Zj 1,8-15 (Starý rok)

Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.

Já Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos … a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím…“ Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů. Uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně. Jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. (Zj 1,8-15)

Milí bratři a sestry,

na konci roku se jednak ohlížíme zpět za tím, co bylo a také hledíme dopředu a přemýšlíme o tom, co bude. Čas vnímáme tak, že minulost je za námi a budoucnost před námi. Jdeme od minulosti k budoucnosti. Kráčíme kupředu k budoucím časům a do dob minulých se vracíme zpět. Když malujeme časovou osu, tak znázorňujeme tok času zleva doprava. Vlevo je minulost a vpravo budoucnost. Taky píšeme zleva doprava, píšeme od minulosti k budoucnosti. Tak je to nastavené v našem evropském myšlení.

Proto pro nás může být pozoruhodné až překvapivé, že v biblickém, hebrejském myšlení je to naopak. Čas je vnímaný tak, že minulost je před námi, vidíme ji a budoucnost je za námi, protože ji nevidíme a nevíme, jaká bude. To má také svou logiku, která je ovšem jiná, než ta naše. Možná s tím také souvisí to, že v hebrejštině se píše zprava doleva, jakoby proti proudu času, od přítomnosti do minulosti.

Na tuto logiku, pro nás obrácenou, ukazuje několik hebrejských slov svými významy. Např. hebrejské slovo kedem znamená „starověk“ nebo „dávnověk“, ale odvozené slovo kadima má význam „dopředu“. Hebrejský mluvčí se tak doslova dívá vpřed do dávnověku, vpřed do minulosti.

Z tohoto odlišného pojetí ve vztahu k času plyne otázka, k čemu jsme jaksi přirozeně obráceni? Jsme obráceni k budoucnosti nebo k minulosti? Díváme se do budoucnosti nebo hledíme do minulosti? Přemýšlíme především o tom, co bylo, nebo především o tom, co bude? V hebrejském myšlení je to cesta vpřed s pohledem upřeným do minulosti. Můžeme si to představit jako jízdu v autě, které má neprůhledné přední sklo. Jediné, čím se můžeme nechat vést, jsou zpětná zrcátka. To znamená, že jedeme dopředu, ale díváme se dozadu. Pohybujeme se dějinami vpřed s neustálým zřetelem na minulost. Tohle je přirozená biblická perspektiva pro vnímání času.

Teď si to můžeme vztáhnout na to, co jsme četli v knize Janova Zjevení. Bůh se zde představuje jako ten, který je, který byl a který přichází. Bůh je, byl a přichází. Místo toho, aby se řeklo, že je „ten který bude“, aby to bylo pěkně symetrické, tedy „je, byl a bude“, tak místo „bude“ se zde Bůh představuje jako „ten, který přichází“. To znamená, že Bůh k nám přichází z budoucnosti. I Bůh se tedy pohybuje tak, že budoucnost má za sebou. Jde z budoucnosti směrem do naší přítomnosti, tedy směřuje proti toku času.

Bůh je v budoucnosti a z budoucnosti k nám přichází. Bůh je pro nás tak, jako je budoucnost. Budoucnost nemáme ve svých rukách, nevíme, jaká bude, a přesto o ní můžeme mnohé tušit na základě toho, co jsme už prožili. Můžeme o ní přemýšlet na základě minulosti. A podobně je to i s Bohem. Můžeme o něm přemýšlet na základě toho, co jsme s ním prožili a zároveň víme, že Bůh ve svém jednání není určovaný jen tím, co bylo. Na kolik s námi Bůh jedná podle naší minulosti, to je velká otázka. Ale protože věříme, že u Boha je možnost odpuštění a možnost nového začátku, víme, že naše budoucnost může být také zcela nová.

To, že Bůh k nám přichází z budoucnosti je zároveň velmi nadějné. Můžeme říct, že Bůh je naší budoucností, že se časem pohybujeme směrem k plnějšímu společenství s ním. Je to dáno tím, že on sám se představuje jako ten, který přichází. Jde nám naproti.

Jan za sebou uslyšel mocný hlas. To, že ho uslyšel za sebou, znamená, že tento hlas zněl z budoucnosti. A Jan se obrátil, aby viděl toho, kdo s ním mluví. Jan se obrátil od minulosti do budoucnosti a tam uviděl někoho jako Syna člověka uprostřed sedmi zlatých svícnů.

Syn člověka, to je Ježíš a sedm zlatých svícnů, to je sedm křesťanských sborů (v. 20) v oblasti Malé Asie, což je dnešní Turecko. To, že jich bylo právě sedm, můžeme chápat tak, že zde jde o plnost církve, o univerzální církev. Jan tedy v budoucnosti uviděl církev, která má ve svém středu oslaveného Ježíše. A to je myslím velmi nadějná vize budoucnosti.

Janův obrat od minulosti k budoucnosti, k tomu, kdo na něj z budoucnosti mluvil, může být pro nás pozváním k podobnému přesměrování našeho pohledu. Může to být pozvání ke změně perspektivy v tom, jak se díváme. Od chvíle, kdy se Jan takto ohlédne, se mu otevře nový výhled. Pohled na jinou realitu. Do té doby Jan mluvil o svém vyhnanství na ostrově Patmos, do kterého se dostal kvůli své věrnosti Božímu slovu (v. 9). Ostrov Patmos je malý skalnatý ostrov ve Středozemním moři a všude okolo bylo na dohled jen moře. Vyhnanství na tomto ostrově nabízelo neradostný, bezperspektivní výhled. Ale právě tady Jan uslyšel Boží hlas a zažil obrácení: „Když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů někoho jako Syna člověka.“ (v. 12.13)

Jan, když se obrátí, tak se mu nabídne pohled na velmi nadějnou budoucnost církve. Už to, že církevní sbory uviděl jako zlaté svícny, je velmi nadějné. Svícny nesou světlo. Ale navíc, uprostřed těchto svícnů je oslavený Ježíš, který je zde označený jako Syn člověka. V evangeliích, když Ježíš mluví sám o sobě, tak mluví o Synu člověka. Popis této postavy, kterou Jan uvidí, nás odkazuje k vizi proroků Ezechiela a Daniela, kteří také uviděli tuto zářící nebeskou postavu. Tato vize je naprosto úchvatná, je tak mocná a oslňující, že ten, kdo ji spatří, tak je touto vizí zcela přemožený. Je to vize Ježíše Krista v moci a slávě, který je uprostřed církve.

Ovšem my, stejně jako Jan, můžeme prožívat silné napětí mezi bědnou současností a slavnou budoucností, o které sice smíme vědět, ale která nám může připadat velmi vzdálená. Celá kniha Zjevení končí voláním církve, která je zde představena jako Ježíšova nevěsta. Toto volání navazuje na to, že Bůh se představuje jako ten, který přichází. A proto církev volá: „Přijď!“ (Zj 22,17) a Ježíš na to odpovídá a říká: „Ano, přijdu brzo.“ Tento rozhor je zakončen tím, co říká patrně Jan: „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ Celé se to točí kolem Ježíšova příchodu.

Profesor Petr Pokorný jednou musel někam náhle odejít a pověsil na dveře své fakultní pracovny cedulku s nápisem: „Přijdu brzo.“ A jeho kolega Jiří Mrázek mu tam dopsal: „Amen, přijď!“

Na konci kalendářního roku hledíme zpět na to, co bylo a může to být podobně neradostný pohled, jaký měl Jan na ostrově Patmos. Pustý, skalnatý ostrov obklopený ze všech stran mořem. Pohled, při kterém se lze jen těžko ubránit pocitu uvíznutí nebo dokonce uvěznění v okolnostech, do kterých jsme se dostali. Ale Jan má na tomto ostrově zároveň vizi velkolepé budoucnosti a prosí za to, aby se naplnila. Proto volá: „Přijď, Pane Ježíši!“ A to je i volání celé církve, Kristovy nevěsty. Jan nám nabízí, abychom nehleděli jen do minulosti a nepřemýšleli o budoucnosti jen na základě minulosti, ale dohlédli až k tomu, který je, který byl a který přichází. Amen.