Fp 2,5-11

Fp 2,5-11

Milí bratři a sestry,

ve čtvrtek byla slavnost Kristova nanebevstoupení, proto se k této události vrátím ještě v dnešním kázání. Hlavní linie Kristova života, jeho sestup a výstup, je stručně a výstižně zachycena v oslavné básni, kterou jsme slyšeli. V první části této básně je představeno Kristovo smýšlení, které se vyznačuje velkou pokorou, schopní přijmout velké sebe-ponížení. Ve druhé části je potom uvedena Boží reakce na to, co Kristus podstoupil. Touto Boží reakcí je vyvýšení Krista nade vše. Je to vyvýšení, které vyznáváme slovy: „Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.“

Předcházelo tomu Kristovo sebe-ponížení, které bylo jeho svobodným činem, bylo výrazem jeho nelpění na bohorovnosti. Mně se líbí to slovo „nelpění“, které tady používá ekumenický překlad: „Způsobem bytí byl roven Bohu a přece na své rovnosti nelpěl.“ Kristus je pro nás velkým příkladem nelpění, neulpívání. Je příkladem ve schopnosti zříct se toho, co má, co mu náleží. Odložit to ve prospěch druhých lidí. Ježíš nelpěl na ničem a na nikom. Jeho důvěra vůči Bohu Otci neměla charakter lpění. Vztahy, které Ježíš vytvářel, neměly majetnický nebo kořistnický charakter.

Řecký text na tomto místě mluví o tom, že Kristus svoji rovnost s Bohem doslova „nepovažoval za kořist“. Je to opak přístupu, který bychom mohli nazvat „urvat si pro sebe maximum toho, co lze“. Kristus nelpěl na svém božském postavení, nelpěl na tom, že byl roven Bohu. Kristu nešlo o to, aby si svou božskou slávu a důstojnost veškerou mocí udržoval a využíval pro sebe.

Taky bychom to mohli vyjádřit tak, že to, co bylo jeho vlastní, dal k dispozici, zřekl se toho, dokonce to zmařil. Zmařil svoji moc a svoje výsostné postavení a stal se služebníkem. Možná je v té zmínce o služebníkovi, kterým se Kristus stal, narážka na Hospodinova služebníka, o kterém píše prorok Izajáš. Trpící služebník Hospodinův, který na sebe vzal naše nemoci a naše bolesti, byl proklán pro naši nevěrnost a zmučen pro naši nepravost… (Iz 53,4.5)

Myslím, že je pro nás těžko pochopitelné, jak se mohl Kristus vzdát svého božství. Řečeno teologicky, Kristus stále zůstal druhou osobou Boží Trojice, ale vzdal se uplatňování své moci, která mu na základě jeho božství náležela. Zřekl se božského způsobu bytí a přijal celou lidskou existenci, která je podmaněna mnohou bídou a smrtí. Stal se člověkem se vším, co k tomu náleží. Vědomě a dobrovolně se podřídil všem omezením lidského života včetně smrti.

Můžeme si to trochu přiblížit na základě pohádky o králi, který chce lépe poznat život svých poddaných, tak opustí život v paláci, převleče se za chudáka a jde žít s lidmi, kteří jsou chudí. Sdílí s nimi jejich nouzi a tvrdý život. Při tom nepřestává být králem, ale nemá sebou svoje komoří a služebníky a vojáky a bohatství. Tak jako ostatní chudáci tvrdě pracuje a přesto má jen trochu prostého jídla, roztrhané šaty, nuzné obydlí … Umíme si představit, že někdo takto radikálně na čas změní svůj sociální status. Je to pohádka, ale dokážeme si to představit.

Ovšem v té pohádce se tento král po nějakém čase zase vrátí do svého paláce a žije dál jako král se všemi výsadami královského života. Možná ho pobyt mezi chudými lidmi nějak proměnil a on začne dělat něco pro zmírnění chudoby svých poddaných. Ale u Krista je to jeho ztotožnění s poníženým člověkem ještě mnohem radikálnější, než tomu je u krále v takovéto pohádce. Ten Kristův sestup do hlubiny lidství obsahuje i ten poslední krok, kterým je smrt.

Smrt může mít různé podoby. Může to být pokojná smrt ve spánku. Může to být náhlá a nečekaná smrt při nějakém neštěstí. A může to také být dlouhé a bolestné umírání na kříži. Pavel zde píše: „Kristus se v podobě člověka ponížil a podstoupil i smrt a to smrt na kříži.“ Kristus nelpěl na svém božském postavení a nelpěl ani na svém životě.

Tím končí první část oslavné básně. Tato první část je o tom, co udělal Kristus. Druhá část je o tom, co pak udělal Bůh. A tím jsme u toho, co křesťané slaví čtyřicátý den po Velikonocích. Bůh Krista vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno. To je Boží odpověď na Kristovo sebe-ponížení. Vše převyšující výsostné postavení přiznává Starý zákon pouze Bohu. Nyní do tohoto postavení vstupuje Kristus. Dostává jméno nad každé jméno, to jest Boží jméno.

Ježíšovo jméno se stalo tak vznešené, že se před ním skloní každé koleno doslova těch nebeských, těch pozemských i těch pod zemí. O koho se v těchto třech úrovních jedná? Podle starého křesťanského výkladu, těmi pozemskými jsou lidé žijící na zemi, těmi nebeskými jsou andělé a ti podzemní, to jsou zesnulí. Jsou to lidé, kteří zemřeli. Ti všichni budou společně vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán.

Takto je vyjádřen univerzální dosah Kristova vyvýšení nebo jinak řečeno jeho nanebevstoupení. Všichni jej nakonec budou vyznávat a uctívat jako svého Pána. My, kteří to už teď děláme, máme podíl na tom, co se děje v nebi a co se jednou bude dít v celém stvoření.

Kristus už nyní převyšuje všechny jiné pány a na konci dějin se Kristova sláva odhalí všem bytostem, které ji pak společně vyznají. Tento krok je však dosud před světem skrytý. Pouze věřící ví, že Kristovo neomezené panství je již ustanoveno a jednou vyjde před celým světem najevo. Stane se to k slávě Boha Otce. Kristus svoje sebe-ponížení udělal proto, aby byl nakonec všemi oslavován Bůh Otec. A zároveň, aby tím všem přinesl spásu.

Pavel uvádí tuto oslavnou báseň proto, abychom v ní zřetelně zahlédli způsob Kristova smýšlení. Ukazuje zde, jak Kristus přemýšlí a k čemu to vede. V této básni máme nacházet inspiraci pro způsob našeho myšlení. Máme zde nacházet inspiraci a odvahu k tomu, abychom si osvojovali neulpívání na věcech a okolnostech druhořadého nebo nicotného rázu. A také, abychom měli naději, když zažíváme ponížení. Abychom věděli, že v ponížení jdeme stejnou cestou, kterou šel Kristus, a věděli také, kam tato cesta vede. Je to cesta k Boží slávě.

Dietrich Bonhöeffer byl německý luterský farář a teolog, který se zapojil do protinacistického odboje. Jeho poslední slovo před popravou bylo: „Toto není konec, toto je začátek.“ Amen.