Ž 22,2.8–23.31 (Velký pátek)

Ž 22,2.8–23.31

Žalm 22 je přítomný v evangelijním podání o Ježíšově smrti v různých podobách. V Matoušově a Markově evangeliu (Mt 27,35 a Mk 15,24) je zmínka o tom, že římští vojáci, poté, co Ježíše ukřižovali, si losem rozdělovali jeho šaty. To je narážka na to, že příběh Ježíšova ukřižování se dostává do literárního rámce žalmu 22, kde se také píše o dělení šatů a losování (v. 19). To hlavní je ale v evangelijním příběhu o kousek dál. Je to Ježíšovo zvolání z kříže: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,45–50 a v Mk 15,33–37).

Fakt, že Ježíš, který umírá na kříži, cituje žalm 22, konkrétně verš 2 o tom, že ho jeho Bůh opustil, nás jasně dostává do literární souvislosti tohoto žalmu. Ježíš v evangeliích nevolá slovy hebrejského znění tohoto žalmu. Volá aramejsky. Řecký text evangelií to Ježíšovo zvolání uvádí v aramejštině a ihned jej také překládá, což je zajímavý moment. Autoři evangelií považovali za nutné uvést aramejská slova Ježíše, ačkoliv Ježíš v evangelijním textu normálně hovoří řecky.

Je to možná proto, aby vyniklo to nepochopení, ta ironie s Elijášem: „Eli, Eli …“ – což znamená: „Bože můj, Bože můj…“ Tohle dvojité zvolání „Eli“ zůstává nepochopené těmi, kdo byli přítomni Ježíšově smrti. Oni mají za to, že Ježíš volá Elijáše. A tak se mu ironicky vysmívají s tím, že si počkají, jestli pro Ježíše Elijáš skutečně přijde a zachrání ho, anebo nepřijde, nezachrání, a Ježíš zemře. Samozřejmě, Elijáš nepřijde a Ježíše nezachrání, což jim jakoby dává za pravdu. Ale přesto nezůstane jen u Ježíšovy smrti.

Možná proto Matouš a Marek považovali za nutné uvést Ježíšovu smrt na kříži na pravou míru s tím, že uvádějí Ježíšova slova v aramejštině a k tomu dodávají řecký překlad, aby bylo jasné, o co se tady opravdu jedná. Tím, že v tomto konkrétním případě slova umírajícího Ježíše potřebují překlad, a tedy klíč k porozumění, tím se už naznačuje, že scéna umírajícího Ježíše také potřebuje výkladový klíč, který není patrný na první pohled těm, kdo jsou Ježíšově smrti přítomni. A klíč k tomuto výkladu je právě v žalmu 22, jehož slovy Ježíš mluví.

Ježíš tedy před smrtí mluví z kříže aramejskou citací žalmu, ale tahle citace není přiznaná. Kdo v Ježíšových slovech pochopí, že jde o citaci, ten také pochopí, že Ježíšovou smrtí to neskončí. Tento žalm již před vzkříšením staví Ježíšovu smrt do nečekaného světla. Jakoby zde text evangelií počítal s tím, že ti, kdo pouze hledí na Ježíšovu smrt, ji nemůžou správně pochopit, když tomu, co se děje, nerozumí, stejně jako nerozumí tomu aramejskému zvolání. Jakoby text evangelií vyjadřoval, že lidé se dělí na ty, kdo hledí na umírajícího Ježíše a nerozumí, a na ty, kteří těmto událostem rozumí. Rozumí jim ne proto, že je vidí, ale proto, že se jim v evangelijním textu nabídnul klíč k tomu, aby pochopili, co Ježíšovo ukřižování znamená.

Jakoby zde byl skrytý protiklad mezi viděním a věděním, kdy ten, kdo pouze vidí, tak nerozumí, zatím co ten, kdo vidí a chápe, dohlédne mnohem dál, v tomhle případě až za horizont smrti. Pro nás je důležitá ta nepřiznaná citace žalmu 22, kterou je nutné pro čtenáře překládat, zatímco ti, kteří byli přítomni Ježíšovu umírání, ji nemají přeloženou a tak ji prostě nechápou. Myslí si, že Ježíš volá Elijáše.

Text žalmu se touto nepřiznanou citací stává dějištěm Ježíšovy smrti, jejími kulisami. Ježíšova smrt se odehrává v souvislosti toho, co tento žalm sděluje. A to, co sděluje, také obsahuje informaci o tom, jaký je smysl Ježíšovy smrti. Proto bych nyní rád rozvedl několik myšlenek týkajících se toho, co vlastně tento žalm říká.

Hlavní postavou je zde trpící člověk, který volá k Bohu. A hned první, čím začíná svůj nářek, jsou právě ta slova: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Spolu s tímhle člověkem v první části žalmu vystupují i další aktéři a všichni jsou dohromady v prostoru, který je v textu vymezen tím, že Bůh je daleko a soužení je blízko (v. 12). Trpící člověk je ohrožen nejen zvenčí, ale i zevnitř. Zvenku ho svírá divá zvěř: býci, tuři, smečka psů, lev, jednorožci (v. 13.14.17.22), což jsou obrazy jeho nepřátel. Ale jeho vnitřní pevnost je taky pryč. To, co normálně tvoří pevnost člověka, aby se mohl bránit vnějším útokům, nyní prostě nefunguje.

Žalmista říká: „Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru. Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru…“ (v. 15.16). Takže Bůh je pryč, i žalmistova lidská síla a vnitřní pevnost jsou pryč a to spolu úzce souvisí. V tomto bezútěšném prostorou jsou spolu s trpícím i ti, kdo ho vidí, dívají se na něj a vysmívají se mu: „Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích. Šklebí se na mě a potřásají hlavou. Svěř to Hospodinu. Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil.“ (v. 8.9). Ti, kdo stojí okolo, slyší volání trpícího, mluví o tom mezi sebou a jemu se posmívají.

Nyní se podívejme, co to je vlastně za pozici, ve které se ten trpící člověk nachází. On volá k Bohu a ptá se ho, proč ho opustil. On vlastně mluví k někomu, kdo tam není. Proč mluví k někomu, kdo ho opustil? To je pozice malého dítěte, které naříká v prázdné místnosti, protože rodič odešel a dítě se jej snaží svým křikem přivolat. Křičí, protože počítá s tím, že ho rodič uslyší a přijde. U malého dítěte je tohle pochopitelné. U dospělého člověka je to však neočekávané, podivné, a na veřejnosti to může být i směšné. Takže vlastně můžeme rozumět těm, kdo stojí okolo a posmívají se tomuto chování. Vidí člověka, který se chová jako malé dítě.

Tematika dítěte a jeho rodičů je v žalmu 22 přítomná a hraje podstatnou roli, ale jinak, než bychom čekali podle výsměchu těch posmívačů. V první části žalmu onen trpící ve svém nářku spolu s nepřítomností Boha zmiňuje otce i matku. Otce zmiňuje v množném čísle, když říká: „Otcové naši doufali v tebe, doufali a tys jim dal vyváznout. Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni.“ Ten trpící člověk se nedovolává svého vlastního otce, nevolá: „Tatínku pomoz mi, nebuď pryč.“

On se upíná k historii svého národa, k vědomí, že jeho předkové, když doufali v Boha, tak je Bůh zachránil. Trpící žalmista doufá, že totéž bude platit i pro něj. Otcové hrají důležitou roli v jeho situaci právě díky vědomí historické paměti. To, co platilo pro naše otce, bude jistě platit i pro mě. To už naznačuje, že pozice tohoto trpícího člověka zřejmě nebude pozicí malého dítěte, jak ji vidí ti, co se mu smějí, ale že to bude trochu jinak. To se naplno potvrzuje při zmínce o matce: „Na tebe, Bože, jsem odkázán už z lůna, z života matky ty jsi můj Bůh.“ Nevolá k mamince, aby ho zachránila. Jeho matka je zde spíše v pasivní roli, vše se děje jaksi bez jejího přičinění, pouze díky Bohu, na kterého je žalmista zcela odkázán. A tohle rozhodně není řeč malého dítěte.

Je zde tedy trpící člověk, jehož volání navenek vypadá dětinsky a ostatní se mu kvůli tomu vysmívají. V jeho volání zaznívá téma rodičů, ale tahle řeč v žádném případě nepotvrzuje jeho dětinskost. To tedy znamená, že ti, kteří se trpícímu pro jeho zdánlivě dětinské volání vysmívají, se mýlí. Ti, kteří jej pozorují, sice můžou slyšet, co říká, ale nerozumí tomu. Ten trpící je ve svém volání zcela nepochopený a sám, dokud nepřijde Boží odpověď.

Úzkostné volání trpícího k nepřítomnému Bohu najednou, velmi náhle a zcela překvapivě přejde do jeho vyznání: „Tys mi odpověděl.“ To rázem vrhá úplně nové světlo na celou realitu. Nevíme, co mu Bůh odpověděl, text to neuvádí. Stejně jako nevíme, co se dělo s Ježíšem, když byl v hrobě a jak vypadalo jeho vzkříšení. Zásadní ale je, že tahle odpověď najednou úplně mění celou scénu. Popis tohoto nového stavu tvoří v žalmu jeho závěrečnou třetinu.

Boží odpověď znamená, že trpící nevolal marně. Pozice těch, kteří se mu posmívali, se definitivně ukazuje jako pomýlená. Na začátku žalmu mu tito lidé ironicky a s výsměchem říkají: „Svěř to Hospodinu! Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“ (v. 9). A to on přesně dělá, on se v podstatě chová tak, jak mu to posměšně říkají. Svěřuje to Hospodinu a Hospodin mu dává vyváznout. To, co bylo předmětem výsměchu, se najednou, díky Boží odpovědi, obrací jakoby naruby a stává se vytouženou realitou.

V momentu odpovědi je zajímavá ještě jedna věc. Boží odpověď posunuje výklad reality ještě úplně jinam, než by člověk čekal. V textu se totiž nikde nepíše, že Bůh přišel zpět a odpověděl. To může znamenat, že vůbec nebyl pryč, ale jen mlčel, nevstupoval s volajícím člověkem do rozhovoru. A to by znamenalo, že přítomnost nespočívá v pouhé prezenci na určitém místě. Přítomnost se opravdu uskutečňuje až v komunikaci, v dialogu.

V první půli žalmu jsme viděli, že trpící byl obklopen mluvícími lidmi, a přesto se cítil opuštěný a volal, že ho i Bůh opustil, protože mu neodpovídal. Skutečný dialog nastává až Boží odpovědí, jejíž slovní vyjádření zůstává zamlčené, ale která se projevuje ve změně celé reality. Je to realita Boží přítomnosti.

Když to shrneme: Podobně jako příběh o Ježíšově smrti na kříži podle Matoušova a Markova evangelia, i žalm 22 jakoby kladl proti sobě vidění a vědění. Žalm uvádí, že ti, kdo vidí, se posmívají. Posmívají se proto, že nerozumí tomu, co opravdu vidí. Poznání nepochází z pouhého vidění. Pouhé pozorování bez porozumění je neúplné. A to, jakým způsobem se tohle zásadní porozumění předává, to se táhne celým žalmem 22 jako červená nit. Je to porozumění, které se rodí z vyprávění, z předávání zkušenosti o Boží záchraně.

 „Otcové naši doufali v tebe, doufali a tys jim dal vyváznout. Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni.“ Je to právě vědomí historické paměti, které trpícího žalmistu posiluje v jeho volání. To volání by se dalo považovat za marné a směšné, protože je voláním k někomu, kdo je pryč. Trpící však ve svém volání k Bohu vytrvá, protože díky této historické paměti ví, že Boží nepřítomnost není trvalá. A skutečně dostává od Boha odpověď. A hned po zmínce o této odpovědi navazuje žalmista tím, že o své záchraně bude vyprávět (v. 23). Vlastně to, co znal jen jako něco z minulosti, se nyní stalo i jemu, a o tom bude dále mluvit, aby toto povědomí udržoval a šířil. A s tímto „vyprávěním“ se počítá i do budoucna, jak se to uvádí v závěru celého žalmu: „Potomstvo bude mu sloužit, o Panovníku budou vyprávět dalším pokolením.“ (v. 31).

Historická paměť o Boží věrnosti je zde tedy zastoupena ve všech třech časech: v minulosti otcové doufali a byli zachráněni, v přítomnosti já jsem taky doufal a byl jsem zachráněn a v budoucnosti bude vyprávět i naše potomstvo dalším pokolením.

A tím se dostáváme zpět k novozákonním příběhům o Ježíšově smrti podle Matouše a Marka. Text

žalmu 22 tedy vyjadřuje velice podobné hodnoty, jako ty, které se objevují v těchto pašijních příbězích. To se týká zejména toho, jak se zde zachází s viděním a věděním. Odkaz na žalm 22 ve volání z kříže tak jasně ukazuje, kam se bude Ježíšův příběh dále vyvíjet. Tento odkaz ukazuje, že smrtí a Boží nepřítomností to neskončí. Text o Ježíšově smrti vlastně navazuje na onu historickou paměť, která se týká Boží věrnosti: „A tys mi odpověděl.“ Ježíšovi Bůh odpověděl vzkříšením.

Svým vytrvalým vztahem k Bohu i v největším utrpení je pro nás Ježíš příkladem. A to, jak mu Bůh odpověděl, je pro nás nadějí. Amen.