Dt 6,4-9
Milí bratři a sestry,
v Bibli se setkáváme se dvěma hlubokými, niternými motivacemi, které mají utvářet lidský vztah k Bohu. Těmito dvěma motivacemi je bázeň před Hospodinem a láska k Hospodinu. V 5. knize Mojžíšově jsou bázeň a láska vzájemně propojeny. Vystupují zde vedle sebe a vzájemně se doplňují. V 10. kapitole 5. knihy Mojžíšovy čteme: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře.“ (Dt 10,12.13).
Bázeň a láska mají společně motivovat člověka k uskutečňování Boží vůle, k životu podle Božích přikázání. Rabi David Hoffmann ve svém komentáři k 5. knize Mojžíšově uvádí: „Jen u Boha je bázeň možná v jednotě s láskou, neboť obě spatřují spásu člověka v Boží blízkosti, jeho záhubu pak v odloučení od Boha.“ Bázeň a láska jsou v jednotě, protože obě přivádí člověka do Boží blízkosti. Přesto lze na základě 5. knihy Mojžíšovy vyrozumět, že láska je důležitějším, prvořadějším a zásadnějším podnětem k uskutečňování Boží vůle nežli bázeň.
V 6. kapitole, ze které jsme četli slova na úvod dnešního kázání, je vyjádřeno nevyšší starozákonní přikázaní, které je základem všech ostatních přikázání. Já ho přečtu ještě jednou: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Dt 6,4.5). Podle Ježíše je to první přikázání ze všech, jak jsme to slyšeli v dnešním prvním čtení z Markova evangelia (Mk 12,29n). Výrok o milování Boha je již v 5. knize Mojžíšově označen jako text mimořádné důležitosti a je vícerým způsobem vyzdvižen nad všechna ostatní slova:
1. každý Izraelec jej má znát nazpaměť, má jej mít ve svém srdci.
2. má být zprostředkováván následujícím generacím.
3. má být promýšlen od rána do večera, doma, na cestě, při odpočinku, takříkajíc vstávaje-lehaje.
4. má být opsán a jako nějaký tahák, který podporuje paměť a má být připevněn na ruku a na čelo mezi oči.
5. má být připevněn na všechny futra domovních i venkovních dveří.
V celém Starém zákoně neexistuje žádný jiný text, na který by byla soustředěna pozornost podobně intenzivním způsobem. Slova o lásce k Hospodinu jsou vyzdvižena jako žádná jiná. Proto mají dodnes centrální místo v židovské zbožnosti a domnívám se, že jsou inspirativní i pro zbožnost naši.
Láska k Hospodinu je výrazem hluboké, niterné oddanosti a loajality vůči němu. Zakládá poslušnost a věrnost vůči jeho ustanovením tím nejhlubším možným způsobem. Pro naši zbožnost považuju za podstatné to, že láska k Hospodinu je uvedena ve vztahu s nasloucháním tomu, kým Hospodin je. Lásku vůči Hospodinu je pak možno vnímat jako důsledek tohoto naslouchání: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný, a proto budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Dt 6,4.5). Příkaz je ve slově „slyš“. Naše odpovědnost je v tom, abychom Bohu naslouchali. Následný tvar „a budeš milovat“ je pak důsledkem tohoto naslouchání. Kraličtí překládají: „Protož milovati budeš Hospodina...“
Rabi David Hoffmann překládá tento příkaz ve svém komentáři k 5. knize Mojžíšově takto: „Slyš Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Hospodin. A tak máš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ V komentáři k tomuto textu pak dodává, že láska k Hospodinu není příkazem, ale následkem toho, že Hospodin je jediný Bůh, který s láskou pomáhá člověku. V Novém zákoně nacházíme velmi podobné zdůvodnění naší lásky v Prvním listu Janově: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1J 4,19). Láska k Bohu je odpovědí na to, že člověk vnímá Boží lásku, že Boží lásce naslouchá.
Biblická kniha Píseň písní vyjadřuje lásku mezi Bohem a jeho lidem slovy milenecké lásky mezi mužem a ženou. V 5. kapitole této knihy je uvedeno, že milá spí, ale svým bdělým srdcem slyší hlas svého milého: „Spím, ale srdce mé bdí. Slyš, milý můj klepe: Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubice má, má bezúhonná, vždyť mám hlavu plnou rosy, v kadeřích krůpěje noční.“ (Pís 5,2). Milá slyší hlas svého milého, ale přesto otálí. Nechce se jí vstávat, aby mu otevřela. Ovšem tím, že hned nezareaguje na hlas lásky, tím si způsobí velké trápení, protože milý odejde a ona jej pak nemůže najít. Promarnila možnost setkání v lásce. Slyšela, ale nezareagovala na hlas svého milého, neotevřela mu.
Aby se nám nestalo něco podobného jako milé v Písni písní, musíme si odpovědět na zásadní otázku. Jak konkrétně máme lásku k Bohu projevit? Jak máme vyjádřit to, že Boha milujeme? Jakou má mít naše láska k němu podobu? Touto otázkou se obsáhle zabývá židovská tradice. Jeden ze starověkých židovských výkladů (midraš zvaný Sifre Deuteronomium) říká, že lásku k Bohu nejlépe vyjádříme, když se budeme chovat takovým způsobem, skrze který bude Bůh v lásce i u jiných lidí. Máme jednat tak, aby si skrze naše jednání i další lidé Boha zamilovali. To je jistě velmi náročné pojetí, ale můžeme je mít před sebou jako určitý ideál.
Ze souvislostí, ve kterých jsou slova o lásce k Hospodinu uvedena v 5. knize Mojžíšově, je patrné, že tato láska se uskutečňuje životem podle Božích přikázání. Kdo miluje Hospodina, žije podle jeho vůle vyjádřené v přikázáních. Je to stejný postoj, který později vyjádří i Ježíš. V Janově evangeliu Ježíš říká: „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“ (J 14,21; 15,10).
Motivací k lásce vůči Hospodinu je, podle mnoha zmínek v 5. knize Mojžíšově, vděčnost. Vděčnost za vysvobození z otroctví a za odpuštění hříchů. Proto má Izrael pamatovat na to, že byl otrokem v Egyptské zemi a že Hospodin jej z otroctví vyvedl (Dt 6,12.21-23). Izraelci si mají připomínat, co pro ně Bůh učinil a také to, jak mu byli nevěrní během putování po poušti a on jim odpustil. To vede k vděčnosti a lásce.
Domnívám se, že pro nás to platí stejně. Ohlížet se za tím, co dobrého pro nás Bůh vykonal a uchovat si naději na to, k čemu nás vede, co pro nás ve své lásce chystá. Žalmista to vyjadřuje takto: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti... vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním.“ (Ž 103,1-4). Amen.
—————
Kontakt
Farní sbor ČCE - ProsečČeskobratrská 120
539 44 Proseč u Skutče
Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E
č. ú. 114 321 9389/0800
farář (admin.): 607 980 711
kurátorka: 737 509 897
www.prosec.evangnet.cz