Žalm 139

Žalm 139

Milí bratři a sestry,

žalm 139 chce uprostřed strachu z násilí podporovat důvěru v Boží blízkost a odtud plynoucí naději. Aby byl tento žalm správně pochopen, musí se jím procházet jako modlitbou, jak ukazuje jeho skladba. Jeho rámec tvoří první verš a dva závěrečné verše. Tento rámec vyjadřuje stejnou myšlenku, ale přechází od oznamovacího způsobu na začátku: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě“, k naléhavému přání na konci žalmu: „Bože, zkoumej mě ... a zkoušej mě“.

Žalmista během modlitby dojde k tomu, že prosí Boha, aby všeobecně danou skutečnost, že Bůh o každém z nás ví, mohl osobně prožívat a zakoušet. Aby se jeho životní cesta, kterou musí jít, zdařila právě díky Božímu vedení, díky tomu, že Bůh se jím zabývá: „Hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení a po cestě věčnosti mě veď.“ Tím žalm končí.

Tento rámec se rozprostírá kolem hlavní části žalmu, která je rozdělena na čtyři části. První část popisuje vnitřní vztah Hospodina a modlitebníka (v. 2-6); druhá se zaměřuje na vztah mezi Hospodinem, celým kosmem a modlitebníkem (v. 7-12); třetí se opět zaměřuje na vnitřní vztah mezi Hospodinem a modlitebníkem (v. 13-18) a čtvrtá na vztah mezi Hospodinem, svévolníky, kteří jednají násilně a žalmistou.

Tato hlavní část žalmu má svoje dramatické těžiště v závěrečné, čtvrté části. Vypovídá o světě, ve kterém žalmista žije. Je to svět světa plný bezbožnosti a násilí a žalmista proto hledá to, co vyjadřuje rámec tohoto žalmu. Hledá cestu věčnosti. Cestu, na kterou vykročil Boží lid. Je to cesta, kterou Hospodin zná, ke které se přiznává, cesta života. Tak to vyjadřuje už první žalm: „Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.“ Žalmista touží po tom, aby jej Hospodin poznával, aby se Hospodin poznával v tom, jak žalmista žije, tedy aby žil život podle Boží vůle.

Takovýto život žalmista nehledá skrze začlenění do dějin svého národa, ale hledá ho jako jednotlivec ve svém vlastním individuálním vztahu k Bohu. Zároveň si bolestně uvědomuje, že na světě to není tak, že by se dobrým lidem dařilo dobře a zlým zle. Jeho zkušeností je pravý opak. Pachatelé násilí, ti, kdo prolévají krev, mívají úspěch. To zpochybňuje Boží spravedlnost. Pachatelé ničemností neohrožují žalmistu přímo fyzicky, nesnaží se ho zničit tak, jako je tomu v mnoha jiných žalmech. Ale jejich úspěch ohrožuje žalmistovu víru, ničí jeho životní rozvrh, který je založený na důvěře v Boží svrchovanost a spravedlnost.

Proto žalmista zápasí o svůj vztah s Bohem, o Boží blízkost, podobně jako zápasí Job nebo prorok Jeremjáš. Zápasí o to, aby dokázal Bohu důvěřovat navzdory vší nespravedlnosti a násilí.

Na začátku žalmu je konstatování, že Hospodin žalmistu zkoumá a zná. Celkem 3x je zde o Hospodinu řečeno „ty mě znáš“, „ty o mě víš“. Žalmista to považuje za div, žasne nad tím. Hospodin se nezajímá jen o mocné tohoto světa, ale o každého člověka. To, že Bůh člověka zná, znamená jeho opravdový zájem. Znamená to, že Bohu nejsme lhostejní, že je nám blízko a můžeme ho oslovovat, říkat mu „TY“. „Ty, Hospodine, o mě víš v každé mé situaci.“ Víš o mě, když sedím, vstanu, pracuju, ležím, víš o tom, co se mi honí hlavou, víš o všem, co chci říct. Pro žalmistu je to útěcha, proto si to stále opakuje.

Pátý verš v některých překladech naznačuje, že by žalmista tuto Boží vševědoucnost mohl vnímat negativně. Tak to naznačuje i ekumenický překlad, který zde uvádí: „Sevřel jsi mě zezadu i zpředu.“ Když to přeložíme takto, tak za tím cítíme, že žalmista je sevřený z toho, jak dokonale jej Hospodin zná. Ale ten výraz „sevřel jsi mě“ může taky vyjadřovat sevření v náruči, jako když někoho obejmeme. Může to být výraz pro Boží obětí, pro Boží dokonalou ochranu.

Zajímavý je zde rabínský výklad, který tento žalmový výrok chápe jako výpověď o stvoření člověka: „Zepředu i zezadu jsi mě zformoval.“ Tento výklad odkazuje na text v Gn 2. kapitole, podle kterého Bůh člověka doslova vymodeloval ze země, tak jako hrnčíř tvaruje hlínu (v. 7).

Podle tohoto pojetí zde žalmista přemýšlí o tom, jak byl člověk Bohem podivuhodně stvořen, a proto jej Bůh tak dobře zná a rozumí mu. Tomuto pojetí odpovídá v našem žalmu verš 15. a 16., kde je narážka na stvoření člověka „hnětením v nejhlubších útrobách země“.

Každopádně to, že zde žalmista nevyjadřuje něco negativního, můžeme usoudit z druhé půlky tohoto verše, kde říká: „Svou dlaň jsi položil na mě.“ Položit na někoho dlaň, to je žehnající gesto (Gn 48,14.17). Žalmista je tak udiven, protože si uvědomuje, že Bůh ho dokonale zná a přesto mu žehná. Neodtahuje od něho svoji žehnající dlaň.

Druhý oddíl začíná zdvojenou otázkou: „Kam?“ a uvádí ty nejzazší možnosti, kam až by se žalmista mohl dostat, kam by se mohl vzdálit. Ale pak vždycky odpovídá: „I tam, Bože, budeš.“ Žalmista tímto způsobem překonává svoje obavy a strachy z toho, že by se mohl ocitnout v nějakých končinách, kde se Bohu ztratí. V myšlenkovém experimentu prochází celý kosmos. Nejdřív vertikálně od nebes k podsvětí, pak horizontálně od jitřní záře, tedy od východu, až k nejzazšímu moři, což je na západě. A všude platí, že Hospodin tam je, že ho i tam doprovodí. Bůh je nejen v nebi, kde bychom ho čekali, ale je i v podsvětí, tedy člověk se Bohu neztratí ani ve smrti. Hospodinova blízkost nemá žádné prostorové, ale ani žádné časové omezení. Také temnota a noc, tedy symboly smrti, ohrožení a chaosu, se Hospodinovou přítomností mění ve světlo. Ztrácí svoji hrozivost.

Třetí oddíl se podobně jako první věnuje vnitřnímu vztahu mezi Hospodinem a modlitebníkem. Je zde zmíněno utváření člověka v lůně matky i stvoření prvního člověka v lůně země. Obojí je dílem Hospodinovým. Biologický původ jedince je zde spojen s prapůvodem člověka na počátku při stvoření. Hospodin vidí člověka ještě dřív, než se narodí. Plánoval ho už od počátku stvoření a vidí i každého jednotlivce už v zárodku. Ještě dřív, než se člověk stane člověkem, dřív než přijde na svět, tak Hospodin už vidí, jací budeme. To je opět zdrojem žalmistova úžasu.

Proto čtvrtý oddíl začíná, stejně jako druhý oddíl, zdvojenou otázkou, která vyjadřuje tento údiv: „Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Jak nesmírný je jejich počet!“ Ale pak žalmista přejde k tomu, co jej tak trápí. Ten velký Boží projekt s člověkem, který doteď popisoval a nad kterým žasne, to, jak dokonale Bůh člověka zná, jak o něm všechno ví ještě dřív, než se člověk narodí, to nedokáže skloubit se skutečností, že jsou lidé, kteří prolévají krev. Kteří jednají svévolně a násilně. Kteří svým jednání vyjadřují to, že Hospodina nenávidí.

A v tom dochází žalm svého překvapivého vrcholu. V počínání těchto svévolníků žalmista vidí útok na samotného Boha. Vidí v tom projev jejich nenávisti vůči Hospodinu. Čtyřikrát v tomto oddíle mluví o nenávisti. Nejdřív o těch, kdo nenávidí Hospodina a potom o své nenávisti vůči těmto lidem. To je zajímavé. Žalmista se plně staví na Boží stranu, nepřátelství vůči Hospodinu se ho osobně dotýká. Je jím zasažen, prožívá je jako nepřátelství vůči sobě samému a proto také rozhodně odmítá postoje a činy svévolníků. Ale tím žalm nekončí.

Končí naléhavou prosbou, aby jej Hospodin zkoumal, aby jej zkoušel, prověřoval a pročišťoval, aby jej nenechal jít cestou, která vede do záhuby. Žalmista tím vyjadřuje svoji naprostou otevřenost vůči Hospodinu. Předkládá mu k posouzení celý svůj život a prosí, aby se jím Hospodin zabýval. Aby se zabýval i jeho nejskrytějšími myšlenkami, tím, co ho znepokojuje, tím, co ho vede k nenávisti. To všechno předkládá Bohu k posouzení a tak nás učí, že v modlitbě je důležitá především naprostá otevřenost před Bohem. Povstaneme k modlitbě.

„Bože, zkoumej nás, ty znáš naše srdce, zkoušej nás, ty znáš náš neklid, hleď, zda jsme nesešli na cestu trápení, a po cestě věčnosti nás veď!“ Amen.