Dt 4,15-22; první čtení 2Kor 5,16-21

Milí bratři a sestry,

minulou neděli jsme během kázání přemýšleli o tom, co dal Hospodin jako podíl všem národům pod celým nebem a co určil pro svůj vyvolený lid Izrael. Přemýšleli jsme o tom na základě textu z 5. knihy Mojžíšovy, který jsem vzal v rozšířené podobě za základ kázání i dnes.

Hospodin svůj lid vzal a vyvedl jej z Egypta, který je zde představen jako tavicí pec. Tak se stal Izrael Hospodinovým dědičným lidem. Izrael a Hospodin k sobě neodlučitelně patří, Izrael je Hospodinovým lidem a Hospodin je jeho jediným Bohem.

Díky Ježíši Kristu můžeme tento jedinečný vztah, který je mezi Hospodinem a jeho lidem, vztáhnout i na sebe. Apoštol Pavel píše, že v Kristu začalo nové stvoření a tím se také nově nastavily hranice Božího lidu. V listu Galatským čteme: „Nezáleží už na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slitování.“ (Ga 6,15.16). Nové stvoření je všechno to, co přináší, co dává, k čemu osvobozuje a k čemu vede víra v Krista. To je pravidlo nového života pro Boží lid, pro Izrael, kterému platí Boží pokoj a slitování.

Pro příslušnost k Izraeli nerozhoduje, zda je někdo obřezaný nebo není, rozhodující je podíl na tomto novém stvoření, který zprostředkovává víra v Krista. Když tedy přemýšlíme o starozákonním Božím lidu, o jedinečnosti Izraele, tak věřím, že smíme tuto jedinečnost vztahovat, díky víře v Krista, také na nás. Zdůrazňuju to proto, abychom vnímali, že v textech z 5. knihy Mojžíšovy se nejedná jenom o nějaký starověký národ, ale že Hospodinův jedinečný vztah k tomuto národu, ze kterého pro lid vyplývají také určité nároky a požadavky, můžeme vztahovat i na nás.

Tato jedinečnost vztahu vyniká právě na srovnání s ostatními národy, tak jak jsme o tom četli v úvodním biblickém oddílu. Dneska bych chtěl jít ještě k následujícím veršům tohoto oddílu, které navazují na to, co Hospodin určil jako podíl všem národům pod celým nebem a co učinil pro svůj jedinečný lid Izrael. Autor těchto slov, Mojžíš nebo někdo, kdo zde vystupuje jako Mojžíš, nyní mluví o sobě: „Na mne se však Hospodin kvůli vám rozhněval a přísahal, že nepřejdu Jordán a nevstoupím do té dobré země.“ (v. 21). Mojžíš nebude mít podíl na dobré budoucnosti, na životě v dobré zemi, kterou Hospodin připravil pro svůj lid. Nevstoupí do té dobré země. Můžeme tušit hořkost těchto slov. Národům dal Hospodin za podíl astrální božstva, o tom jsme mluvili minule. Svůj lid Izrael vzal a vyvedl z tavicí pece Egypta a učinil ho svým dědičným národem. Ale na mě se rozhněval a přísahal, že nevstoupím do té dobré země.

A proč se na mě rozhněval? Kvůli vám! To, že se Hospodinův hněv obrátil proti Mojžíšovi kvůli lidu, kvůli posluchačům těchto slov, to je uvedeno v 5. knize Mojžíšově už v 1. kapitole: „Kvůli vám se Hospodin rozhněval i na mě. Řekl: „Ani ty tam nevejdeš…“ (1,37). Mojžíš tedy sdílí stejný úděl jako generace, která vyšla z Egypta a viděla všechna znamení a zázraky, které provázely toto vyvedení, a přece tito lidé Hospodinu opakovaně nedůvěřovali. Tato generace zemřela na poušti a do zaslíbené země vejde až ta generace, která se na poušti narodila. A to se týká i Mojžíše. Mojžíš kvůli tomu opakovaně volal k Hospodinu a prosil ho, aby mu umožnil vejít: „Kéž smím přejít Jordán a spatřit tu dobrou zemi… Ale Hospodin proti mně kvůli vám vzplanul prchlivostí a nevyslyšel mě.“ (3,26).

Jak to, že na Mojžíše dopadl Hospodinův hněv kvůli jeho lidu? Není to příliš kruté? Není to vůči Mojžíšovi nespravedlivé? Mojžíš se s nimi tolik natrápil, tolikrát se za ně přimlouval a Hospodin jim opakovaně na jeho přímluvu odpustil. Mojžíš, který byl nejpokornější ze všech lidí (Nu 12,3), ale ani on nevejde. Bylo to kvůli situaci, která nastala po návratu zvědů, kteří prozkoumávali zaslíbenou zemi. Tato událost je popsána v Nu 13. a 14. kapitole. Když na to Mojžíš na hranicích zaslíbené země vzpomíná, tak uvádí tuto událost jako důvod, proč celá generace, která vyšla z Egypta, a také ani on sám, do zaslíbené země nevejdou.

Ve 4. knize Mojžíšově jsou tyto události popsány trochu jinak, než jak je uvádí Mojžíš v 5. knize. Především je rozdíl v tom, že ve 4. knize přichází návrh vyslat zvědy přímo od Hospodina, zatímco v 5. knize Mojžíš říká, že s tímto návrhem přišli lidé: „Vy všichni jste ke mně přistoupili s návrhem: Pošleme před sebou muže, aby nám prozkoumali zemi…“ (Dt 1,22).

Dalším rozdílem je, že podle slov lidu se má jednat o průzkum země oproti tomu, co je ve 4. knize, kde Hospodin opakovaně říká, že ji mají prohlédnout. Zvědové jsou původně poslaní na prohlídku země. Prozkoumat zemi, to je už něco trochu jiného. Znamená to prověřit si její kvality, přesvědčit se o tom, jestli je ta země opravdu dobrá. V této snaze je už obnažená nedůvěra nebo pochybnost vůči tomu, co o té zemi říká Hospodin. Není to jenom prohlídka země, ale jakési přezkoumání jejích kvalit.

Zvědové si ovšem původně měli zemi jen prohlédnout a dosvědčit, že je dobrá, že Hospodin je uvádí do dobré země, že se mají na co těšit. Ale oni to pojali tak, že jdou přezkoumat její kvality a dopadlo to tak, že o té zemi nakonec říkali, že „požírá své obyvatele“ (Nu 13,32). To znamená, že v té zemi normální lidé nemůžou přežít. Můžou tam žít jenom nějací obři, lidé mimořádného vzrůstu. Normální lidi ta země zahubí, takže pro Izraelský národ vlastně není vhodná k životu. Takovéto svědectví předložili zvědové a všechen lid, když to slyšel, tak ztratili odvahu, propadli nedůvěře vůči Hospodinu a nechtěli do té země vejít. A taky tam nevešli. Zemřeli na poušti. Mojžíš je poslední žijící z této generace, až zemře i on, tak teprve potom nová generace vejde do této země. Pod vedením Jozueho. Mojžíš už s nimi nebude.

Ale můžeme se ptát, jaký měl Mojžíš podíl na té krizi odvahy a důvěry, kterou tehdy v Izraeli vyvolali ti, kdo byli na průzkumu země? Mohl snad Mojžíš nějak za to, co se tehdy stalo? Byla to událost, která se z hlediska vyprávění 5. knihy Mojžíšovi stala před 38 lety. Ve druhém roce po vyjití z Egypta (Nu 10,11). A nyní jsou ve čtyřicátém roce putování (Dt 1,3). Mojžíš tedy už 38 let ví, že nedojde do cíle jejich dlouhé cesty. Paradoxní je také to, že Mojžíš je na tom fyzicky, i přes svůj vysoký věk, stále mimořádně dobře (34,7). „Zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila.“ Není to člověk na pokraji svých sil. Ale musí zemřít, aby jeho lid mohl vejít do zaslíbené země. A ta chvíle nastala, oni stojí na břehu Jordánu a za Jordánem je ta země. Mojžíš pronáší svoji řeč na rozloučenou.

Využívá motiv toho, že Hospodin ho nevyslyšel, k napomenutí pro Izraelce, kteří do země vejdou. Chce, aby se mladá generace, která do zaslíbené země vejde, z této události poučila a pochopila, že navždy potřebují odvahu a víru. On byl vůdcem lidu v době, kdy odvahu a víru ztratili, a proto ztratili i budoucnost. Mojžíšova smrt ukazuje na závažnost této události, která je připravila o možnost žít v zemi zaslíbené. Jeho smrt má symbolickou hodnotu pro všechny další generace těch, kteří budou žít v prostoru svobody, v zemi darované Hospodinem.

Mojžíšova smrt se v něčem podobá Kristově smrti. Apoštol Pavel o něm píše: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ Amen.