Ž 30

Ž 30; první čtení 1Kor 15,20-28

Milí bratři a sestry,

žalm stanovený pro dnešní neděli je děkovnou písní člověka, kterého Bůh zachránil ze smrtelné nouze. Jeho život už byl zcela v moci smrti, ocitl se v podsvětí, ale byl odtud vyveden (v. 4). Tímto zásadním ohrožením a navrácením života se žalmistovi otevřel nový pohled nejen na jeho život, ale také na Hospodina a na jeho dílo. Tato zkušenost se mu stala intenzivním zkušeností s Bohem, za kterou ho oslavuje a k této oslavě zve i všechny ostatní, kteří patří mezi Hospodinovi věrné (v. 5).

Tato zkušenost je popsána velmi radikálním způsobem. Skutečnost smrti velmi hluboce zasáhla do žalmistova života. Žalmista byl mrtvý a může opět žít. Hospodin ho vyvedl z podsvětí (v. 4). Kraličtí zde překládají „z pekla“. Domnívám se, že tento žalm máme číst druhou neděli po Velikonocích právě proto, že naznačuje to základní, co jako křesťané vyznáváme o Kristu, který „sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých.“ Můžeme tedy tomuto žalmu rozumět christologicky, to znamená, že tu zkušenost vyvedení z podsvětí můžeme vztáhnout na Krista, který byl „vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli“ (1Kor 15,20). Tak tomu rozumí ve svých výkladech žalmů např. Martin Luther.

To zároveň znamená, že i my můžeme mít naději v takto krajním ohrožení života, dokonce i ve smrti. Žalmista prožil záchranu z moci podsvětí při uzdravení z nějaké smrtelné nemoci. Byl už jakoby jednou nohou v hrobě a dostal se z toho, Hospodin ho z toho zachránil. A na Kristu vidíme, že se dostal i z toho, když byl v hrobě oběma nohama, tedy i když doopravdy zemřel. Sestoupil do podsvětí nejen obrazně. Nebyl zachráněn na poslední chvíli někde na samé hranici života, ale tuto hranici překročil.

Tedy Kristova zkušenost s Hospodinovou záchranou sahá ještě dál než žalmistova. Hospodin je zachránce nejen z blízkosti smrti, jak to prožil žalmista, ale i ze smrti samotné, jak to vyznáváme o Kristu. Slovesa záchrany a chvály Hospodina, která jsou v tomto žalmu použita, vypovídají o tom, že tento prožitek není pro žalmistu jen nějakou minulou událostí, ale je skutečností, která v jeho životě nadále působí a celý jeho život obepíná: „Hospodinova přízeň je na celý život.“ (v. 6).

Žalmistovou situací byla ztráta životní síly a odvahy, připadal si jako mrtvý. Záchranu z této situace vyjadřuje „vytažením z hlubin“ (v. 2). Hospodin vytáhl žalmistu tak, jako se vytahuje vědro ze studny. Slovo zde použité je termín, který označuje čerpání vody, vytahování vody odněkud z hloubky. V tomto obrazu je přítomná záchrana z toho, v čem se člověk utápí, do čeho je zanořen tak, jako kdyby se topil ve studni. Je to velmi názorný obraz.

Můžeme si představit hlubokou studnu, která má hladké stěny a nelze se z ní dostat vlastními silami. Voda žalmistovi nesahala až po krk, ale přímo se v ní topí. Ocitl se v hloubce a úzkosti, kde už nemá žádný prostor k životu. My pro tuto situaci používáme výraz „dostat se na dno“, „být na dně“. Ale i odtud dokáže Hospodin člověka vytáhnout jako vědro ze studny.

Hospodin žalmistovi otevřel nové možnosti života, to vyjadřuje právě těmi slovy „vyvedl jsi mně z podsvětí.“ To slovo podsvětí, které kraličtí překládají jako „peklo“, zobrazuje bezvýchodnost jeho situace.

Ve Starém zákoně je podsvětí opisováno různými způsoby, které nám blíže nastiňují, oč se jedná. Mluví se o něm jako o „zemi temnot a šeré smrti“ (Jb 10,21), nebo jako o „říši ticha“ (Ž 94,17; 115,17). Také jako o „zemi zapomnění“ (Ž 88,13), nebo o „hlubinách země“ (Iz 44,23; Ž 63,10; Ez 26,20; 32,18.24) a „temnotách“ (Ps 88,13). Ještě jiným obrazem je „dům, kde se setkává všechno živé“ (Jb 30,23), ale také „dům věčnosti“ (Ez 26,20; Ps 49,12). Ovšem také „zbořeniště“ (Ez 26,20), „říše zkázy“ (Jb 26,6; Ž 88,12; Př 15,11), nebo prostě „hrob“ (Ps 88,12), „prach“ (Jb 17,16) a „jáma“ (Ez 26,20; Iz 14,15; Ž 88,7; Jo 2,7). To všechno jsou opisy pro místo a stav, do kterého člověk vstupuje branami smrti.

Pro správné pochopení tohoto žalmu je dobré si uvědomit, že podle tehdy rozšířeného pojetí je vstup do tohoto prostoru bez návratu, jak to říká např. Job: „Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím.“ (Jb 16,22). Nebo slovy jedné klasické české pohádky: „Co peklo uchvátí, již nikdy nenavrátí.“

A proto je velmi překvapivé a silné žalmistovo vyznání toho, že Hospodin ho z podsvětí vyvedl. To, že se žalmista octl v podsvětí, si vykládá jako důsledek toho, že Hospodin se na něj rozhněval a skryl před ním svoji tvář. Hospodinova tvář září nad člověkem podobně jako slunce, tak to známe ze slov požehnání: „Hospodin nad tebou rozjasňuje svoji tvář a obrací ji k tobě.“ Proto je v tomto žalmu obrazem pro ukrytí Hospodinovy tváře to, že nastal večer. Čas, kdy slunce zapadne.

My máme v češtině přísloví: Ráno je moudřejší večera. Večer se všechno zdá být temné, ale ráno se to projasní. Slovy tohoto žalmu: „Večer se uhostí (doslova uloží, jakoby ke spánku) pláč a ráno jásot.“ (v. 6). Večer nastává soumrak a přichází temnota noci a pro žalmistu to představuje čas ohrožení a strachu, čas kdy Hospodin ukryl svoji tvář (v. 8). V Ježíšově příběhu tomuto času odpovídá okamžik, kdy se náhle setmí a Ježíš z kříže volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mně opustil?“

Tento čas, kdy vládne tma, však vystřídá ráno, které je zakoušením Boží blízkosti. A žalmista předává svoji zkušenost s tím, že ta doba Hospodinova hněvu, ukrytí jeho tváře a temnoty trvá jen krátkou dobu, jen okamžik, ale ten rozbřesk nového dne, to je něco, co obepíná celý jeho život. Podobně to vyjadřuje prorok Izajáš, skrze kterého Hospodin říká: „Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel.“ (Iz 54,7-8).

Z hlediska věčnosti je doba, kdy nás ohrožuje podsvětí, jen okamžikem. Nám se to z naší perspektivy jeví jinak, ale žalmista to takto nahlédl. Ve svém smrtelném ohrožení se přiblížil Ježíšovi, který sestoupil do pekel a třetího dne byl vzkříšen. A tento vzkříšený Ježíš říká: „Byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ (Zj 1,18). Ježíš byl v posvětí tři dny, ale nový život, ten je na věky věků.

Žalmistova zkušenost s Hospodinovou záchranou z moci podsvětí je i nám nabídnuta skrze Ježíš Krista. Žalmista ji chce touto svou písní předat Hospodinovým věrným, chce nás vtáhnout do své chvály Hospodina, chce, abychom se k ní připojili. Na závěr svého žalmu říká: „Hospodine, Bože můj, budu ti vzdávat chválu věčně.“ (v. 13). Chvála Hospodina prostě přetrvá na věky. A tedy, když chválíme Hospodina, tak se na věčnosti už nyní podílíme.

Hospodine, chválíme tě za naději nového života, která se nám otevřela vzkříšením Tvého Syna a našeho Pána Ježíše. Děkujeme, že i nás vyvedeš z podsvětí, protože jsi i naším Bohem. Tobě budeme vzdávat chválu věčně. Amen.