Ř 9,30-32; první čtení Dt 9,4-7

Ř 9,30-32; první čtení Dt 9,4-7

Milí bratři a sestry,

jedním z témat, které ve svých dopisech pojednává apoštol Pavel, je to, jak se člověk stává spravedlivým před Bohem. Spravedlnost můžeme chápat v širším pojetí jako správný vztah, který má člověk k Bohu. Otázku, jak se člověk stává spravedlivým před Bohem, můžeme zjednodušeně říct: Jak člověk získává správný vztah k Bohu?

Podle apoštola Pavla jsou dvě základní možnosti. První je žít podle Božích přikázání. Kdo žije v souladu s Božími přikázáními, podle Božího zákona, tak ten má správný vztah k Bohu. To je tradiční židovské pojetí. Druhou možností je zaměřit se na víru, nebo jinak řečeno, na důvěru vůči Bohu. Kdo Bohu důvěřuje, ten k němu má správný vztah. Může nás napadnout, proč apoštol klade tyto dva typy spravedlnosti před Bohem proti sobě? Vždyť život podle Božích přikázání a důvěra vůči Bohu se vzájemně nevylučují.

Apoštol tyto dvě možnosti staví proti sobě, protože Izrael, který se orientuje na Božím zákoně, ve své většině nedůvěřuje tomu, co Bůh učinil skrze Krista. Nepřijal vírou to, že člověka Bůh zachraňuje z moci hříchu a smrti skrze Krista, tedy skrze Kristovu smrt a vzkříšení. Část Izraele tomu uvěřila, první křesťané, včetně apoštola Pavla, byli všichni Židé, tedy potomci starozákonních Izraelců. Ale židovský národ ve své většině Boží jednání v Kristu nepřijal. Ovšem Pavel zároveň zažíval to, že v Krista uvěřili mnozí pohané. Ti, kteří nebyli Židé a neznali tedy Boží zákon. Zákon Bůh dal Izraelskému národu, který vyjadřoval svůj vztah k Bohu především skrze uskutečňování tohoto zákona. Pro Pavla jako Žida a zároveň jako křesťana to bylo dilema. Mnozí Židé, kteří žili podle Božího zákona, nepřijali Krista a mnozí pohané, kteří neznali Boží zákon, Krista přijali.

V souhrnné podobě tento dvojí postoj ke spravedlnosti před Bohem apoštol Pavel uvádí ve čtených slovech z listu Římanům: „Pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry. Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl.“ Vysvětlení tohoto nezdaru Izraelského národa pak nacházíme v následujícím verši: „Protože neusilovali o spravedlnost z víry, nýbrž ze skutků.“ Správný vztah k Bohu podle Pavla člověk získává na základě víry vůči Bohu, ne na základě konání skutků předepsaných zákonem.

Zákon se podle apoštola ukázal jako překážka na cestě ke spravedlnosti, neboť v Izraelcích živil iluzi, že by jí mohli dosáhnout svými skutky. Svým mravním výkonem, svojí morální kvalitou, tím, že jednají tak, jak to stanoví zákon. Problém je v tom, že tento přístup spoléhá na vlastní síly, na vlastní možnosti, na spravedlnost, kterou si člověk vybuduje svým jednáním. V posledku to znamená soustředěnost na vlastní jednání víc, než na Boží jednání. To je patrně jádro problému. Člověk, který usiluje o vlastní spravedlnost, se zaměřuje, koncentruje, soustředí na svoje jednání místo toho, aby byl orientovaný a zaměřený na to, co dělá Bůh.

Pozoruhodné ovšem je, že proti takovémuto pojetí spravedlnosti se obrací i sám zákon a varuje před ním. Kdo se zaměřuje na svou spravedlnost a vnímá ji jako nějakou svou kvalitu, na základě které Bůh jedná v jeho prospěch, tak ten je v přímém rozporu s tím, co čteme v zákoně. Zřetelně je to vyjádřeno v oddíle, který jsme slyšeli v dnešním prvním biblickém čtení. V Dt 9,4-7 čteme toto varování: Neříkej si však v srdci, až je (myšleno pohanské národy) Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vypudí: „Pro mou spravedlnost (ytqdcb) mě Hospodin přivedl, abych obsadil tuto zemi.“ Vždyť tyto pronárody vyhání před tebou pro jejich zvůli (t[vrb). Přicházíš obsadit jejich zemi ne pro svou spravedlnost ($tqdcb) a přímost svého srdce ($bbl rvyb). Hospodin, tvůj Bůh, vyhání před tebou tyto pronárody pro jejich zvůli (t[vrb) a proto, aby splnil, co přísahal tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Věz tedy (t[dyw), že ne pro tvou spravedlnost ($tqdcb) ti Hospodin, tvůj Bůh, dává tuto dobrou zemi, abys ji obsadil, neboť jsi lid tvrdé šíje.“

Hned třikrát je zde opakovaný motiv „vlastní spravedlnosti“, která označuje skutečný problém a tvoří linii celé argumentace. Bůh nejedná ve tvůj prospěch, nedává ti zemi, kvůli tvé spravedlnosti. Tato vlastní spravedlnost je zde interpretována jako „přímost srdce“, tedy něco jako „vnitřní poctivost“, „čestnost“. Ale to není ten důvod, proč Hospodin jedná ve tvůj prospěch, proč ti dává zemi.

„Neříkej si v srdci“, tedy nezabývej se myšlenkou na svou spravedlnost. Ta není pro správný vztah k Bohu určující. Určující je důvěra v Boží jednání. Bůh nejedná ve tvůj prospěch kvůli tomu, že jsi dost dobrý, že si to zasloužíš. Bůh nejedená pro tvou spravedlnost. Proto usilovat o spravedlnost podle zákona je, podle apoštola Pavla, slepou cestou, která nevede k Bohu. To neznamená, že je špatné žít podle Božího zákona. To vůbec ne. Ale špatné je vyvozovat ze života podle Božího zákona svoji spravedlnost. Tedy utvářet na základě toho svůj vztah s Bohem.

Tento vztah musí být především založený na důvěře v to, co dělá Bůh, ne na důvěře v to, co dělám já. Proto také může být náš vztah k Bohu stabilnější a trvalejší než je naše spravedlivé jednání. Naše jednání je kolísavé, někdy je dobré, tedy odpovídá Božímu zákonu, ale někdy také ne. Já jako člověk můžu ve svém jednání selhávat, a přesto můžu důvěřovat Bohu, který neselhává. A tato důvěra je základem správného vztahu s ním.

„Neříkej si v srdci… pro mou spravedlnost mě Hospodin přivedl, abych obsadil tuto zemi.“ (v. 4). Obsazení země zaslíbené je dílo Hospodinovy věrnosti vůči slibu, který dal v minulosti praotcům. Je to Hospodinova milost, která nenavazuje na to, že Izrael věrně zachovával Hospodinův zákon, a proto jim Hospodin umožnil vejít do zaslíbené země a obsadit ji. Ne! Lid, kterému to Hospodin umožnil, není spravedlivý, naopak je tvrdošíjný, je vzpurný, protiví se Hospodinově vůli. A navzdory tomu jim Hospodin umožnil obsadit tu dobrou zemi a tak splnil, co přísahal praotcům Izraelského národa, tedy Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi.

Text zákona, čtený text z 5. knihy Mojžíšovi, ukazuje, že ve vztahu k Bohu jde o to, co si člověk říká ve svém srdci. Jde o to, jaký je jeho vnitřní postoj k úspěchům, které prožívá. Vnímá je jako svoji zásluhu, jako důsledek svojí spravedlnosti nebo jako dílo Boží věrnosti? To je to, co rozhoduje o správném vztahu s Hospodinem. Izrael, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. Protože cílem zákona je vztah důvěry vůči Hospodinu, nikoliv pocit vlastní spravedlnosti. Zákon ukazuje, jak chce Hospodin člověka vést, co chce vytvářet v jeho životě, kam chce člověka přivést, co mu chce dát.

Zaslíbená země je prostorem svobody a života v plnosti, do kterého nás Hospodin uvádí. Pokud smíme něco z toho prožívat, tak proto, že to s námi učinil Hospodin. Není to důsledek našich skutků, není to důsledek naší spravedlnosti. Je to jeho dobré dílo, které on koná s námi, pro nás a skrze nás. Pokud budeme tomuto dobrému dílu důvěřovat, tak máme správný vztah k Hospodinu.

Ti, kdo neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli. A ti, kdo usilovali o spravedlnost na základě zákona, tak jí nedosáhli. Pro nás to může být těžko pochopitelné. Hospodine, děkujeme ti, že nás soustředíš především na svoje jednání, na to, co ty děláš pro nás. Na to spoléháme. Amen.