Ex 32,7-14

Milí bratři a sestry,

včera bylo výročí tzv. sametové revoluce, která změnila politické nastavení v naší zemi. Od té doby uplynulo 29 let. Za těchto téměř třicet let svobody naší země se ukazuje, jak velmi svoboda souvisí s odpovědností. Jak snadno lze svobodu opět ztratit, jak snadno nezodpovědný přístup k věcem veřejným vygeneruje takové vládní špičky, které kvůli udržení svého mocenského postavení udělají cokoliv a pravda pro ně nic neznamená.

Biblická kniha Exodus, 2. kniha Mojžíšova, je velkým biblickým příběhem o nesnadné svobodě. Není to jednoduchý příběh o boji dobra a zla. Je to na jednu stranu kritika mocenské politiky, kterou provozují velké a mocné říše, je to kritika hierarchické společnosti a rozdělení populace na svobodné lidské bytosti a na otroky.

A zároveň kniha Exodus ukazuje na jiný druh uspořádání lidské společnosti, které není založené na moci, ale na smlouvě, na svobodné dohodě lidí, kteří se rozhodnou poslouchat jediného Boha.

Dnešní příběh z knihy Exodus také ukazuje, že identitu, tedy to kým jsme, nám nedává to, co se s námi stane, ale to, co sami uděláme. Izraelci nebyli poměněni zázrakem Božího vyvedení z otroctví. Jejich proměna z otroků ve skutečně svobodné lidi se mohla uskutečnit jen jejich vlastním rozhodnutím, jejich vlastní odpovědností a snahou. Jen to může člověka trvale proměnit a udělat ho svobodným.

V tom dnešním příběhu nacházíme Boží lid v situaci, o které Bůh říká, že se vrhají do zkázy. Zkazili se. Brzy uhnuli z cesty, kterou jim Hospodin ukázal. Uhnuli z cesty ke svobodnému životu v zaslíbené zemi. Hospodin Mojžíšovi s hořkostí opakuje slova lidu, který se klaní před zlatým býčkem a říká při tom: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ (v. 4 a 8). Lidé chtějí uctívat Boha v podobě zlatého býčka. Býček představuje ztělesnění životní síly a možná až jakéhosi věčného mládí a zlato je vzácný kov, který má trvalou hodnotu. Zlato vždycky platí. Peníze svou hodnotu ztrácí, ale zlato ne. Uložit majetek do zlata, to je výhodná investice.

Tak tohle ti dalo svobodu, to tě vyvedlo z otroctví. Když máš zlatého býčka, tak jsi svobodný. Máš sílu, bohatství a tedy i svobodu. To je logika, která uctívá zlaté telete a vidí v něm osvoboditele. Je to logika, se kterou někteří naši čelní politici říkají: Naše země ekonomicky prosperuje, takže všechno je v pořádku. Není nač si stěžovat, vždyť platy i důchody rostou. Zlatý býček všechno vyřeší. Zlatým býčkem pro nás dnes může být prosperita, která se stane jediným kriteriem všech hodnot. Je to bůh, který je dobře viditelný a který je vždycky dobře po ruce.

Záměna Boha, kterému jde o vnější i vnitřní svobodu člověka, za zlaté tele, nastala u Izraelců pouhých čtyřicet dnů po Božím velkolepém zjevení na Sinaji, kdy lid jednohlasně pravil: „Všechna slova, která mluvil Hospodin, vykonáme.“ (Ex 24,3). „Brzy uhnuli z cesty.“ Je čtyřicet dní brzy? Je to krátká doba na tak zásadní obrat? Na tom, že k tomu stačilo pouhých čtyřicet dní, je dobře vidět, že trvalá důvěra v jediného a pravého Boha nenastává pod oslnivým dojmem z velkolepé podívané. Dokonce ani takové podívané, kterou lid zažil při Božím zjevení na hoře Sinaj. Hora tehdy planula ohněm a stoupal z ní dým. Možná to vypadalo jako probuzená sopka. K tomu hřměni a blýskání a zvuk polnice. Ale všechny tyto efektní projevy budící bázeň nezakládají trvalou víru, protože jakmile odezní, začne lid brzy pochybovat.

Nedokážou vydržet to, že Bůh není po ruce podle jejich představ. A když se od nich Mojžíš vzdálí, tak si udělají modlu. Ovšem kontakt s modlou představuje hřích, který je v oblasti niterného vztahu mezi člověkem a Bohem. Je to hřích, který ničí nevnitřnější část člověka - lidskou duši. Proto říká Bůh Mojžíšovi: „Tvůj lid se vrhá do zkázy.“ (Ex 32,7). Uctíváním zlatého býčka ničí sami sebe. Modla vždy ohrožuje člověka, protože lidský život bytostně závisí na vztahu k Bohu Stvořiteli.

Je to temná chvíle pro Boží lid. Izrael si udělal boha doslova z toho, co měli na sobě, ze zlatých náušnic, ze kterých jim Áron odlil býčka. Přestali tak vyhlížet k Božím zaslíbením, která otevírají možnosti svobodného a důstojného života. Tančí kolem zlatého býčka uprostřed pouště. Ten býček je ovšem do země zaslíbené nedovede. Ten tam před nimi nepůjde. Ten jim cestu neukáže. Perspektivy života se tím pro Izraelský lid uzavírají. Vrhli se do zkázy.

Bůh na to říká Mojžíšovi: „Teď mně nech...“ „Nech mně, ať proti Izraelcům vzplane můj hněv a skoncuji s nimi.“ Tím se ovšem otevírá prostor pro Mojžíše a jeho přímluvy za lid. Ve výzvě „nech mě“ je zároveň vyjádřena také možnost, že když Mojžíš Boha nenechá, tak s nimi Bůh neskoncuje. Závisí to na tom, co v tuto chvíli udělá Mojžíš. A Mojžíš to Boha nenechá udělat. Nedovolí mu to.

Bůh oznámil Mojžíšovi, co se chystá udělat s Izraelci a zároveň ho tímto zvláštním způsobem zve k tomu, aby se za svůj lid přimlouval. Na první poslech to vypadá, že Bůh chce dát naplno průchod svému oprávněnému hněvu. Ale když Mojžíšovi říká „nech mě“, tak to vlastně znamená - nenechávej mě to udělat, přimlouvej se za svůj lid, uveď všechno, co mě může odvrátit od mého rozhodnutí, bojuj za něj. Je to zvláštní způsob, kterým Bůh zve Mojžíše k přímluvné modlitbě.

Tento zvláštní způsob ukazuje na to, jak může vypadat partnerství mezi Bohem a člověkem. Je to naprostý protiklad vůči vztahu k modle. Bůh se tady projevuje jako živý Bůh, který je hluboce zasažen lidským jednáním. Chce něco radikálního udělat, ale člověk ho v tomto rozhodnutí může ovlivnit, někam ho posunout. Bůh pod vlivem Mojžíšovi přímluvné modlitby upustí od svého rozhodnutí a lituje toho, co chtěl udělat.

Starověký svět byl plný různých bohů. Ti žili, bojovali a zápasili mezi sebou o nadvládu. Nebesa pro pohanskou mysl byla hustě zaplněná množstvím božstev. Ale v biblickém pojetí jde o víru v jediného Boha, a proto je Božím jedinečným partnerem pro rozhovor právě člověk. My jsme stvořeni k Božímu obrazu proto, abychom mohli být Božími partnery. Ale to taky znamená, že musíme být svobodní v tom, jak se rozhodujeme a co děláme. Bůh nám tuto svobodu dává, protože chce, abychom byli jeho partnery. Chce mít důvěrný vztah s někým, kdo se k tomu sám rozhodne. My taky nemůžeme prožívat lásku, když víme, že je vynucená. Skutečná láska nemůže pramenit z ničeho jiného než ze svobodného rozhodnutí.

Mojžíš se v tom dnešním příběhu ukazuje jako skutečný Boží partner. Jako někdo, koho Bůh respektuje a bere vážně. K naší svobodě ovšem patří i to, že jsme schopni se jí vzdát a říct, že nám víc vyhovují klamné jistoty, které znázorňuje to zlaté tele. Že nechceme svobodu a odpovědnost. Ale pak ztrácíme možnost být Božími partnery. Ztrácíme něco podstatného ze svého lidství. Stíráme v sobě Boží obraz.

Izraelci v poušti navíc nemůžou přežít sami. Bez Boha neobstojí ani proti svým nepřátelům. Jsou malým národem uprostřed mocných říší. Jenom vztah s Bohem jim umožňuje život ve svobodě. Proto Boha životně potřebují. A zároveň se domnívám, že také Bůh touží po tom, aby měl někoho, kdo by byl jeho partnerem. S kým by se mohl sdílet na velmi osobní rovině. Na rovině svých pocitů. Proto biblický příběh mluví o Božím hněvu a o Boží lítosti. To jsou výrazy, které ukazují, jak moc na nás Bohu záleží. Jak moc se ho dotýká, jak moc ho zasahuje to, co děláme.

Myslím, že Boží touha po člověku je pro nás aspoň částečně pochopitelná, protože je podobná naší touze po důvěrných vztazích. Neopírejme tedy Bohu sami sebe. Máme svobodu to udělat. Ale nedějme to. Amen.