Ez 37,15-24 (2009-02-08) ekumenická bohoslužba v Budislavi

Milí bratři a sestry,

v rámci dnešních čtení z Písma svatého jsme také slyšeli úryvek z knihy proroka Ezechiela, který není součástí liturgických oddílů, které se čtou během církevního roku. Tím pádem není tento oddíl příliš známý a tak jsem si říkal, že se právě na něj zaměřím v dnešním kázání.

Prorok Ezechiel je vyzván Hospodinem, aby symbolickým úkonem znázornil sjednocení rozděleného Božího lidu. Po smrti krále Šalomouna se Izraelské království rozpadlo na dvě samostatná království, na severní Izrael a jižní Judsko. Tato království se nadále vyvíjela odděleně a nezřídka se stávalo, že severní Izraelské kmeny, mezi nimiž byl největší kmen Efrajim, jehož praotec byl Josef, stály v opozici vůči jižnímu Judsku. Tato dvě království proti sobě občas válčila a Boží lid byl nesmiřitelně rozdělen. Přibližně po dvou stech letech samostatné existence severní Izrael zanikl pod náporem Asyrské veleříše. Lidé byli odvedeni do zajetí a na jejich místo byli přesídleni cizinci. A přibližně o sto třicet let později se něco podobného stalo i jižnímu Judskému království pod náporem říše Novobabylonské. A prorok Ezechiel, který patřil do tohoto Judského království, se ocitl v babylonském zajetí.

Ovšem Bůh neskoncoval se svým lidem a posílal jim skrze proroka Ezechiela nadějnou zvěst, jednak o tom, že se vrátí zpátky do své země a jejich národ bude obnoven, doslova povstane k novému životu. To je první část 37. kapitoly a náš čtený oddíl na to navazuje zvěstí o tom, že Boží lid bude opět sjednocen, že se opět spojí do jednoho celku. „Nebudou to už dva národy a nebudou už rozděleni na dvě království“ (v. 22).

Prorok Ezechiel to má názorně představit tím, že vezme dvě dřeva, možná dvě nějaké hůlky, které představovali žezla obou království. Na tyto hůlky napíše jména těchto království, tedy Juda a Efrajim a potom je nějak spojí k sobě, možná jednu hůlku zastrčí do druhé a budou tvořit v Ezechielově ruce jeden celek. V lidech, kteří to uvidí, to vzbudí zvědavost a budou se Ezechiela ptát: „nepovíš nám, co to pro nás znamená?“ (v. 18). A Ezechiel jim řekne, že Hospodin je bere do své ruky, Hospodin bere do své ruky všechny, kteří tvoří jeho lid. A tím, že je bere do ruky, tak je zároveň sjednocuje. Říká: „a budou v mé ruce jedno“ (v. 19).

Jedná se také o vnitřní sjednocení těchto lidí, neboť všichni budou ctít jediného Boha, nepůjdou za jinými kulty, ale budou věrně zachovávat smlouvu s Hospodinem. To je vize, kterou má postavit před oči svých současníků dávný prorok Ezechiel. Ale tento text je také velmi aktuální. Je aktuální tím, že se ještě nikdy nenaplnil. Severní Izrael se nevrátil z asyrského zajetí a nespojil se Judskem. A tak i na tomto konkrétním případě z dějin starověku je vidět, že Boží touha po jednotě jeho lidu není naplněná. Je stále ještě před námi.

Boží lid nadále zůstává rozdělen, ale v poslední době se značně daří určitému sbližování. Druhá polovina dvacátého století přinesla výrazný pokrok ve sblížení všech křesťanů a to na mnoha různých úrovních. I tato dnešní bohoslužba je toho dokladem. Před sto lety by byla patrně nemyslitelná.

Prorok Ezechiel demonstruje Boží moc, která přináší smíření, pochopení a překonává odcizení, tedy činí to, čeho lidé sami od sebe nejsou schopni dosáhnout. Prorok to má znázornit pomocí dvou kusů dřeva, které spojí v jedno. Podobně Ježíš. Na kříži, tvořeném ze dvou kusů dřeva, překonal rozdělení, které v různých formách provází Boží lid po všechen čas.

V době apoštola Pavla to bylo rozdělení, které panovalo mezi křesťany židovského původu a křesťany pohanského původu. A apoštol Pavel, jak víme z jeho listů, věnuje značené úsilí tomu, aby toto rozdělení překonal. Snahou o toto překonání je také hymnus o Kristu Ježíši, který Pavel posílá do sboru v Efezu: „V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.“ (Ef 2,14-18).

Rozdělení na různé a někdy i znesvářené skupiny provázelo Boží lid v podstatě po celou dobu jeho existence. Zaslíbení o jednotě Božího lidu, které Bůh předložil skrze proroka Ezechiela, nedošlo svého naplnění po návratu z babylonského zajetí, ale má se naplňovat v novozákonním lidu, v Kristově církvi. O jednotu svých věrných Kristus prosil nebeského Otce ve své velekněžské modlitbě: „Aby byli jedno, jako my jsme jedno.“ (J 17,22n).

Rozdělení křesťanstva se může z tohoto zorného úhlu jevit jako zásadní selhání. Na závěr si však dovolím malé osobní vyznání o tom, že rozdílnost křesťanů vnímám jinak. Jako křesťanská menšina v sekularizované české společnosti jsme na jedné lodi. A jsem rád, že na palubě této lodi nacházím bratry a sestry, kteří mně ve své křesťanské jinakosti obohacují. Zakusil jsem mnohokrát, že rozdílnost tradic, z nichž duchovně čerpáme a vyrůstáme, není pohnutkou ke sváru, ale k plodnému dialogu. A přál bych si, aby takovýto dialog na všech úrovních života církve byl nástrojem, který pomůže uskutečnit Ezechielovu velkolepou vizi o jednotě Božího lidu. Amen.