2Kr 6,8-23

Milí bratři a sestry,

adventní dobu můžeme pro sebe přijmout jako dobu, která nás zve k duchovní bdělosti. Jedním z adventních čtení jsou slova apoštola Pavla z listu Římanům, kde se píše: „Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.“ (Ř 13,11) Advent může být charakterizovaný jako doba procitnutí ze spánu. Spánek se řecky řekne hypnos.

Pavel mluví o lidech, kteří jsou jakoby zhypnotizovaní. Takovýto člověk není schopný správně vnímat to, co se kolem něj děje. Zhypnotizovaný člověk se může pohybovat, dělat různé úkony, reagovat na podněty, ale přesto vlastně spí, jeho mysl nevnímá dostatečně celou realitu. A Pavel píše, že nastal čas k procitnutí. Probuzení z hypnózy je obrazem pro duchovní procitnutí.

V tomto obrazu jde o to, že svými smysly vnímáme jen část reality našeho světa. Svět viditelný a hmatatelný, ale to není všechno. Adventní doba nás zve k tomu, abychom vnímali plněji, abychom vnímali také Boží blízkost. Abychom vnímali to, co říká Pavel: „Spása je nám blíže, než byla tenkrát…“ Jde o to, vnímat blízkost Boží spásy. Pavlovo vyjádření „Spása je nám blíže než tenkrát“ neznamená jen postup na pomyslné časové ose. Boží spása nám není blíže než tenkrát, když jsme uvěřili, jen v časovém smyslu. Ale jde o stoupající intenzitu zkušenosti s Boží blízkostí. Bůh je nám se svojí spásou blíž než kdysi, protože můžeme být schopni lépe vnímat Boží blízkost. Máme s Bohem víc zkušeností, něco jsme už s ním prožili, a proto můžeme být otevřenější a vnímavější pro jeho blízkost.

Vnímavost vůči Boží přítomnosti, vůči blízkosti Boží spásy, je velkým tématem některých biblických příběhů. Chtěl bych se s vámi dnes zastavit u jednoho z nich, kde hraje klíčovou roli právě plnější vidění, otevření očí pro skutečnosti, vůči kterým jsme slepí.

Aramejský král chtěl zajmout proroka Elíšu, protože Elíša prozrazoval izraelskému králi jeho vojenské záměry a aramejský král tak nemohl na Izrael efektivně zaútočit. Nemohl využít moment překvapení, protože prorok Elíša věděl o všech jeho záměrech a prozrazoval je izraelskému králi, který díky nim mohl činit správná strategická rozhodnutí. A tak aramejský král vyslal silný oddíl vojska k městu, kde byl Elíša. Vojáci v noci to město obklíčili. Za časného jitra vstal sluha muže Božího, vyšel ven, a hle, vojsko s koni a vozy obkličovalo město. Mládenec Elíšovi řekl: „Běda, můj pane, co teď budeme dělat?“ Elíšův služebník vidí nepřátelské vojsko s koni a válečnými vozy, vidí, jak je toto vojsko obkličuje. Vidí sevření, do kterého se dostávají. To je obraz toho, co někdy vidíme i my. Vidíme všechny problémy a těžkosti, které nás ze všech stran svírají. A jsou velké, reálné a ohrožující. Elíšův mládenec nemá nějaké halucinace, vidí správně, vidí velké nepřátelské obkličující vojsko a ono tam skutečně je. A reaguje na to otázkou, kterou adresuje Elíšovi: „Běda… co teď budeme dělat?“

„Co teď budeme dělat?“ Za touto otázkou je snaha řešit problém nějakou činností, nějakým svým jednáním. Na akci je potřeba odpovědět nějakou protiakcí. Musíme něco udělat. Ale co? Je v tom zároveň bezradnost. Vidíme problém, cítíme potřebu něco udělat, ale nevíme co.

Jak na to reaguje Elíša? Modlí se za svého služebníka. A modlí se velmi zajímavě: „Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl.“ Elíša se modlí za otevření očí. Modlí se za to, aby jeho služebník viděl celou realitu. Aby neviděl jenom to velké obkličující nepřátelské vojsko. A jeho služebník pak uviděl horu plnou koní a vozů, ne těch aramejských, ale ohnivých. Uviděl to, co mu před tím Elíša řekl: „S námi je jich víc než s nimi.“ Uviděl horu plnou ohnivých koní a vozů. Uviděl to, o čem píše žalmista: „Božích vozů jsou desetitisíce, tisíce tisíců. Panovník je mezi nimi…“ (Ž 68,18). Boží armáda, která obklopuje a chrání, to je také součást reality, kterou je potřeba vidět. Spása je nám blíž, než si myslíme. Je nám blíž, než jsme schopni vidět.

Tento příběh vykresluje kontrast dvou pohledů. Pohledu, který má Elíšův služebník před tím, než se mu otevřou oči. Tehdy vidí sevření nepřátelským vojskem. Bojí se a bezradně se ptá, co teď budeme dělat. To je situace, ve které si můžeme připadat uvíznutí. Máme před sebou problémy, které nám nahání strach a vedou nás k bezradné snaze něco udělat, zachránit se nějakou naší aktivitou. Ale naštěstí je tady Elíša, který říká: „Neboj se, s námi je jich víc než proti nám.“ Elíša se modlí za otevření očí. Za výhled na mocnou Boží ochranu, na blízkou spásu.

Spása je nám blíž než tenkrát, když jsme uvěřili. Tak to píše apoštol Pavel. Ale nám se může jevit, že spása je nám dál než v dobách, kdy jsme uvěřili, dál než v dobách, kdy např. církev žila mnohem aktivněji než dnes. Byly doby, že když lidé povstali k modlitbě, tak se v našem kostele zešeřilo, protože jich na galerii stálo tolik, že zastínili okna. Takto plný kostel byl každou neděli. A každý rok bylo kolem padesáti konfirmandů.

Chtěl bych vidět to, že s námi je jich víc než s nimi. Ne horu plnou problémů a pár lidí v kostele, ale kostel plný lidí, pro které je víra tím určujícím v jejich životech. Vím, že se nedá vrátit zpět do předválečných let největšího rozkvětu našeho sboru. Ale i přesto se dá vidět blízkost spásy. Proto mám rád tento příběh. Příběh o otevřených očích. O očích, které vidí, že spása je blízko. Je to příběh o nové perspektivě. O procitnutí z hypnózy.

Kobra, než zaútočí, tak svou oběť hypnotizuje a vyplašený králík ztuhne strachem, protože nevidí nic jiného než kobru a je ztracen. Elíša ovšem viděl blízkost Boží spásy, i když jeho město obkličovala nepřátelská armáda. Viděl něco, co nebylo obecně známo a modlil se za tuto vizi i pro svého služebníka. Elíša prosí za prozření. Za otevření očí, za procitnutí z hypnózy. Za pohled, který mají andělé.

Takovýto pohled andělů nám přibližuje také prorok Izajáš, když píše: Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ (Iz 6,1-3) Andělé volají to, že celá země je plná Hospodinovy slávy. Toto volání uviděl a ve vidění uslyšel prorok Izajáš a píše o tom svému lidu. Myslím, že něco takového také potřebujeme zahlédnout nebo aspoň zatušit. Potřebujeme, aby se nám otevřely oči a mohli jsme se dívat na skutečnost světa jiným způsobem a tak se zbavit strachu.

Tento nový, proměněný pohled na svět, ve kterém je patrná Boží přítomnost, krásně popisuje spisovatel Jicchok Lejbuš Perec v povídce: „Mezi dvěma horami“. Na závěr vám přečtu kousek z této povídky. Je to popis toho, co se stalo na svátek Simchat Tóra. To je židovský svátek, kdy se židé radují z daru Zákona. Simcha je hebrejsky radost a Tóra je Zákon. Simchat Tóra je tedy svátek radosti ze Zákona.

„A uviděl jsem to stejné, co každý rok na svátek Simchat Tóra. Ale uviděl jsem to jinak. Jakoby mě spadla z očí záclona. Velké, široké nebe, opravdu bez konce a modré, takové jasné bylo to nebe, až se oči zaradovaly. A po nebi pluly bílé, dokonce až stříbřité obláčky. A když se do nich člověk zahleděl, bylo vidět, že se až chvějí od samé radosti. Jak si od samé radosti tancují, od radosti z Tóry, ze simchat Tóra. A v dálce objímal město široký zelený pás. Tmavozelený, ale ta zeleň byla tak živá, jakoby sám život poletoval mezi stébly trávy. Zdálo se, jako by každou chvíli na jiném místě vzplanula živost, život sám. Dalo se přímo cítit, jak plamínky poskakují a tancují mezi stébly trávy, jakoby každé stéblo objímaly a líbaly.

A po lukách s tančícími plamínky života se procházely skupinky chasidů (východoevropských židů). Jejich kaftany (dlouhé pláště) z atlasu ba dokonce i z hedvábí se leskly jako zrcadlo, i ty otrhané … a plamínky, které se prodíraly trávou nahoru, se zachytávaly a přidržovaly těchto lesklých svátečních oděvů a bylo přímo cítit, jak obtancovávají jednotlivé chasidy s láskou a vroucností. A všechny skupinky chasidů hleděly vyprahnutýma očima na rabínovu verandu a já jsem zcela zřetelně viděl, jak ty vyprahlé oči nasávají světlo z verandy, světlo z rabínovy tváře. A čím více světla nasály, tím vzletněji zpívali, vzletněji a veseleji a posvátněji.

A každá skupinka si prozpěvovala svůj vlastní nápěv, ale ve vzduchu se všechny nápěvy pospojovaly a k rabínově verandě vystupovala jedna píseň, jeden nápěv, jakoby všichni zpívali stejnou píseň. A tu píseň zpívalo všechno, nebe zpívalo, zpívaly planety, celá země i duše světa. Bože na nebi, měl jsem pocit, že se celý rozplynu v tomto zpěvu.

Milí bratři a sestry, občas potřebujme zahlédnout, že Bůh je nám blízko. Přál bych nám takovýto výhled i během letošního adventu. Amen.