Ex 15,6 (pro ekumenickou bohoslužbu v Krouně 2018)

Ex 15,6

Milí bratři a sestry,

mottem celosvětového týdne modliteb za jednotu křesťanů jsou letos slova z 2. knihy Mojžíšovy: „Tvá pravice, Hospodine, je velkolepá v síle.“ (Ex 15,6). Jiná možnost překladu celého tohoto verše je: „Pravice tvá, Hospodine, velkolepý v síle, pravice tvá, Hospodine, potře nepřítele.“ V tomto verši se obrat „pravice tvá, Hospodine“ vyskytuje hned dvakrát, což je vykládáno tak, že Hospodin jedná svou vztaženou pravicí znovu a znovu, tedy opakovaně. Hospodinova pravice jako projev jeho záchrany a pomoci zasáhla jedinečným způsobem při vyvedení Izraelců z Egypta a při průchodu Rudým mořem. A Mojžíš s Izraelci, když tuto událost oslavují ve své písni, tak zároveň tímto opakováním naznačují naději, že Hospodin takto jedná znovu a znovu.

Slova o velkoleposti Hospodinovy pravice jsou součástí chvalozpěvu o Hospodinově vítězství nad silami, které držely jeho lid v otroctví. A je pozoruhodné, že tento Hospodinův vysvoboditelský čin se stal nadějí na záchranu z otroctví i pro ty, kteří byli v pozdější době také zotročeni. Ale paradoxně to byli často lidé, kteří Hospodina neznali a byli zotročení těmi, kteří se k Hospodinu hlásili.

Křesťanští kolonizátoři při bezohledné honbě za obchodními zisky zavedli v koloniích kruté systémy, opírající se o obchod s lidskými bytostmi a o jejich vynucenou práci. Tyto praktiky nejprve zotročily a zdecimovaly, a v některých případech úplně vyhladily, domorodé obyvatelstvo na mnoha místech Afriky.

V každé z těchto etap se přitom kolonizátoři snažili zbavit porobený lid jeho nezcizitelných práv: identity, lidské důstojnosti, svobody i sebeurčení. Zotročování Afričanů nebylo jen otázkou přesunu dělníků z jednoho místa na jiné. Jako urážka Bohem dané lidské důstojnosti se s lidmi nakládalo jako se zbožím, kdy jeden člověk se stával majetkem druhého. S předpokladem, že otrok je druh vlastnictví, pak šly ruku v ruce další praktiky, které Afričany dál odlidšťovaly: upíralo se jim právo na vlastní kulturní a náboženské praktiky i na manželství a rodinný život.

Zatímco ale ti, kdo Bibli do těchto oblastí přinesli, využívali texty Písma svatého k tomu, aby ospravedlnili zotročení porobeného lidu, v rukou otroků se Bible stala inspirací a ujištěním, že Hospodin je nyní na jejich straně, podobně jako byl kdysi na straně zotročených Izraelců. A tedy, že i je zachrání a daruje jim svobodu. Boží pravice se stala jejich nadějí.

Pro nás je to dodnes důležité upozornění, že Bůh se staví na stranu těch, kteří jsou utlačovaní a zneužívaní a v jejich prospěch jedná. Můžeme odtud zároveň převzít jeden důležitý motiv, který zakládá jednotu Božího lidu. Boží lid, to jsou všichni ti, kteří byli Bohem zachráněni. Vysvobozeni z otroctví hříchu a jeho důsledků. Tím nejkrajnějším důsledkem hříchu je pak věčná smrt, věčné zahynutí.

Egypt je v příběhu o vysvobození Izraelců z otroctví symbolem sevření, nesvobody, útlaku. Už samotné hebrejské označení Egypta, to slovo, kterým se hebrejsky pojmenovává Egypt, přeloženo znamená „dvojí útisk“. Egypt je místem zdvojeného útlaku, je to útlak sociální i náboženský, tedy fyzický i duchovní. Izraelci jsou zde fyzicky likvidovaní jako otroci a nemohou uctívat svého Boha. Proto Bůh skrze Mojžíše faraonovi opakovaně říká: „Propusť můj lid, aby mi sloužil!“ (Ex 7,16.26; 8,16; 9,1.13; 10,3). V Egyptě se totiž nedá sloužit Hospodinu. Proto je Egypt obrazem hříchu, který člověka ničí fyzicky i duchovně.

Už církevní Otcové vykládali toto vyprávění o vyjiti z Egypta a o průchodu Rudým mořem, ve kterém se utopila pronásledující Egyptská armáda, jako obraz duchovního života. Například církevní Otec Augustin ztotožňuje nepřítele uvrženého do moře právě s hříchem.

Ve svých kázáních říká: „Všechny naše minulé hříchy, které na nás jakoby zezadu dorážejí, Hospodin utopil a zničil v našem křtu. Tyto temnoty v nás si pak osedlali nečistí duchové jako své koně a jako jezdci je řídili tam, kam se jim zlíbilo. Proto je také apoštol nazývá ‚vládcové tohoto věku tmy‘. Všeho toho jsme se zbavili ve křtu, jako bychom i my prošli Rudým mořem; rudým proto, že ho posvětila krev ukřižovaného Pána…“ (Sermo 223E).

Augustin v tomto příběhu nenachází zoufalství nad pronásledováním ze strany nepřátel, ale povzbuzení křesťanů k naději a vytrvalosti. Křest je pro něj základní a ustavující událostí, o kterou se opírá pravá identita každého člověka zachráněného Kristem.

Augustin proto vidí paralelu mezi Izraelem, který přechází Rudým mořem k vysvobození, a křesťanským lidem, který k vysvobození přechází křtem. Oba přechody směřující k záchraně pak dávají vzniknout shromáždění věřících, kteří se klanějí Bohu. V té chvíli může Izrael svobodně oslavit spásonosnou Boží pravici ve vítězné písni. Vykoupení činí ze zotročených lidí členy jednoho Božího lidu, lidu spojeného oslavnou písní. Tedy společnou oslavou Hospodina za své vysvobození.

Jednotu Božího lidu tedy zakládá to, že jsme všichni byli Hospodinem zachránění z hříchu, že si to uvědomujeme a slavíme za to Hospodina. Izraelci by se sami z Egyptského otroctví nikdy nedostali. Egypt byl příliš mocný a své otroky nechtěl propustit. Ale Hospodinova pravice se prokázala jako mocnější. Zlomila moc Egypta, porazila nepřítele. A Boží lid je ten, který za to Hospodina oslavuje.

Druhý verš této oslavné písně zní: „Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou.“ (Ex 15,2). Tato slova nacházíme v rámci Bible ještě v žalmu 118 (v. 14) a u proroka Izajáše (12,2). Na tom je dobře patrné, že tato událost záchrany Hospodinem, která je důvodem k jeho oslavě, je něčím, co se netýká jenom Mojžíše a lidu, který s ním tehdy vyšel z Egypta, ale je to událost přenositelná na všechny, kteří zakusili Hospodinovu záchranu. Je to chvalozpěv vykoupených, ke kterému se přidávají všichni, kdo ve svém životě zakusili Hospodinovu záchranu.

Apoštol Jan, autor knihy Zjevení, viděl jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm a na něm ty, kteří zvítězili. Stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň beránkovu (Zj 15,2.3). Ti, kdo jsou Bohem zachráněni, zpívají píseň Mojžíše a Ježíše. Společná oslava za záchranu Hospodinovou pravicí je tím, co utváří jednotu Božího lidu nyní a bude ji tvořit i na věky.

Mojžíšův chvalozpěv vykoupených také inspiroval krásnou píseň ekumenické komunity Taize: „Každý den Pán mi sílu dává, písní mou je můj Pán. On se stal mým spasením, když kráčím s ním nemusím se bát.“ Amen.