1Pt 2,18-25

1Pt 2,18-25

Milí bratři a sestry,

na druhou neděli po Velikonocích je vybráno epištolní čtení, které nám dává za příklad utrpení nevinného Ježíše. Ježíš netrpěl kvůli svým proviněním, ale trpěl za nás. V Lukášově evangeliu můžeme číst, že jeden ze zločinců, který byl ukřižovaný spolu s Ježíšem, o něm říká: „My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ (L 23,41). Ježíš neudělal nic zlého, neudělal nic, za co by si zasloužil ukřižování. Toho si byl vědom i Pilát, který jej k ukřižování odsoudil. V Janově evangeliu Pilát dokonce třikrát prohlásí, že na Ježíšovi žádnou vinu nenalézá (18,38; 19,4.6). Pilát si je tedy dobře vědom Ježíšovi neviny, ale podlehne tlaku velekněží a nechá ho ukřižovat.

„Kristus hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“ (v. 23), říká apoštol Petr. Byl bez hříchu, a proto bylo jeho odsouzení a utrpení krajně nespravedlivé. Ale Ježíš se tomu nevzpouzel a Petr tento postoj dává za příklad. Nespravedlivé utrpení křesťanů bylo v době, kdy apoštol Petr píše tato slova, velkým problémem. Křesťané byli v této době kvůli svému křesťanství často pronásledováni.

Apoštol Petr vychází ze situace křesťanských otroků. Někteří z nich měli tvrdé a nespravedlivé pány, kteří s nimi krutě zacházeli. A od této situace otroků pak přechází dál k zásadní otázce veškerého nezaslouženého utrpení, kterému byli křesťané vystaveni. A překvapivě k tomu říká: „Budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem.“ (v. 20).

Mně to připadá zvláštní. Milost před Bohem znamená trpělivě snášet nespravedlivé soužení? Já mám o Boží milosti jinou představu. První biblické místo, kde se píše o milosti, je Gn 6,8: „Noe našel před Hospodinem milost.“ A to, že Noe našel před Hospodinem milost, znamená, že byl zachráněn, že s ním Hospodin uzavřel smlouvu, že na něj pamatoval, že skrze něho zachránil i další lidi a zvířata. Tahle rozumím tomu, co je to milost před Bohem. Ale podle apoštola Petra je milostí před Bohem to, když trpělivě snášíme nespravedlivé soužení. Co je to za milost, když musím snášet nespravedlivé utrpení?

Já bych chtěl jinou milost. Milost, která by znamenala konec utrpení, nejlépe konec všeho utrpění. Jiná možnost překladu toho, co zde Petr o milosti uvádí, by byla: „Jestliže vytrváte v činění dobrého ač trpíte, to je milost před Bohem.“ Tedy milost jako schopnost vytrvat v činění dobrého a nenechat se od něj odradit ani utrpením. Ale v předchozím verši (v. 19) je podle apoštola Petra milostí opravdu to, že někdo pro svědomí Boží snáší bolest, trpíce nespravedlivě.

Snažím se tedy nějak vyrovnat s tím, že apoštol Petr tady mluví o utrpení, které je důsledkem prokazování dobra, nebo které přichází navzdory prokazování dobra, které je nespravedlivé, které je pro svědomí Boží. A toto utrpení je milostí před Bohem.

Někdejší profesor Nového zákona na pražské Evangelické teologické fakultě, Josef Souček, k tomu poznamenává: „I utrpení se může stát milostí, může člověka přivést blíže k Bohu, jestliže je přijímá pro svědomí odpovědné před Bohem. Svědomí původně v řečtině znamenalo prostě „vědomí“, jde tedy o to, uvědoměle přijmout trápení z Boží ruky a snášet je trpělivě.“

Něco podobného o utrpení říká i žalmista, když vyznává, že pro něj bylo dobré pobýt v trápení. V ekumenickém překladu to zní takto: „Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením.“ (Ž 119,71). Kraličtí překládají: „K dobrémuť jest mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým.“ Trápení pro nás může být k dobru, může být za určitých okolností dokonce milostí před Bohem, když nás něčemu důležitému naučí.

V tomto smyslu mluví o pozitivní stránce utrpení i Martin Luther, který řekl: „Nikdy jsem nechápal význam Božího slova, dokud jsem nepřišel do trápení. Vždycky jsem proto trápení považoval za svého učitele.“

Věřím, že to takto u Martina Luthera skutečně bylo, ale zároveň si uvědumuju, jak je to nesamozřejmé. Jak snadno může vést nespravedlivé utrpení člověka spíše k zahořklosti než k tomu, aby ho to něco pozitivního naučilo. Říkám si, jak velkou to předpokládá vnitřní zralost, aby nezasloužené utrpení bylo člověku k dobrému, aby ho něčemu důležitému naučilo, aby je dokonce dokázal vnímat jako milost před Bohem.

Na druhou stranu je myslím dobře přijatelné, že když člověk prožívá nezasloužené utrpení, může mu velmi pomáhat vědomí, že jde Kristovou cestou. Že prožívá něco podobného jako Kristus, že to je součást jeho následování. A potom může být toto utrpení tím, co ke Kristu přibližuje a umožňuje podobný postoj, jaký měl on. Tedy neodplácení. On se nemstí, nespílá, nehrozí, neproklíná ty, kteří mu způsobují trápení.

Nechává na sebe zlo v podobě utrpení dopadnout a zadrží je u sebe. Neroztáčí spirálu odplaty, neposílá utrpení dál. Je obětním beránkem, na kterém si zlo vybije svoji moc, vyřádí se a nepůsobí už dál. Možná, že také v tomto smyslu Ježíš trpěl za nás. Ukázal nám, že ani utrpení nemá moc odloučit jej od Boha.

Ježíš ve svém utrpení na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mně opustil?“ (Mk 15,34). Na těchto slovech považuju za důležité dvě skutečnosti. Jednak to, že Ježíš, i když ve svém utrpení prožívá opuštěnost Bohem, tak se na Boha obrací. Oslovuje ho, tedy zůstává s ním v kontaktu navzdory svému prožitku opuštěnosti. Ví, že se má komu svěřit, že jeho volání není do prázdna, proto neříká: „Bůh mně opustil.“ Dokonce dvakrát ve své bolestné otázce Boha oslovuje: „Bože můj, Bože můj...“ To znamená, Bůh zůstává jeho Bohem navzdory všemu utrpení, kterému je vystaven.

A za druhé, Ježíš se na svého Boha obrací s otázkou, která je citací z 22. žalmu, a která se doslova ptá: K čemu je to, že jsi mně opustil? K čemu je to dobré? Neptá se po důvodu. Nehledá příčiny, ale ptá se po smyslu. Jaký to má smysl, čemu to prospěje? To znamená, že Ježíš má ve svém utrpení naději. Má naději v nějaký dobrý smysl toho, co se s ním děje. Má naději, že to přinese něco smysluplného.  

A první křesťané, např. apoštol Petr, říká, že to Ježíšovo nespravedlivé utrpení bylo pro nás, bylo pro nás příkladem. Příkladem toho, že utrpení nás může přiblížit k Bohu i přes to, že v něm prožíváme opuštěnost Bohem. To je určitý paradox, který Ježíšovo utrpení vyjevuje. To, co nás vzdaluje od Boha, jsou naše hříchy, nikoli nezasloužené utrpení.

A Ježíš „na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti“ (v. 24). Ježíš svým tělem jakoby absorboval, pohltil, vstřebal naše hříchy, ony způsobily jeho velké utrpení a taky ho zahubily, ale zemřely spolu s ním. On je zbavil jejich fatální moci oddělit nás od Boha, zbavil je jejich účinku. Ježíšovým vzkříšením se totiž ukázalo, že Boží moc je větší než moc našich hříchů. A tím pro nás Ježíš otevřel naději, která nás uzdravuje.

Chtěl bych zakončit naše uvažování o utrpení tím, co píše prorok Izajáš a co je také dvakrát citováno v Novém zákoně: „Panovník Hospodin ... setře slzu z každé tváře.“ (Iz 25,8). Bůh nám utře naše slzy, dokáže nás utěšit. Dokáže překonat všechno to, co nás drtí a trápí, protože on je Stvořitel. Janovo Zjevení dává tato slova do souvislosti s novým stvořením: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi ... hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid ... Bůh bude s nimi a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21,1-4). Amen.