O Večeři Páně / D. Sedláček

Podle svědectví Písem svatých Starého a Nového zákona, podle tradice církve a ve shodě s reformačními vyznáními (předně podle Augsburgského, Bratrského, Helvetského a Českého vyznaní) učíme a vyznáváme, že náš Pán Ježíš Kristus je cele přítomen, celou svou osobou, svým tělem a krví, ve večeři Páně, kterou podle jeho ustanovení a příkazu slavíme v bohoslužbě.

Věříme, že v podobě vysluhovaného a přijímaného chleba a kalicha vína, přijímáme celého Krista, tak jak se nám dává svým umučeným a oslaveným tělem a svou prolitou a oslavenou krví.

Věříme, že jeho slovo nad chlebem „toto jest mé tělo“ a jeho slovo nad kalichem vína „toto jest má krev“ platí i pro nás, že je to jeho odkazem i pro další křesťany před námi i po nás.

Věříme, že slavením večeře Páně, při které je on, náš Páně Ježíš Kristus, naším hostitelem a my jeho hosté, se spojujme s ním v jedno tělo a tak tvoříme jedno shromáždění věřících, sbor jeho učedníků a učednic; tedy jednu církev, kterou je on hlavou a jejím Pánem.

Odmítáme představy, že by Ježíš nebyl ve večeři Páně přítomen, že večeře Páně je jen pouhou vzpomínkou na jeho poslední večeři s učedníky, že slavnost večeře Páně je jen vyznavačským aktem shromážděné církve. Takové pojetí odporuje evangelickému učení o večeři Páně a odporuje i příkazu a ustanovení našeho Páně Ježíše Krista.

Zde na této stránce připojujeme výňatky z věroučných textů reformačních vyznání:

Augsburgská konfese

O večeři Páně učí, že pravé tělo a krev Kristova jsou opravdu ve večeři Páně pod způsobou chleba a vína přítomny a rozdíleny požívajícím; a zavrhuje ty, kdo učí jinak

Bratrská konfese

Srdcem a ústy vyznáváme, že večeře Páně jest svátost od Krista vlastními slovy ustanovená, kde chléb a víno mají být chápány ve vlastním smyslu jako jeho tělo a krev, které Kristus společně vydal smrti pro spásu světa, a které dává ve večeři Páně k užívání.

Podle těchto jeho slov věříme a vyznáváme, že chléb večeře Páně jest tělo Páně Jezu Krista za nás vydané a víno v kalichu krev jeho za nás vylitá na odpuštění hříchů...kteráž to slova ne jinak než k chlebu a vínu mají býti vztahována...Těm tedy slovům tak, jakž znějí, že rozumíno býti má (bez přidávání a ujímání), věříme.

Avšak ne že by se jedno v druhé měnilo (chléb v tělo a víno v krev), a co prve bylo, býti přestalo, jinou podstatou býti začalo, ale že když k živlu přistoupí slovo, bude svátost, jakž praví sv. Augustin (accedit verbum ad elementum et fit sacramentum). tj. věci živelné (chléb a víno), to, čím jsou od přirozenosti, tím také zůstavají, ale posvátně (rozuměj svátostně) začínají býti tím, za co je označuje slovo a co také i znamenají, ukazují, svědčí, ne ze své přirozenosti, ale z ustavnovení a vysvědčení Kristova.

Helvetská konfese

Večeře Páně, která se nazývá také i stůl Páně a eucharistií, tj. důkučinění, se obecně jmenuje Večeře proto, že byla Kristem ustanovena při jeho poslední večeři, i proto, že ji dosud představuje a že při ní jsou věřící duchovně syceni a napájeni. Původce večeře Páně není tudíž ani anděl ani nějaký člověk, ale sám Syn Boží, Pán náš Ježíš Kristu, který jí prvý posvětil své církvi. Posvěcení či požehnání trvá pak doposud u všech, kteří neslaví jinou večeři, než právě tu, kterou slavil Pán a napořád vzhlížejí pravou vírou k jedinému Kristu a jako z jeho rukou přijímají, co přijímají službou služebníků církve...Jistě jest viditelně touto svátostí služebníkem zevně přestavováno a jako očím k pozorování předkládáno, co uvnitř v duši neviditelně prokazuje sám Duch svatý. Zevně podává služebník chléb a slyšíme slova Páně: Vezměte, jezte; toto jest tělo mé; Vezměte a dělte mezi sebou; Pijte z toho všichni; Toto jest krev má. Tak věřící přijímají to, co dává služebník Páně, jedí chléb Páně a pijí z kalicha Páně, zatím co uvnitř působením Kristovým požívají skrze Ducha svatého také tělo a krev Páně a jsou syceni k věčnému životu. Tělo a krev přece jest pravý pokrm a nápoj k životu věčnému. A Kristus sám pokud jest pro nás vydán na smrt a je naším Spasitelem, jest podstata večeře Páně, i nedopouštíme, aby se na jeho místo stavělo cokoli jiného.

Česká konfese

O velebné svátosti poslední večeře Páně od samého Krista Páně před utrpením jeho nařízené, věříme a vyznáváme, že tento chléb v též večeři jest pravé tělo Krista Páně za nás dané a zrazené a víno v kalichu jest pravá krev Pána našeho Ježíše Krista za nás vylitá na odpuštění hříchů a přijímajícím se podává, aby jedouce tělo a pijíce krev Krista Páně, to činili na připomínání a zvěstování smrti jeho nevinné, dokaváž nepřijde.

Ekumenický dokument z Limy (20. století)

A nakonec něco málo z diskuze z 20. století, kdy se v Limě na ekumenickém shromáždění shodly římsko-katolická církev, pravoslavné církve a církve protestantské na tomto (předběžném) dokumentu o večeři Páně, dokumentu, který podepsala a pro sebe závazně přijala i Českobratrská církev evangelická.

Ustanovení večeře Páně 

1. Církev přijímá večeři Páně jako dar od Pána. Pavel píše: „Já zajisté přijal  jsem od Pána, což i vydal jsem vám že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest,  vzal chléb, a díky činiv, lámala řekl:, Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se  za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Ten­to kalich jest ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrátkoli píti budete, na  mou památku" (1 K 11, 23-25; srv. Mt 26, 26-29; Mk 14, 22-25; L 22, 14-20).

Stolování, jehož se podle novozákonních zpráv účastnil Ježíš za své pozemské  služby, vyhlašovala a aktualizovala blízkost království Božího; jeho znamením  Vylo také nasycení zástupů. Jeho poslední večeře spojovala obecenství království Božího s bezprostředně hrozícím utrpením Ježíšovým. Po svém vzkříšení  prokázal Pán svou přítomnost učedníkům v lámání chleba. A tak eucharistie  pokračuje v hodech Ježíšových jak za jeho pozemského života, tak i po vzkříše­ní, vždycky jako znamení království Božího. Křesťané vidí předobraz večeře Pá­ně v paschální slavnosti vzpomínky na vysvobození Izraele ze země služby  a v hodu smlouvy na hoře Sinai (Ex 24). Večeře Páně je nový paschální hod  církve, hod Nové smlouvy, který Kristus dal svým učedníkům jako vzpomínku (ANAMNESIS) své smrti a vzkříšení, jako předjímku večeře Beránkovy (Zj 19,9). Kristus přikázal svým učedníkům, aby si ho takto připomínali a s ním se  setkávali ve svátostném hodu, jako ti v nichž pokračuje lid Boží, až do jeho  návratu. Poslední večeře, kterou slavil Kristus, byla liturgickým hodem, obsa­hujícím symbolická slova a činy. V důsledku toho je eucharistie svátostným exo­dem, ve kterém nám viditelná znamení zprostředkovávají Boží lásku v Ježíši  Kristu, tu lásku, kterou ježíš miloval své ,až do konce" (J 13, 1). Dostalo se jí  mnoha pojmenování: kupř. večeře Páně, lámání chleba, svaté přijímáni, Boží  liturgie, mše. A její slavení je stále ústředním aktem bohoslužby církve.

II. smysl a význam eucharistie

2. Večeře Páně je v podstatě svátostí daru, který nám Bůh dává v Kristu mocí  Ducha svatého. Každý křesťan přijímá tento dar spasení obecenstvím na těle  a krvi Kristově. V eucharistickém hodu, v jedení chleba a pití vína nám Kristus  dává obecenství sám se sebou. Bůh sám jedná, oživuje tělo Kristovo a obnovuje  všechny jeho údy. V souhlasu se zaslíbením Kristovým dostává při večeři Páně  každý pokřtěný úd jeho těla ujištění o odpuštění hříchů (Mt 26, 28) a zaslíbení  věčného života (J 6, 51-58). Přestože ve své podstatě je večeře Páně celistvým  aktem, budeme zde o ní uvažovat z těchto hledisek: díkůčinění Otci, rozpomínka  na Krista, vzývání Ducha svatého, obecenství věřících, hod Království.

A. Eucharistie jako díkučinění Otci

3. Eucharistie, která obsahuje vždy jak slovo tak svátost, je vyhlášením a osla­vou Božího díla. Je to velké díkůčinění za vše, co Bůh učinil stvořením, vykou­pením a posvěcením, za vše, co činí dnes v církvi a ve světě navzdory hříšnosti  celého lidského pokolení, za všechno co ještě učiní až dovede své království  k plnosti. Tak je eucharistie dobrořečením (BERAKAH), jímž církev vyjadřuje  svou vděčnost za všechna Boží dobrodiní.

4. Eucharistie je velkou obětí chval, při níž církev promlouvá jménem celého  stvoření. Neboť svět, který Bůh smířil, je přítomen pří každé večeři Páně: ve  chlebu a víně, v osobách věřících, a v modlitbách, které pronášejí za sebe samé  i za ostatní lidi. Kristus sjednocuje věřící sám se sebou a zahrnuje jejich mod­litby do svých vlastních přímluv, takže věřící jsou proměňováni a jejich modlit­by přijaty. Tato oběť chval je možná jen skrze Krista, v něm a s ním. Chléb a ví­no, plody země a lidské práce, jsou Otci přinášeny ve víře a s díkůčiněním. Ve­čeře Páně je v tomto smyslu znamením toho, čím se má svět stát: obětí a hym­nem chval Stvořiteli, všeobecným obecenstvím v těle Kristově, královstvím spra­vedlnosti, lásky a pokoje v Duchu svatém.

B. Eucharistie jako rozpomenutí se na Krista (anamnesis)

5. Eucharistie je zpřítomňující rozpomínkou na ukřižovaného a vzkříšeného  Krista; je živoucím a účinným znamením jeho obětí jednou provždy přinesené  a stále působící ve prospěch celého lidstva. Biblická představa rozpomínky, aplikována na eucharistii, slavenou Božím lidem, odkazuje na toto současné  působení Božího díla.

6. V této rozpomínce je přítomen sám Kristus se vším, co pro nás a pro celé  stvoření vykonal (ve svém vtělení, ponížení, službě, učení, utrpení, obětí, vzkří­šení, nanebevstoupení a seslání Ducha) a udílí nám obecenství sám se sebou.  Eucharistie je také předzvěstí jeho druhého příchodu (parúsie) a jeho koneč­ného království.

7. Rozpomínka, při níž v radostné oslavě své církve jedná Kristus, je tak sou­časně zpřítomněním (reprezentací) a předjímkou (anticipací). Nejde jen o to,  že si přivádíme na mysl věci minulé a jejich význam. Jde o to, že církev účinně  vyhlašuje mocné Boží činy a jeho zaslíbení.

8. Reprezentace a anticipace je vyjádřena v díkůčinění a přímluvách. Církev,  když si vděčně připomíná mocné činy Božího vykoupení, úpěnlivě prosí Boha,  aby užitek těchto činů byl přičten všem lidem. Při díkůčinění a přímluvách se  církev sjednocuje se Synem, svým nejvyšším knězem a přímluvcem (Ř 8,34;  Žd 7,25). Eucharistie je svátostí jedinečné oběti Kristovy, který provždy žije,  aby se za nás přimlouval. Je vzpomínkou na všecko, co Bůh učinil pro spásu to­hoto světa. Bůh neopakuje to, co bylo podle jeho úmyslu uskutečněno ve vtělení,  životě, smrti, vzkříšení a nanebevstoupení Kristově. To jsou události jedinečné  a nemohou být opakovány ani prodlužovány. Nicméně při slavení večeře Páně  přináší své přímluvy církev v obecenství s Kristem, svým nejvyšším knězem.

KOMENTÁŘ (8)

Ve světle tohoto významu eucharistie jako přímluvy je snad možno rozumět tomu, že  v katolickém bohosloví se o eucharistii mluví jako o oběti smíření. Je to míněno tak, že  smírčí oběť byla jen jediná - oběť na kříži; ta je však v eucharistii zpřítomňována  a přinášena před Otce v přímluvě Kristově a v přímluvách církve za celé lidstvo.

Ve smyslu biblického pojetí rozpomínky by snad mohly všechny církve revidovat staré  spory, tykající se ,oběti' a prohloubit své pochopení důvodů, jež v jiných křesťanských  tradicích vedly k přijetí, anebo zase k odmítání tohoto pojmu.

9. Základnou a pramenem vší křesťanské modlitby je „vzpomínka" Kristova ­to, že on na nás pamatuje. Naše modlitby spočívají na ustavičné přímluvě vzkří­šeného Pána a jsou s ní spojeny. Při večeři Páně nás Kristus zplnomocňuje,  abychom s ním žili, trpěli a modlili se skrze něho, jako ospravedlnění hříšníci,  kteří radostně a svobodně plní jeho vůli.

10. V Kristu obětujeme sebe v živou a svatou oběť svých každodenních životů  (Ř 12, 1; 1 Pt 2, 5); tato duchovní bohoslužba, přijatelná Bohu, dostává posilu v eucharistii, ve které jsme v lásce posvěcování a usmiřováni, abychom byli slu­žebníky smíření v tomto světě.

11. Sjednocení se svým Pánem a v obecenství se všemi svatými a mučedníky  jsme, obnovováni ve smlouvě, zpečetěné Kristovou krví.

12. Protože ANAMNÉSIS Kristova je ústředním obsahem kázaného Slova i eu­charistického hodu, posiluje se kázání a svátost navzájem. Slavení večeře Páně  plným právem obsahuje zvěstování Slova.

13. Ve středu slavení večeře Páně stojí slova a skutky Kristovy při jejím ustano­vení; eucharistický hod je svátostí těla a krve Kristovy, svátostí jeho skutečné  přítomnosti. Své zaslíbení že bude s těmi, kdo jsou jeho, až do skonání světa,  naplňuje Kristus nejrůznějšími způsoby. Ale způsob přítomnosti Kristovy v eu­charistii je jedinečný. Ježíš řekl nad chlebem a vínem večeře Páně: „Toto je  moje tělo ... toto je má krev". To, co Kristus prohlásil, je pravdivé; a tato prav­da se naplňuje pokaždé, když se vysluhuje večeře Páně. Církev vyznává Kristo­vu skutečnou, živoucí a aktivní přítomnost v eucharistii. I když Kristova sku­tečná přítomnost ve večeři Páně nezávisí na víře jednotlivce, všichni jsou zajed­no v tom, že víry je třeba k tomu, abychom rozeznali tělo a krev Pán.

KOMENTÁŘ (13)

Mnoho církví věří, že slovy Ježíšovými a mocí Ducha svatého se skutečným, třebaže  tajemným způsobem chléb a víno stávají tělem a krví vzkříšeného Krista, tj. živého  Krista, přítomného v celé jeho plnosti. Nejhlubší realitou za znameními chleba a vína  je plné bytí Kristovo který přichází, aby nás nasytil a proměnil celé naše bytí. jiné  církve, i když věří také ve skutečnou přítomnost Kristovu ve večeři Páně, nespojují tuto  přítomnost tak definitivně se. znameními chleba a vína. Je na církvích, aby rozhodly,  zda by tato rozdílnost nemohla byt urovnána v rámci konvergence, kterou vyjadřuje  tento text.

C. Eucharistie jako vzývání Ducha

14. Duch svatý působí, že ukřižovaný a vzkříšený Pán je nám v eucharistickém  hodu skutečně přítomen, a tím naplňuje zaslíbení dané ve slovech ustanovení.  Středem eucharistie je jednoznačně přítomnost Kristova; proto zaslíbení, obsa­žené ve slovech ustanovení, je pro slavení svátosti podstatné. Avšak prvotním  původcem a také konečným naplněním tohoto svátostného dění je Otec. Vtělený  Boží Syn, jímž a v němž se toho dosahuje je jejím živoucím středem. Duch svatý  je nezměrnou silou lásky, která toto dění umožňuje a dává mu trvalou účinnost.  Svazek mezi eucharistickou slavnosti a tajemstvím trojjediného Boha odhaluje úlohu Ducha svatého: je to ten, jenž působí, že historická Ježíšova slova se stá­vají přítomnými a živými. Ježíš ve slovech ustanoveni dal církvi zaslíbení, že bude vyslyšena; proto se církev modlí za dar Ducha svatého, aby se eucharis­tické dění stalo realitou: realitou přítomnosti ukřižovaného a vzkříšeného Kris­ta, dávajícího svůj život za celé lidstvo.

KOMENTÁŘ (14)

Tím nechceme eucharistickou přítomnost Kristovu spiritualizovat, nýbrž potvrdil ne­rozlučitelnou jednotu mezi Synem a Duchem. Tato jednota objasňuje, že eucharistie není  magickým či mechanickým aktem, nýbrž modlitbou adresovanou Otci, modlitbou, jež  zdůrazňuje naprostou závislost církve na něm. V liturgii je vnitřní vztah mezi slovy  ustanovení, Kristovým zaslíbením a vzýváním Ducha svatého (epiklésí). Epiklése má  v různých liturgických tradicích různé umístění a různý vztah ke slovům ustanovení.  V nejstarších liturgiích se to chápalo tak, že skutečnost, Kristem zaslíbenou, působí cely  „modlitební akt". Duch byl vzýván, aby sestoupil jednak na shromážděný sbor, jednak  na chléb a víno. Jestliže se vrátíme k takovému chápání, pak bychom se mohli dostat  přes nesnáze, které se týkají zvláštního okamžiku konsekrace.

15. Mocí živoucího Slova Kristova a mocí Ducha svatého se stává chléb a víno  svátostným znamením Kristova těla a krve. Těmi zůstávají pro účel svátostného obecenství.

KOMENTÁŘ (15)

V historii církve bylo mnoho různých pokusů pochopit tajemství skutečné a jedinečné  přítomnosti Krista v eucharistii. Někteří se spokojili tím, že uznali tuto přítomnost, aniž  se snažili ji nějak vysvětlit. Jiní považovali za nutné zdůraznit proměnu, kterou vykonal  Duch svatý a Kristova slova, jejímž důsledkem je, že tu není jen obyčejný chléb a vlno,  nýbrž tělo Kristovo a krev Kristova. Opět jiní vypracovali výklad reálné přítomnosti  Kristovy ve večeři Páně, výklad, který - ač si nečiní nárok na vyčerpávající vysvětlení  významu tohoto mystéria - se snaží je chránit před zavádějícími interpretacemi.

16. Celá večeře Páně má ,epiklétický' charakter, protože závisí na díla Ducha  svatého. Ve slovech liturgie tento aspekt nachází různá vyjádření.

17. Církev jako společenství nové smlouvy důvěřivě vzývá Ducha svatého, aby  jím byla posvěcena a obnovena, uvedena do plné spravedlnosti, pravdy a jedno­ty, a nadána silou uskutečnit své poslání ve světě.

18. Duch svatý ve večeři Páně dává závdavek království Božího: církev dostává  život nového stvoření a ujištění o návratu Páně.

D. Eucharistie jako obecenství věřících

19. Eucharistické obecenství s Kristem, který sytí život církve, je současně obe­censtvím uvnitř těla Kristova, jimž je církev. Skutečnost, že se dělíme o jeden  chléb a ojeden kalich na jednom místě, demonstruje a působí jednotu s Kristem,  ale i s těmi, kdo se takto dělili ve všech dobách a na všech místech. Právě v eu­charistii je plně manifestováno obecenství Božího lidu. Slavení večeře Páně má  vždy co činit s celou církví a celá církev je vždy zahrnuta v každém místním  vysluhování eucharistie. V té míře, v jaké si místní církev činí nárok na to, že  je projevem církve celé, bude dbát toho, aby si svůj vlastní život uspořádala tak,  aby v něm brala vážně i zájmy a starosti druhých církvi.

KOMENTAŘ (19)

Od nejstarších dob byl křest chápán jako svátost, jíž byli věřící začleňováni do těla  Kristova a byl na ně sesílán Duch svatý. Potud, pokud bude právo pokřtěných věřících  a jejich služebníků účastnit se vysluhování Páně, anebo je vést, zpochybňováno těmi,  kdo se účastní nebo vedou jiné eucharistické shromáždění, bude katolicita večeře Páně  málo zřetelná. V mnoha církvích dnes probíhají rozhovory o tom, zda pokřtěné děti  smějí Výt připouštěny jako komunikanti k večeři Páně.

20. Večeře Páně obepíná všechny stránky života. Je to reprezentativní akt díků­činění a obětování v zastoupení celého světa. Slavení večeře Páně vyžaduje  smíření a vzájemné sdílení mezi všemi těmi, kteří se považují za bratry a sestry  jedné rodiny Boží a je ustavičnou výzvou, abychom hledali správné vztahy  i v sociálním, ekonomickém a politickém životě (Mt 5, 23n; 1 K 10, 16n; 1 K 11, 20-22; Ga 3,28). Když se dělíme o tělo a krev Kristovu s druhými, prudce napa­dáme všechny druhy nespravedlnosti, rasismu, separace a nedostatku svobody.  Obnovující milost Boží proniká a obnovuje lidskou osobnost a důstojnost právě  večeří Páně. Eucharistie vtahuje věřícího do ústředního dění světových dějin.  Jako účastníci eucharistie prokazujeme svou nedůslednost, jestliže se aktivně  nepodílíme na pokračující nápravě situace světa a lidských podmínek. Eucha­ristie nám ukazuje, že naše jednání je neslučitelné se skutečností smírčí pří­tomnosti Boží v lidských dějinách: setrvání v nespravedlivých vztazích jakého­koliv druhu v naší společnosti, mnohonásobné rozdělení v důsledku lidské pý­chy, hmotných zájmů a politické moci, a nadevše tvrdošíjnost neospravedlnitel­ných konfesionálních rozporů uvnitř těla Kristova: to vše nás staví pod ustavič­ný soud.

21. Solidarita v eucharistickém obecenství těla Kristova a odpovědné péče jed­noho o druhého a o svět nacházejí pak své zvláštní liturgické výrazy: ve vzá­jemném odpuštění hříchů; v pozdravu pokoje; v přímluvách za všechny; ve spo­lečném jedení chleba a pití vína; v přinášení živlů nemocným a uvězněným ne­bo ve slavení večeře Páně spolu s nimi. Všechny tyto projevy lásky při večeři  Páně mají přímý vztah ke Kristovu vlastnímu svědectví; on byl služebníkem, na  jehož služebnictví berou účast křesťané. Tak jako Bůh v Kristu vstoupil do lid­ské situace, tak i eucharistická liturgie je blízko ke konkrétní a obzvláštní situ­aci lidí. V prvotní církvi byla zvláštním výrazem tohoto rysu služba diakonů  a diakonek. Tato služba má své místo mezi stolem Páně a potřebnými lidmi;  tím je správně dosvědčena vykupující přítomnost Kristova ve světě.

E. Eucharistie jako hod království

22. Eucharistie nám otvírá pohled k Boží vládě, jež byla zaslíbena jako konečné  obnovení stvoření, a je jejím závdavkem. Všude tam, kde je zjevována Boží mi­lost a lidé pracují pro spravedlnost, lásku a pokoj, jsou v tomto světě přítomna  znamení onoho obnovení. Večeře Páně je slavností, v níž církev vzdává Bohu  díky za taková znamení a radostně slaví a předjímá příchod království v Kristu  (1 K 11, 26; Mt 26, 29 ).

23. Svět, jemuž je zaslíbeno obnovení, je v celém vysluhování eucharistie příto­men. Svět je přítomen v díkůčinění Otci, když církev mluví v zastoupení všeho  stvoření; v památce Kristově; když církev, spojená se svým nejvyšším knězem  a přímluvcem, se modlí za svět; v modlitbách za dar Ducha, když církev prosí  o posvěcení a nové stvoření.

29. Údové Kristova těla, smířeni ve večeři Páně, jsou povoláni k tomu, aby byli  služebníky smíření mezi lidmi a svědky radostí vzkříšení. Tak jako Ježíš za své  pozemské tužby chodil za publikány a hříšníky a měl s nimi společenství stolu,  tak jsou křesťané při eucharistií voláni k solidaritě s vyvrženými a k tomu, aby  se stali znameními lásky Kristovy, který žil pro všechny, obětoval se pro všech­ny a nyní dává sám sebe ve večeři Páně.

25. Samo vysluhování večeře Páně je příkladem účastí církve na Božím poslání  světu. Tato účast má každodenní formu ve zvěstování evangelia, ve službě bliž­ním a ve věrné přítomnosti ve světě.

26. Eucharistie, protože je zcela Božím darem, vnáší do současného světa novou  realitu, která přetváří křesťany v obraz Kristův a tím je činí jeho účinnými svěd­ky. Večeře Páně je cennou výživou misionářům, chlebem a vínem pro poutníky  na jejich apoštolském putování. Večeře Páně sytí a posiluje společenství, aby  slovy i skutky vyznávalo, že Pán Ježíš Kristus dal svůj život za spasení světa.  Eucharistické shromáždění se stává jedním lidem, podílejícím se na hodu jed­noho Pána; a právě proto musí mít zájem, aby se shromáždili i ti, kteří jsou toho  času mimo jeho viditelné hranice; vždyť Kristus pozval ke své slavnosti všechny,  za něž zemřel. Pokud se křesťané nemohou sjednotit v plné obecenství kolem  téhož stolu, aby při něm přijímali týž chléb a pili z téhož kalicha, bude jejich  misijní svědectví oslabeno, a to jak na individuální, tak i na korporativní úrovni.

krouna.evangnet.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=43&Itemid=70