Ž 24

Ž 24

Milí bratři a sestry,

na první neděli adventní připadá tento žalm, protože v něm Bůh přichází jako král slávy ke svému lidu. Přichází do chrámu, aby se setkal lidmi, kteří tam přišli slavit bohoslužbu. A příprava na setkání s přicházejícím Bohem, to je motiv, který nás bude provázet celým adventem. Vyvrcholení této přípravy nastane o vánocích, kdy budeme slavit narození Ježíše Krista, ve kterém k nám Bůh přišel doslova na dotek. Apoštol Jan píše ve svém prvním listu: „Co jsme na vlastní oči viděli… a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ (1 J 1,1).

Také tento velmi starobylý žalm 24. končí rozhovorem, ve kterém se jedná o příchod „krále slávy“ do prostoru, kde jej očekává jeho lid. Žalm zvěstuje, kdo je tento přicházející král slávy. Je to Bůh, který je zvláštním způsobem přítomný na hoře, na níž je postaven chrám. Je zde přítomný proto, aby se mu lidé mohli přiblížit. Aby si mohli být jisti jeho blízkostí. Ale dříve než do chrámu vstoupí Hospodin, král slávy, připomínají se v našem žalmu podmínky ke vstupu pro lidské návštěvníky. A protože jde o setkání Hospodinem, který je stvořitelem celé země, je všemu ještě předřazena oslavná píseň na stvořitele.

Hospodin zástupů se jako stvořitel usazuje na chrámové hoře Sijónu, ale zvláštním způsobem. Podobně jako v šesté kapitole knihy Izajáš, není chrám schopen pojmout Hospodinovu slávu. Hospodinův vstup do chrámového prostoru zdůrazňuje, že Boží přítomnost zde není samozřejmá, ale je pro člověka velkým darem. Takto se v chrámě přibližuje Bůh člověku a člověk Bohu – a vzájemně se setkávají.

Nejdříve je ovšem potřeba si uvědomit, s kým se při bohoslužbách vlastně setkáváme, že je to: Hospodin, kterému náleží země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí. Neboť on jej založil nad moři, upevnil ho nad vodními proudy. Země patří Hospodinu jako jejímu stvořiteli. Slovo „země“ zde navozuje představu celého světa. A souhrnné označení „všechno, co je na ní“, tuto představu potvrzuje. Těmi, kdo svět obývají, jsou všechny živé bytosti, zvláště lidé. Celý svět je tedy v Božích rukou, náleží mu jako vládci. Hospodin jej stvořil, a proto je jejím pánem.

Stvoření země je zde popisováno jako stavba domu, při které se nejdřív udělají základy, a na ně se potom upevňuje povrch země. Podobně to čteme v žalmu 104: „Zemi jsi založil na jejích základech, nezakolísá na věčné věky“. Hospodin dal při stvoření naší zemi stabilitu, aby byla obyvatelná a nezhroutila se do chaosu, který je zde představen mořem a vodními proudy.

V chrámu při bohoslužbě jde o setkání s tímto Bohem. A proto v žalmu dále zazní otázka poutníků, vstupujících do chrámu: Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stanout na jeho svatém místě? Skupina poutníků se dotazuje na podmínky, za kterých se mohou bohoslužby zúčastnit, předstoupit před Hospodinovu tvář. A kněží jim odpovídají, všeobecně a souhrnně: Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, ten kdo nezneužije mou duši, ten kdo svému bližnímu nepřísahá lstivě. Ten smí vstoupit do chrámu a tam dostat požehnání od Hospodina.

„Ruce“ zastupují ryzost jednání navenek, pomocí slova „srdce“ se však také požaduje čistota nitra, čistota myšlení. A protože v chrámu jde o Boží blízkost, ve které se nám Bůh vydává, tak je podmínkou pro účast na bohoslužbě nezneužít toho. Vstoupit může jen „ten, kdo nezneužije mou duši“. Otázkou je, jestli se zde myslí duše toho, kdo smí vstoupit do chrámu, protože mnohé rukopisy uvádí „kdo nezneužije svou duši“. Nebo jestli se přímo myslí duše Hospodinova a mluví se tedy o tom, kdo nezneužije Hospodinovu duši. Já se kloním k této verzi.

I z jiných míst Bible totiž víme, že Hospodin má duši. Tak např. ve Třetí knize Mojžíšově 26,11 Hospodin říká: „Zřídím příbytek svůj u prostřed vás, a nezprotiví si vás má duše.“ Hospodin chce přebývat uprostřed svého lidu a přilnout k němu svou duší. Pokud se i v našem žalmu jedná o Hospodinovu duši, potom to znamená, že do chrámu smí vstoupit jen ten člověk, který nezneužije Hospodinovu blízkost, neznehodnotí setkání s ním.

Doslova je to „ten, kdo nenese mou duši k marnosti“. Touto marností se v Bibli nejčastěji vyjadřuje, že nějaká činnost je zbytečná, marná, planá, bezobsažná. Někteří vykladači ztotožňují marnost s modlami a zneužití Hospodinovi duše by potom znamenalo modlářství. Hospodin nabízí vztah, vkládá do něho svou duši, ale člověk ho odmítne a jde raději za modlami a tím zmarní Hospodinovu blízkost, zneužije jeho duši. Takový člověk nesmí vstoupit do chrámu.

Poslední podmínku pro vstup splňuje ten, kdo nepřísahá lstivě, záludně. Odpověď kněží na otázku, kdo smí vstoupit, končí příslibem požehnání. Spravedlivý člověk získá v chrámě požehnání a jistotu spásy: „Ten dojde požehnání od Hospodina a spravedlnosti od Boha, svého spasitele.“ Ryzí jednání je podnětem k tomu, aby byl ten, kdo přichází do chrámu, obdarován požehnáním a spásou. Hospodinovy dary však nejsou uděleny za zásluhy, které by někdo očekával jako odměnu za svůj čistý život. „Požehnáním“ se míní spíše naplnění lidské existence Boží přítomností. Takto obdarovaný člověk nazývá Hospodina – „Bůh mého spasení“. Jestliže opravdu dochází k našemu setkání s Hospodinem, tak jsme ujištěni o svém spasení, protože on je naší spásou, naší záchranou pro život věčný.

V 6. verši se přenáší kvality spravedlivého jednotlivce, který splňuje podmínky ke vstupu do chrámu, na celé společenství těch, kteří opravdově Boha hledají: To je pokolení těch, kdo ho hledají, kdo hledají tvou tvář jako Jákob. Těmi, kdo takto touží po Bohu, se v žalmech označují lidé, kteří mají k Hospodinu vztah jako ke svému zachránci. Slovy „ti, kdo hledají Boží tvář jako Jákob“, se možná naráží na Jákobův tajuplný zápas s Bohem, zápas o požehnání, který je popsán v 32. kap. První knihy Mojžíšovi: „Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ (v. 25c31)

V chrámu se člověk staví před Boží tvář, dostává od něj požehnání a je mu zachován život. Dochází zde k tomu, co si Jákob těžce a bolestně vybojoval. Dochází k tomu u těch, kteří tak jako Jákob hledají Boží tvář, nechtějí se ho pustit, dokud nepožehná. Zápasí ve svých životech o Boží blízkost, touží po setkání s Bohem podobně, jako on touží po setkání s námi.

Proto Hospodin přichází a o tom je poslední část 24. žalmu – od sedmého do desátého verše. Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! Dvakrát se zde opakuje tento příkaz. Lze jej brát doslova; obrací se na klenby bran, které se mají zvýšit, aby mohl vstoupit král slávy. Vždyť pouhý lem Hospodinova roucha naplňuje podle proroka Izajáše celý chrám.

Přicházející Bůh, který vládne jako král slávy, přesahuje prostorové vymezení chrámu. „Prastaré vchody“ této svatyně mají podíl na trvalé hodnotě Sijónského chrámu, ve kterém se spojuje nebe se zemí. A tyto vchody se mají pozdvihnout, vyvýšit, aby spolu s připraveným lidem mohl vejít král slávy.

První otázka poutníků po přesné totožnosti tohoto krále slávy směřuje k odpovědi, která Hospodina představuje jako válečníka. Kdo je ten král slávy? Silný a mocný Hospodin. Hospodin udatný v boji. Je to Hospodin, jehož válečnická moc se osvědčuje při stvoření světa ovládnutím chaotických sil a dále podivuhodnými činy v dějinách, kdy zachraňoval svůj lid z moci větších a mocnějších národů.

Ale ten dialog v branách se ještě jednou opakuje, než padne „odhalující“ Boží titul – „Hospodin zástupů“. Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! Kdo je ten král slávy? Hospodin zástupů, on je král slávy. Vrcholný Boží titul je „Hospodin zástupů“. Hospodin těch zástupů, které přišly na chrámovou horu, aby se zde setkaly se svým Bohem.

On se rozhodl přebývat uprostřed svého lidu, on je obklopen zástupy svých věrných, on je král slávy, kterou propůjčuje a sdílí se svým lidem, on je bojovník, který dává svému lidu záchranu a požehnání.

Žalm 24. oslavuje Hospodina zástupů, který fascinujícím způsobem vchází do chrámu. Vchází jako stvořitel a pán světa, který je při bohoslužbě obklopen svými věrnými. Nejdůležitějším místem na celém světě je podle 24. žalmu právě to místo, na kterém je přítomen Hospodin zástupů.

BaS, mnohé z toho, co náš žalm říká o přicházejícím Hospodinu, vztahuje Nový zákon na Ježíše Krista. Jemu patří celý viditelný i neviditelný svět, neboť všechno „bylo v něm stvořeno“. Apoštol Pavel jej nazývá „Pánem slávy“ (1K 2,8) a Zjevení Janovo „králem králů a Pánem pánů“ (Zj 19,16). Na jeho příchod se budeme během adventní doby těšit a připravovat.

Hospodine, děkujeme ti, že se k nám v Ježíši Kristu skláníš, abychom byli ve svých myslích pozvednuti ke tvé slávě. Odstraň vše, co nám brání se s tebou setkávat. Amen.