1Kor 13,8-13 (křest A. N.)

1Kor 13,8-13

Milí bratři a sestry,

když dneska bude pokřtěn Toník N., malé roztomilé miminko, tak tím vyjadřujeme, že mu chceme předat to nejlepší, co jsme sami přijali. Chceme, aby patřil k Bohu a k Božímu lidu. Křest je v jistém smyslu odevzdáním člověka do Božího vlastnictví, do Boží péče a tím i jeho začleněním do Boží rodiny.

Když se díváme na malé miminko, mnohdy nás napadne, jak bude vypadat, až z něj bude dospělý člověk. Právě rozdílnost mezi malým dítětem a dospělým mužem, rozdílnost v jejich způsobu vyjadřování a jejich úsudku, je pro apoštola Pavla příkladem toho, jak se liší to, co vidíme a vnímáme teď, od toho, jaké to bude jednou na věčnosti. Dítě bude růst a bude postupně překonávat to, co je dětinské. Tato proměna je názorným obrazem toho, jak bude překonáno naše současné poznání a vnímání Boha, až jej jednou uvidíme tváří v tvář. Ve svém poznávání Boha jsme nyní jako děti, které poznávají a chápou svět kolem sebe velmi dílčím způsobem.

Za tímto Pavlovým obrazným vyjádřením stojí určitá fascinace nad tím, že malé dítě a dospělý jedinec jsou tak rozdílní a přesto je to stále jeden a tentýž člověk. Je mezi nimi kontinuita, bytostná návaznost. Rozdíl je jen v časovém posunu. Podobně i tento náš svět a jeho hodnoty bude jednou překonán, skoro všechno bude jiné a málo z toho, co platí teď, bude platit i potom. Ale je jedna skutečnost, na které záleží dnes stejně jako potom. Touto skutečností je podle apoštola Pavla láska: „Nyní zůstává víra, naděje a láska - ale největší z té trojice je láska.“ Láska je největší, protože ona nezůstává jako stále platná hodnota jen nyní, ale i na věky. Láska tvoří kontinuitu mezi tím, co je teď a tím, co bude jednou na věky, co bude až uvidíme Boha tváří v tvář.

A tak, když dnes vidíme miminko, třeba malého Toníka, který bude za chvíli pokřtěn, můžeme přemýšlet nad tím, jak bude vypadat jako dospělý muž. A je to pro nás hádanka. Můžeme jenom tušit a domýšlet se, jaký jednou bude. Vidíme skutečnost jakoby v zárodku, nedohlédneme k tomu, co bude v plnosti času. Ale to, co zůstává, to, co má a bude mít vždycky smysl, to je láska. Láska, kterou Toníkovi projevíme, láska, které ho budeme učit, ke které ho budeme vést, kterou mu budeme ukazovat.

A v této souvislosti je pro nás křesťany zároveň podstatné to, že Bůh je láska. Bůh z lásky stvořil tento svět i člověka a z lásky na tento svět poslal svého syna Ježíše, aby nás zachránil z našich hříchů, z naší nelásky a odcizenosti, které jsme propadli.

Obrazem této Kristovy lásky k nám je láska manželská. O tom jsme slyšeli v dnešním prvním čtení z listu Efezským: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem.“ (Ef 5,25n). Kristus si zamiloval církev tak, jako si muž zamiluje ženu a připravil si ji pro vztah se sebou, což se zde vyjadřuje tím, že se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem, doslova obmytím vodou.

Křest je tady představený jako obmytí, jako opláchnutí vodou, protože křest podobně jako opláchnutí vodou člověka očišťuje. Toto očištění symbolizuje při křtu právě voda, ale protože jde o vnitřní očištění, tak je tady zároveň uvedeno, že se to děje slovem. Kristus svou církev „posvětil a očistil obmytím vodou a slovem“. To, co člověka vnitřně očišťuje, je Kristovo slovo, které se při křtu pronáší. Toto slovo vyjadřuje, že člověk dostává novou identitu.

Naše identita, to kým jsme, je vázána na naše jméno. Já jsem Lukáš K. A miminko, které bude pokřtěno, je Toník N. My jsme se ztotožnili se svým jménem, proto nás uráží, když se někdo posmívá našemu jménu, vnímáme to tak, že se posmívá nám samotným. Ale při křtu dostáváme ještě novou identitu, která je dána novým jménem. Křest se koná „ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Křest je namočením do Božího jména. Tím je vyjádřena nová identita křtěného. Touto novou identitou, tímto novým jménem, je příslušnost k Bohu Otci, Synu a Duchu Svatému.

Když tyto dva základní motivy křtu propojíme, tedy očištění a sounáležitost s Bohem, tak můžeme domyslet, že to, co nás posvěcuje a očišťuje, je právě jistota, že nerozlučně patříme Bohu. První článek Heidelberského katechismu to pěkně vystihuje: „Mým největším potěším v životě i ve smrti je to, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší patřím svému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu.“

Naším úkolem jako rodičů, kmotrů a členů sboru, do kterého bude Toník patřit, je věrohodně mu tuto skutečnost předat. Dosvědčit mu, že to tak skutečně je, že patří Bohu za všech okolností. V životě i ve smrti. To mu má dávat sílu bojovat s hříchem, to ho má očišťovat a posvěcovat. Vědomí, že ho nic nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši našem Pánu.

To, že takto patříme Bohu, který nás miluje, poznáváme nyní jen částečně. Někdy zakoušíme všechno možné, jenom ne Boží lásku. To je to, že nyní poznáváme jen velmi dílčím způsobem. Ale jednou uzříme Boha tváří v tvář. Poznáme Boží lásku bez všech omezení, která nám v tom nyní brání.

Písničkář Karel Plíhal má jednu písničku o špíně a čistotě, která mně vybavuje při křtu: „Špína je velmi relativní pojem, někdo je čistej, i když páchne třeba hnojem, někomu nepomůžou mejdla ani louhy, kam sáhne, všude dělá černý šmouhy. Člověk se narodí, je voňavej a čistej, plínky se vyvaří a zbytek spraví olej, proto je malej člověk sám sebou tak jistej a velcí, ti si na něj nedovolej. Jen trošku vyroste, tak překvapeně zjistí, že na tom nejhůř budou právě lidé čistí. Kdekdo je pošpiní a pak si ruce meje a špína v duši, ta se hravě skreje.“

Vnější a vnitřní špína. Někdo je čistej, i když páchne třeba hnojem a někdo je vymydlený a přesto, kam sáhne, všude dělá černý šmouhy. Je to o čistotě a špíně v duši. Křest, který znázorňuje - nejsi sám svůj, patříš Bohu - je vodou a mýdlem pro naši duši.

Nyní vidíme jako zrcadle, jen v hádance. Vidíme vnější čistotu a vnější špínu, vnitřní věci nám stejně jako Bůh zůstávají namnoze zastřeny. Ale potom uzříme tváří v tvář. Poznáme Boha plně. Do té doby musíme unést částečnost a hádankovitost našeho poznávání. A pomocí nám při tom má být právě jistota, že jsme pokřtěni a tedy nerozlučně patříme Bohu. Amen.