Dt 5,22-29
Dt 5,22-29
Milí bratři a sestry,
biblický oddíl, jehož některé motivy bych chtěl spolu s vámi v dnešním kázání promýšlet, navazuje na slova Desatera. Desatero jsou slova, která Hospodin mluvil k celému shromáždění Božího lidu. Nebyla to slova, která by slyšel jen Mojžíš a měl je potom vyřídit celé pospolitosti. Tato slova slyšeli bezprostředně všichni Izraelci a už tím jsou výjimečná. Bůh už nikdy takto nemluvil. Tak lze rozumět tomu, co ekumenický překlad vyjadřuje tím, že Hospodin „víc nepřipojil“ (v. 22). Není to jen výpověď o tom, že by Hospodin řekl právě jen tato slova a víc už nic, ale spíše jde o to, že Hospodin už nikdy tímto způsobem nemluvil k celému shromáždění.
Všichni měli silný zážitek hlasu, který mluvil z prostředku ohně, ale také, podle verše 23. z prostředku tmy: „Uslyšeli hlas z prostředku tmy.“ Mě na tom zaujala ta podvojnost vyjádření. Ve 22., 24. a 26. verši se mluví o hlasu z prostředku ohně, ale mezi tím, ve 23. verši, se mluví o hlasu z prostředku tmy, zatímco hora planula ohněm. Proč se vlastně mluví o tmě, když hora Sinaj planula ohněm?
Hospodinova sláva se tehdy Izraelcům jevila jako oheň stravující (Ex 24,17; srov. Žd 12,29). Proto se Izraelci báli a chtěli, aby to byl Mojžíš, kdo přistoupí k Hospodinu a bude naslouchat všemu, co Hospodin řekne. A potom jim to oznámí. Hospodin se projevil skrze stravující oheň, který vzbuzuje bázeň. Byl to velký a pozoruhodný úkaz, který neponechává nikoho na pochybách o Hospodinově velikosti a slávě.
Ale vedle toho je tady uvedeno, že Hospodinův hlas zněl také z prostředku tmy. Se zjevením Hospodina je spojená také temnota, oblak a mrákota (Dt 4,11). Nejen oheň, ale také jeho opak, tedy temnota a mrákota jsou projevem Hospodinovi přítomnosti. Hospodin provázel svůj lid po poušti ve sloupu oblakovém za dne a ve sloupu ohnivém v noci.
Oba tyto projevy Hospodinovi slávy jsou spojeny už v okamžiku, kdy Egypťané dostihnou pronásledované Izraelce u Rákosového moře. V tu chvíli se stalo toto: „Oblakový sloup se před Izraelci zvedl, postavil se za ně a vstoupil mezi tábor egyptský a izraelský. Jedněm byl oblakem a temnotou, druhým osvěcoval noc.“ (Ex 14,19-20). Hospodin se tady projevuje jako ten, kdo vytváří světlo a zároveň tvoří tmu (srov. Iz 45,7). Jedněm dává světlo, druhé zatemňuje. Působí zároveň obojí.
Domnívám se, že této podvojnosti Hospodinova projevu odpovídá i to, co čteme v 5. knize Mojžíšově, v 5. kapitole. Hospodinův hlas promlouvá z ohně a promlouvá i ze tmy. Tak to prožili Izraelci u hory Sinaj. Obojí vzbuzuje bázeň, velký oheň i neproniknutelná temnota.
Myslím, že většinou máme Hospodina spojeného se světlem. Tak to o Hospodinu říká i král David: „Ty jsi moje světlo, Hospodine. Hospodin mi září do mých temnot.“ (2S 22,29) Světlo souvisí s nadějí, s možností orientovat se. Pěkně to ilustruje pohádka o perníkové chaloupce, ve které se Jeníček s Mařenkou vydají za světýlkem, které uprostřed temného lesa uvidí někde v dálce. Světlo jim udává směr.
Ale připadá mě důležité, že Hospodinův hlas může zaznívat i z prostředku tmy. Protože někdy žádné světlo nevidíme, žádné světýlko v dálce, ke kterému bychom se vydali. Jsou situace, kdy nás obestírá jen temnota a mrákota. Ale Hospodinův hlas promlouvá i z prostředku temnoty. I skrze to, co nás děsí a v čem tápeme, k nám může Hospodin promlouvat.
Hlas z prostředku tmy může být velmi nečekaný a překvapivý. Víme, že k Mojžíšovi Hospodin promlouval z hořícího keře a k Izraelcům na Sinaji z prostředku ohně. Ano, ale také z prostředku tmy, která vzbuzuje bázeň stejně jako veliký a pohlcující oheň. A pokud je nám dnes vzdálená představa Boha mluvícího z ohně, protože jsme nikdy nezažili nic podobného tomu úkazu, který pozoroval Izrael na Sinaji, třeba nám bude bližší představa Boha promlouvajícího z temnoty. Domnívám se, že zkušenost temnoty nám může být bližší.
Každopádně ta bázeň, kterou Hospodin svým promluvením z ohně a z temnoty v Božím lidu vyvolal, je důležitá. Je to bázeň, která představuje hluboký respekt vůči Hospodinu a jeho slovům. Desatero jsou slova z prostředku ohně i z prostředku tmy a tento bázeň budící způsob jejich sdělení napomáhá tomu, aby je člověk bral velmi vážně. A Izraelci je tak v danou chvíli skutečně brali.
Proto následně Hospodin vyjadřuje přání, aby si Izraelci stále zachovali takové srdce, které je poznamenané hlubokým respektem vůči Hospodinu a vůči jeho slovům. Toto Hospodinovo přání bylo během času vnímáno jako doklad pro svobodnou lidskou vůli. Hospodin zde říká Mojžíšovi o Izraelcích: „Kéž mají stále takové srdce, aby se mě báli po všechny dny a dbali na všechny mé příkazy, aby se jim i jejich synům vždycky vedlo dobře.“ (v. 29) Hospodin doufá, že Izraelci budou mít stále takové srdce, aby ho respektovali. Podle hebrejského textu Bůh doslova říká: „Kdo dá, aby bylo srdce jejich stále takové...?“ Je to otázka, která vyjadřuje, že Hospodin neví, jestli si Izraelci ve svém srdci uchovají tuto bázeň, tento respekt, ale touží po tom.
Srdce je obrazným vyjádřením pro myšlení a rozhodování. Bůh podle tohoto vyjádření touží po tom, aby lidské myšlení a rozhodování bylo stále utvářeno respektem vůči Bohu a vůči jeho přikázáním. Tato touha je vyjádřena právě tou otázkou, ve které se odráží naléhavost tohoto přání: „Kdo dá...?“
Hospodin neví, zda Izraelci budou uskutečňovat jeho vůli nebo ne, neboť Izrael, stejně jako každý jiný člověk, je svobodný v tom, zda bude Hospodina respektovat nebo nebude. Obě možnosti jsou pro člověka otevřené.
Jedná se zde o zásadní téma, které se objevuje už na počátku Bible, v příběhu o stromu poznání dobrého a zlého v rajské zahradě. Bůh člověku zjevuje svou vůli a doufá, že se člověk bude rozhodovat správně. Bůh může člověka vést, může ho všelijak nabádat, dokonce vyhrožovat a taky to dělá, ale nemůže se za člověka rozhodnout a donutit ho, aby šel správnou cestou. V přírodě panují zákony a zákonitosti, které jsou jednoznačně dány vztahem mezi příčinou a následkem. Ale v etické oblasti nepanují žádné takovéto zákony, které by člověku umožňovali jednat jen jedním možným způsobem.
V Talmudu svobodnu lidskou vůli vystihuje tento výrok: „Všechno je v Boží moci, kromě bázně před Bohem.“ (Ber 33b). Bůh může všechno, ale nemůže člověka donutit k tomu, aby ho respektoval. K tomu se musí člověk rozhodnout sám. Bůh může všechno, ale člověk mu přesto dokáže vzdorovat. Dokáže se proti Bohu postavit, vzepřít se mu a tím si zároveň velmi ublížit, protože když člověk dbá na Hospodinovi příkazy, tak se mu povede dobře (v. 29).
V tomto ohledu se zdá, že je určitá hranice toho, co Bůh předem ví. Bůh předem neví, jaké rozhodnutí člověk ve vztahu k němu udělá. Člověk je ve svém rozhodování určován mnoha různými faktory, ale vždycky mu ještě zůstává určitá oblast, která záleží jen na něm a ve které je svobodný. A to je zároveň nezbytné pro to, aby mezi člověkem a Bohem mohl být osobní, důvěrný vztah.
V každém takovém vztahu má hodnotu jen svobodné rozhodnutí. Asi by málo koho těšilo, kdyby věděl, že s ním jeho partner zůstává nedobrovolně a stejně tak si i Bůh přeje, abychom se pro něj svobodně rozhodli a abychom měli stále takové srdce, které ho respektuje a dbá na jeho příkazy. Přeje si to proto, že chce naše dobro a ví, že rozhodnutí pro něj nám dobro přinese.
Kéž bychom stále měli takové srdce, abychom tě, Hospodine, respektovali po všechny dny a vedlo se nám dobře. Amen.
—————
Kontakt
Farní sbor ČCE - ProsečČeskobratrská 120
539 44 Proseč u Skutče
Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E
č. ú. 114 321 9389/0800
farář (admin.): 607 980 711
kurátorka: 737 509 897
www.prosec.evangnet.cz