Pláč v Žalmech / Lukáš Klíma

V biblické hebrejštině se většinou setkáváme se dvěma slovními výrazy pro pláč. Mohli bychom je pro zjednodušení rozlišit podobně, jako to máme v češtině, totiž na „plakat“ a „slzet“. Jednak je to slovesný kořen B-K-H (hkb), který představuje pláč jako ronění slz (v žalmech se vyskytuje 4x) a jednak je to jmenný tvar, odvozený od kořene D-M-‘ (h[md), který přímo označuje slzy (v žalmech se vyskytuje 8x). Oba výrazy původně vyjadřují velmi obecně „řinutí“, „vytékání“ nebo jeho produkt a až odvozeně jde řinutí slz, tedy konkrétně o pláč. Z toho plyne nejednoznačnost překladů některých biblických míst, např. „Dolina balzámovníků“ (Ž 84,7) je vlastně dolina kapání, což může znamenat dolinu, ve které rostly stromy, z nichž kapala pryskyřice, nebo také dolinu, v níž kanou slzy, tedy jakési „slzavé údolí“. Tímto způsobem překládá uvedené místo např. Elberfelder Bibel jako „Tränental“, Martin Buber jako „Tal des Weinens“ a Vulgata jako „valle lacrimarum“.

Pláč a slzy jsou ve všech žalmových výskytech projevem smutku, zoufalství, žalu a nářku, nejsou to tedy nikdy nějaké „slzy radosti“. Společně vystupují oba výrazy, tedy „pláč“ a „slzy“, v závěru žalmu 126 (verše 5 a 6). V poněkud doslovnějším překladu zde můžeme číst: „Sející v slzách v jásotu budou sklízet. Chozením chodí v plakání, nesa rozsev zrna. Přijitím přichází v plesání, nesa své snopy.“

Pláč při setbě, zmíněný v tomto žalmu, je možný ohlas kanaánského rituálu oplakávání smrti vegetačního božstva. Setba je pojata jako pohřbívání zemřelého božstva a pláč při ní se chápal magicky, měl zpodobnit a přivolat vláhu a tak způsobit, že setba vzejde a božstvo bude oživeno. Praxe oplakávání zemřelého božstva plodnosti v Izraelském chrámu je doložena v Ez 8,14: „A přivedl mě do brány Hospodinova domu, která vede k severu, a hle, sedí tam ženy a oplakávají Tamúza.“

Ovšem v souvislosti celého Ž 126 představuje pláč především pokání, kterým Boží lid odpovídá na situaci rozptýlení mezi národy. Toto rozptýlení je zde vyjádřeno obrazem „rozesetí“ a svázání do snopů při žni pak představuje opětné shromáždění lidu zpět na Sión. Rozesetí jako výraz pro rozptýlení Božího lidu je také zachován ve slovu „diaspora“, které je odvozeno z řeckého diaspeiro – „rozsívám“.

Nejdříve jsou sející a sklízející v tomto žalmu uvedeni v množném čísle (verš 5), a proto je možno vztahovat také pláč a jásot na reakce Božího lidu. Následující verš je však v jednotném čísle, a protože tím, kdo rozesel svůj lid do diaspory a zase jej shromáždí, je Hospodin, je také patrně především on tím, o kom je zde řečeno, že pláče a jednou bude plesat. Závěr žalmu tak vyjadřuje, že Hospodinu není osud jeho lidu lhostejný, že nad svým lidem pláče, ale cílem této bolestné setby je radost, která nastane v době žně. Hospodinovy emoce a jejich projevy, konkrétně pláč a radost, jsou tedy souběžné s emocemi jeho lidu.

Žeň jako shromáždění lidí ze všech národů k Hospodinu, je v centru žalmu naznačena vyznáním pohanů o tom, že Hospodin se svým lidem učinil velké věci (verš 2). Toto vyznání následně opakuje po pohanech i Boží lid (verš 3), tedy můžeme je vnímat jako společné vyznání pronárodů a národa vyvoleného, neboli jako výhled do doby, kdy se stávají Hospodinovými vyznavači lidé ze všech národů. To je předzvěst důsledku diaspory, bolestného rozesetí Božího lidu, který byl rozhozen po světě podobně, jako se zrno při setbě rozhazuje po poli. Pláč rozptýlení, který bude vystřídán jásotem a plesáním po té, co vzejde, dozraje a bude sklizena úroda, tedy jakýsi nadějný, blahoslavený pláč tohoto žalmu, na kterém se podílí jak Hospodin, tak jeho lid, má svoji obdobu v Ježíšových slovech: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“ (Mt 5,4).

Potěšení, plesání či jásot je cílem, do kterého takovýto pláč vyústí. Proto jej můžeme v žalmu 126 vnímat jako něco pozitivního, vždyť v sobě nese příslib, že bude jednou překonán a proměněn ve svůj opak. Slzy a pláč mají ovšem v žalmech většinou negativní předznamenání. Není to jednoduše tak, že člověk by si poplakal a zase by bylo všechno dobré. Se slzami opouští tělo i životní síla: „Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože.“ (Ž 6,7). V Ž 116,8 jsou dokonce slzy uvedeny v paralele se smrtí: „Ubránils duši mou před smrtí, oko mé před slzou a nohu mou před zvrtnutím.“ Pláč je vysilující, bere člověku spánek i pokrm, plačící člověk někdy už nemůže ani spát ani jíst a polyká jen slzy, které jsou jeho chlebem a nápojem (Ž 42,4; 80,6; srov. Ž 102,10).

Vedle těchto dvou častějších výrazů pro „pláč“ a „slzy“ najdeme v žalmech ještě ojedinělý poetický opis intenzivního pláče vyjádřený pomocí názorné metafory: „(po)toky vod sestupují z očí mých“ (Ž 119,136). Důvodem proudění vod z žalmistových očí je, že se nedodržuje Hospodinova Tóra. Intenzita tohoto pláče je zde vyjádřena tím, že slzy nekapou nebo nestékají, ale přímo proudí jako potoky, sestupují (J-R-D) jako Jordán z „pramenů“ žalmistových očí.

Dalším pozoruhodným výrazem pro pláč je termín D-L-P (@ld), který se rovněž vyskytuje v žalmech pouze jednou (Ž 119,28). Na třech jiných místech Starého zákona má tento slovesný kořen význam „zatékat“. Job tímto slovem vyjadřuje, že mu slzí oko (Jb 16,20), žalmista však, že mu slzí duše. Žalmistova duše žalem protéká podobně jako špatně zaizolovaná střecha při dešti. Žalmista prožívá žal, který jakoby prosakuje skrze jeho duši a projeví se pláčem. Pláč duše je fenomén, o kterém mluví také prorok Jeremjáš: „Jestliže o tom nechcete slyšet, vskrytu bude plakat má duše kvůli vaší povýšenosti, slzy mi potečou z očí, až bude Hospodinovo stádce vedeno do zajetí.“ (Jr 13,17).

Pláč duše, který je v Ž 119,28 představen jako jakési „prosakování“ nebo „protékání“ duše, by mohl souviset se spontánním projevem emocí, kterému se říká v Bibli „vylévání duše“. Toto vylévání duše je vždy projevem velkého zármutku nebo trápení (1S 1,15; Jb 30,16; Ž 42,5). Vylévající se duše tedy jakoby prosakuje v podobě slz a projeví se pláčem. Možná je to vyjádření stavu, při kterém člověku tečou slzy, a nemůže to nijak regulovat. Duše v tu chvíli získává převahu nad snahou svůj vnitřní svět kontrolovat a ovládat. Duše se totiž vždy podle hebrejského vyjádření vylévá doslova „nade mnou“.

V intenzivních emocích se hlásí duše způsobem, který člověk nemůže potlačit. Pokud do teď ignoroval potřeby své duše, tak ve chvíli, když začne plakat, ji už ignorovat dost dobře nelze. Dobrý způsob, jak na pláč duše reagovat, představují právě žalmy. Patrně žádný úsek Bible nás neučí naslouchat a rozumět jazyku duše lépe než ony. Žalmista na prosakující stav své duše reaguje otázkou: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?“ (Ž 42,6). Pláč duše je hlas, kterým k sobě duše obrací pozornost a uvádí nás do rozhovoru se sebou. Žalmista promlouvá ke své duši a jedinou účinnou útěchou, kterou jí může poskytnout, je výzva čekat na Boha. Otázka proč se jeho duše rmoutí a sténá, spolu s výzvou k čekání (doufání) na Boha, je refrénem celku, který tvoří Ž 43 a 43. Duše svým nářkem vlastně donutí žalmistu formulovat svůj prožitek a upnout svou naději k Bohu, což následně vyústí v modlitbu a v soustředění na Boží dílo: „Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí, proto mé vzpomínky za tebou spějí…“ (Ž 42,7). Předložením stavu své duše Bohu se žalmistova duše dostává do jiné polohy, ve které je schopna doufat, mít naději, vyhlížet radostnou budoucnost: „já přistoupím k božímu oltáři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti“ (Ž 43,4).   

Pláč, o kterém píše žalmista, je velmi intenzivní, hluboký, někdy je představený jako pláč duše, který je nepřehlédnutelným projevem, jakýmsi průsakem toho, co se s námi uvnitř děje. Je to pláč vysilující a úmorný, který nás ovšem může přimět k tomu, abychom se zabývali sami sebou a upnuli svou naději k Bohu. Vždyť Bůh, který také sám někdy pláče, je Bohem plačících.