme si přát, abychom nelpěli přespříliš na svých přáních a měli uši stále otevřené pro Boží promlouvání.

Biblický příběh o několik kapitol dál vypráví, že země obývaná člověkem se v důsledku lidské činnosti navrací do stavu počátečního chaosu, kdy vody opět pokryjí celý její povrch. O tom je příběh o potopě. „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka a trápil se ve svém srdci.“ (Gn 6,5n). To jsou úvodní slova k příběhu o potopě. Člověk žije tak, že Bůh lituje, že jej učinil.

Loňský rok byl pro mnohé lidi velmi těžký. Nazval bych ho rokem války na Ukrajině. Myslím, že to byla hlavní událost loňského roku. A byla velmi negativní, velmi tragická. A mnohé nasvědčuje tomu, že bude pokračovat i v tomto roce a jen Bůh ví, kdy skončí. Žijeme v blízkosti války a zasahují nás její důsledky. Jestli má tato válka nějaký pozitivní přínos, pak snad jen ten, že nás definitivně léčí z iluze, které lidé podléhají už od dob osvícenství. Totiž že nás pokrok vědy a technologií automaticky přivede k lepší budoucnosti. Že se jaksi samozřejmě budeme mít stále lépe, protože máme stále lepší a dokonalejší možnosti jak využívat přírodu a její zdroje. Ale události jako je válka ukazují, že technologický pokrok sám o sobě kvalitu lidského života nezlepší. Naopak, mnohem efektivněji a v mnohem větším měřítku jej může zhoršit. Začít válku je velmi snadné, ale skončit válku je velmi těžké. A napravit to, co válka zničí, bude velmi složité.

Zároveň se tím ukazuje, že smysluplnou naději nelze spojovat s lidskými schopnostmi a možnostmi. Zdrojem skutečné naděje může být jedině Bůh. Bůh Stvořitel, který svým tvůrčím slovem překonával a napravoval počáteční pustotu a prázdnotu země. Bůh, který svým promluvením přináší světlo.

Země na počátku vypadala jako země po válce. Zemi, která je zničená válkou, popisuje těmito slovy prorok Jeremjáš: „Srdce se mi svírá, srdce mi buší, nemohu mlčet. Slyšíš, má duše, hlas polnice, válečný ryk? Zkáza za zkázou se hlásí, celá země je zpleněna. Náhle byly vypleněny mé stany, znenadání mé stanové houně. Jak dlouho budu vidět korouhev, slyšet hlas polnice? … Viděl jsem zemi, a hle, je pustá a prázdná.“ (Jr 4,19–23).

Země na počátku je neobyvatelná, připomíná tratoliště smrti. Byla to země bez dobrého prostoru k lidskému životu. Právě jako země zničená válkou. Ale nad tím vším se vznášel Duch Boží. A to je také výraz naděje. Duch Boží, který se vznáší tak, jako se vznáší orel nad svým hnízdem a chrání tak svá mláďata (Dt 32,11).

V hebrejském textu je zde použité pro vznášení Božího Ducha slovo, které přesněji znamená „kmitat“, „chvět se“ (srov. Jr 23,9 – „všechny mé kosti se chvějí“). Není to plachtění, jako když orel roztáhne křídla a plachtí nehybně ve vzduchu, ale je to kmitání křídel, je to pohyb, který vyvolává proudění vzduchu. Je to životodárný pohyb, rytmus života.

V 5. knize Mojžíšově se setkáváme poetickým líčením stavu Božího lidu, který se nacházel ve zpustošené zemi, a Hospodin nad ním rozproudil nový život. Jsou zde použitá stejná slova jako při stvoření. Je zde slovo označující pustotu i slovo, které vyjadřuje to, co dělal na počátku Boží duch: „Hospodinovým podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob. Našel ho v zemi divokých pouští, v pustotě (תהו) kvílících pustin, zahrnul ho svou péčí, chránil ho jako zřítelnici oka. Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší (רחף), svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí, tak Hospodin sám ho vedl, žádný cizí bůh s ním nebyl.“ (Dt 32,9–12).

Tak jako Bůh stvořil celý svět, stvořil i svůj lid. Příběh o počátku světa nám sděluje, že Bůh zakročuje proti devastaci a pustošení, země jako celku a pak také Božího lidu, který má zemi obývat. Bůh takto jedná opakovaně. Člověk se podílí na devastaci, ale Bůh je zdrojem světla a životodárného pohybu ve smrtelné strnulosti. Nadějné je to, že Bůh takto nejednal jen kdysi pradávno, na počátku, ale je to způsob jeho jednání i v době vzniku jeho lidu, a proto smíme mít naději, že takto bude jednat i v našich příbězích.

Hospodine, dávej se nám poznávat jako Stvořitel, který do pustoty našich životů vstupuje svým slovem, svým světlem a svým životodárným pohybem. Amen.