Postní doba a příprava na velikonoce / L. Klíma

Smyslem postní doby je připravit se na velikonoce. Už křesťané ve 2. stol. se na velikonoční slavnost připravovali postem během tzv. „Svatého týdne“ (od květné neděle do Velkého pátku). A tento půst se ve 3. stol. rozšířil na dobu čtyřiceti dní. Proč tomu tak bylo, si řekneme později. Ovšem půst jako přípravu na velikonoční události je třeba vnímat ve dvojí návazné rovině. Jednak je to vlastní praxe půstu jako určité zvýšené střídmosti nebo uskromnění v našich fyzických potřebách a jednak je to duchovní rozměr tohoto půstu. Půst neznamená jen hladovění, půst není jenom to, že člověk jí méně popř. nejí vůbec, ale dalo by se říct, že půst je jakási modlitba tělem. Tedy přípravou na velikonoce není pouhé omezení příjmu potravy.

Lidová konotace na slovo „půst“ se objevuje ve slově „masopust“, je to vlastně výzva „maso pusť“, upustit od jedení masa. Tato lidová etymologie nachází pozoruhodnou souvislost mezi českými slovy „půst“ – „pusť“. Půst by se v tomto slova smyslu dal obecněji pojmout jako upuštění od méně důležitých věcí ve prospěch těch důležitějších, nebo jako odřeknutí se toho, co člověka vnějšně uspokojuje, aby byl zcitlivělý, otevřený a vnímavější. Důležité je, že půst otevírá nejen vertikální rozměr, tedy vědomí našich fyzických potřeb, naši tělesnou citlivost a vnímavost, nýbrž i tu horizontální, upozorňuje nás na naše duchovní potřeby. A to je ta druhá rovina postní doby: větší otevřenost vůči Božímu slovu a také větší horlivost v aktivním podílu na dobročinném jednání.

Židé půst chápali jednak jako součást úpěnlivé modlitby k Bohu, jako znamení toho, že to myslí se svou modlitbou vážně a jednak také jako výraz pokání. V postu před Bohem vyznávají svou hříšnost a prosí o odpuštění a možnost návratu zpátky k Bohu. Tyto významy půstu přešly i do křesťanství a takto pojatý půst se stal záhy nedílnou součástí přípravy na velikonoce. Tato příprava tedy úzce souvisí s prohloubením modlitebního života. Půst a modlitba představují dvojí výraz pro určitou duchovní koncentraci. Ježíš říká o vyhnání zlého ducha: „takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem“ (Mt 17,21).

Slova ze staré preface (modlitby před VP) pro postní postní dobu říkají: „Když se postíme, obnovuješ v nás kázeň a obracíš nás k sobě a dáváš nám sílu, abychom zvítězili nad zlem skrze našeho Pána Ježíše Krista“. Tato bohoslužebná formulace také ukazuje na propojení půstu a pokání, tedy obracení se k Bohu.

Délka postní přípravy na velikonoce je, jak jsem říkal, od konce 3. století stanovena na 40 dní. Doba 40 dní půstu má výrazné biblické zakotvení. 40 dní se postil Ježíš na poušti (Mt 4,2par. „Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl“). 40 dní prodlévá Mojžíš na hoře Sínaj (Ex 34,27-28 „Hospodin řekl Mojžíšovi: ‚Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.‘ A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání“). Také Elijáš jde 40 dní k Boží hoře (1Kr 19,7-8 „Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: ‚Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!‘ Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu”). A stejnou dobu dává Bůh k pokání skrze proroka Jonáše obyvatelům Ninive (Jon 3,4-5 „Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: ‚Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.‘ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího“).

40 dní postní doby pokrývá celkem šest nedělí před velikonocemi, během kterých pronikáme do události Kristova vykupitelského díla. První neděle postní připomíná Ježíše, který odolá v zápase se satanem (Božím odpůrcem). Čte se o Ježíšově 40 denním pobytu na poušti, o jeho vyhladovění a o tom, jak byl pokoušen. Už zde se naznačuje Ježíšovo velikonoční vítězství. Druhá postní neděle tento motiv prohlubuje, neboť se čte oddíl, ve kterém zaznívá předpověď Ježíšova utrpení. Utrpením spolu s Kristem vstupujeme zároveň do jeho vzkříšení. Další tři postní neděle připomínají náš křest, který představuje ponoření nebo namočení se do Ježíšovy smrti. Ve staré církvi se křty konaly právě během velikonoc a Bílá sobota má svůj název od bílého roucha křtěnců. 6 postní neděle se nazývá „Květná“, připomíná Ježíšův slavnostní vjezd do Jeruzaléma, kterým začíná tzv. „Svatý týden“ – poslední týden Ježíšova pozemského života.

Půst není samoúčelný, je to osvědčený prostředek duchovního života, který neoddělitelně patří dohromady spolu s modlitbou a projevy milosrdenství (almužnou). Ježíš podle Mt 6. kap. postupně komentuje praxi dávání almužny, pak modlitbu a nakonec půst. Tyto tři projevy zbožnosti jsou také pilíře islámu, náleží mezi pět základních povinností každého muslima. Půst, modlitba a almužna je jakási trojice „ortopraxe“ – suma správného konání všech lidí věřících v jediného Boha Stvořitele. Půst a almužna ukazují, že naše zbožnost se musí vtělit, přijmout tělesný výraz. Pak není náš vztah k Bohu jen v hlavě, už jenom neříkáme Bohu zbožná slova, nýbrž vyznáváme i svým tělem, že po něm toužíme, že jsme bez něho prázdní, že jsme odkázáni na jeho milost, že se náš hlad nedá konečně uspokojit pozemskými pokrmy, nýbrž jen každým slovem, které vychází z jeho úst.

Během postní doby křesťané společně hledají, co je v životě opravdu důležité a jak tomu dát patřičný prostor a výraz. A aby nic v tomto hledání nerozptylovalo, žijí těchto čtyřicet dní střídměji. Ledacos načas odkládají: třeba zábavu, méně se dívají na televizi a omezí denní počet hodin věnovaných počítačovým hrám. Uskromní se ve vyvařování dobrých jídel, konzumaci kávy, cigaret, alkoholu, různých oslav a výprav za nakupováním. To všechno může být projevem půstu, který vrací lidským srdcím prostotu a vnitřní radost. Velmi k tomu může pomoci právě vědomější zacházení s jídlem, např. v podobě omezení nebo zřeknutí se masa, sladkostí a vína. A myslím, že dobrou zkušeností může být postit se např. v pátek úplně a pocítit hlad, který může rezonovat s naším hladem po Bohu. A čas, který člověk ušetří tím, že nejí, věnovat modlitbě.

Půst by ale neměl mít charakter výkonu, který na sobě má někdo vybojovat. V půstu nejde o to zaměřit se na hladovění, ale na Boha. Může to být zároveň spojující prožitek s ostatními věřícími, který posiluje vědomí vzájemnosti a společenství. Půstem se člověk celým svým bytím vztahuje k Bohu, úpěnlivěji a naléhavěji hledá jeho tvář. Ovšem musí nám při tom zůstat na paměti slova ap. Pavla: „Kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1Kor 13,3). Pokud by jakýkoli projev půstu vedl jen ke zvýšení nároků na sebe a nevedl zároveň k prohloubení naší lásky, tak neprospívá.