Náboženské názory „dětí čistého živého“

Zdroj: Zdeněk R. Nešpor: Víra bez církve? Východočeské toleranční sektářství v 18. a 19. století. Vydal Albis international, Ústí nad Labem, roku 2004.

Náboženské kořeny literárních hrdinů Terézy Novákové (dále TN), tzv. „dětí čistého živého“, se nachází v náboženském hnutí, které vyvstalo ve východních Čechách po tolerančním patentu roku 1781. Příslušníci tohoto hnutí vystoupili na základě tolerančního patentu z katolické církve, ale odmítli se přihlásit k některé z církví tolerovaných, což byli reformovaní a luteráni a tvořili tak jakousi třetí, netolerovanou stranu.

Děti čistého živého byli nejpočetnější odnoží východočeských sektářů, kteří jsou v dobové odborné literatuře nazýváni jako „bohověrci“. Tito lidé tvořili poměrně velkou netolerovanou náboženskou skupinu, původně se rozprostírající na území v okolí Hlinska, Vysokého Mýta a Litomyšle. Tato skupina vykazovala v době svého vzniku, tedy v první polovině osmdesátých let osmnáctého století, značnou jednotu svého náboženského přesvědčení, která byla určována zejména jejich vírou v jediného Boha, odmítáním křesťanského učení o Boží Trojici a Kristova božství. Román Terézy Novákové je zachycuje na jejich sklonku, tedy v letech 1860 – 1900.

Jejich dobový odborný název „bohověrci“, tj. příslušníci tzv. „víry boží“, je odvozen od jejich racionalizované víry v jediného Boha, zatímco jejich jinak věřící současníci jim dávali celou řadu hanlivých označení. Nazývali je nejčastěji blouznivci, machometány, adamity, marokány, abrahamity, izraelity nebo deisty. Příslušníci tohoto hnutí si sami říkali „děti čistého živého“, neboť se dovolávali jako nejvyšší autority duchem osvíceného rozumu: „Rozum náš jest ten duch, který v nás přebývá, to světlo čisté, živé.“

Mezi sebou navzájem se oslovovali „bratři a sestry“ a předčítali si knihy na společných sezeních, kterým říkali „hody lásky“. Vedle vyprávění pamětníků se nám o nich zachovali jejich prohlášení při výsleších před vrchností. TN z těchto výslechových zápisů čerpala a některé z nich v díle přímo cituje. Jejím nejdůležitějším informátorem byl ovšem Josef Chalupník, jehož v díle částečně zastupuje postava Jiříka Koutného.

V době, v níž se dílo odehrává, byla víra dětí čistého živého pro většinu ostatních lidí nepřístupná a neměli o ní téměř žádné přesné informace, kromě spousty pověr a dohadů, proto si o nich vymýšleli hrozné věci, což se dá odvodit právě i ze jmen, která byla dětem čistého živého přisuzována. Tato jména byla přejata z různých historických dávno zaniklých sekt. Jednalo se o hanlivá pojmenování, která si děti čistého živého vysloužily buď díky dezinterpretaci toho, čemu věřili, nebo kvůli nějakému společnému rysu s původní sektou.

Pojmenování „machometáni“ (zkomoleně mohamedáni) pochází už z 15. století. Josef Dobrovský uvádí, že tak členové pravověrné husitské strany nazývali své odpůrce.[1] Dětem čistého živého tak říkali kvůli jejich odmítání Kristova božství, což je příznačné právě pro následovníky Mohameda (dnes muslimy). Podobný důvod má označení „abrahamité“, tedy následovníci praotce Abrahama, který jako první uvěřil v jediného Boha, nebo „izraelité“.

Patrně nejhanlivější označení bylo „adamité“, což je původně označení pro sektu, která se rozšířila kolem roku 1420 mezi tábority, a protože neuznávali přítomnost Krista ve Večeři Páně, byli prohlášeni za kacíře a vyhnáni z husitského města Tábora. Z těchto vyhnanců se poté utvořila malá skupinka tzv. adamitů. Ti si svlékli šaty a běhali nazí, „bratři spali se sestrami, aniž činili nějaký rozdíl“[2] a podnikali loupežné výpravy do okolních vesnic, kde i vraždili. Po několika měsících byli všichni adamité postupně pochytáni a popraveni.[3]

Další název „marokáni“ pocházel z tehdy populárního proroctví o králi Marokánovi. Toto veršované proroctví, původně připisované sv. Hildegardě z Bingenu, bylo mezi tolerančními sektáři velmi populární a bylo jimi aktualizováno na jejich dobu. Původně šlo vlastně o dvě písně, z nichž první pojednávala o příchodu jakéhosi mocného orientálního krále Marokána, který ohlásí poslední soud a druhá je píseň o jeho svatbě. Podle sektářské interpretace tohoto proroctví nařídil v roce 1781 král Marokán všem evropským vladařům, aby vyhlásili náboženskou toleranci a zároveň jim dal určitou lhůtu, během které má dojít k nápravě zkažené společnosti a především církevní hierarchie.[4] Takto si ĎČŽ vykládali vznik tolerančního patentu.

Označení „deisté“ je převzato ze souhrnného názvu pro různé myšlenkové směry vzniklé v 17. století osvícenskou racionalizací křesťanství. Výrazným představitelem osvícenského deismu byl francouzský filosof a spisovatel Voltaire, jehož spisy podle TN ĎČŽ četli, ale přímo z nich nevycházeli. Odtud také označení „voltairiáni“.

Pojmenování „děti čistého živého“ vyjadřuje jejich vazbu na dávné panteisty,[5] kteří věřili v božskou podstatu, jednotu a vzájemné propojení veškerého života na zemi – v tzv. „ducha čistého živého“. V díle TN je víra dětí čistého živého představena jako staré náboženství předávající se z rodičů na děti. Jeho příslušníci věřili v tohoto univerzálního ducha přítomného v každém člověku. Takto popisuje v díle svou víru Faimon, viz ukázka na s. 118–119.

Silným aspektem víry ĎČŽ byla jejich důvěra v rozum, na který působil duch čistého živého, a proto podle nich rozum umožňoval vše poznat a pochopit řád světa. Pozemským starostem nepřikládali velkou váhu, sami říkali, že: „jsou z ducha, ne ze světa“. Po smrti se měla jejich duše spojit s tím duchem v dokonalou jednotu, z níž vše pochází.

Neměli žádné oficiální obřady, které přímo odmítali. Jednou z hlavních námitek proti katolické víře bylo, že místo Boha uctívají materiální předměty, sochy či obrazy. V božskou podstatu Ježíše Krista nevěřili, neboť se jim zdálo, že se to příčí rozumu. Scházeli se pouze jednou za čas při tzv. hodech lásky, kdy si vykládali své názory na víru, zpívali písně a zabývali se společenským děním.

Náboženství má pro dějovou i ideovou podstatu díla klíčový význam. Autorka zde nepracuje pouze s vírou dětí čistého živého, pro dílo jsou podstatná i oficiální náboženství dané doby (katolická a reformovaná tradice). Vylíčením představitelů různých náboženství vytvořila autorka kontrastní prvek svého díla. Jedná se o kontrast mezi dětmi čistého živého a ostatními obyvateli vesnic a především knězi jiných náboženství. Z tohoto kontrastu vzniká množství konfliktů, které z velké části utváří vlastní děj.

Také kontrasty v jednotlivých rodinách jsou velmi důležité. Skupina dětí čistého živého byla velmi malá, a proto si její členové museli téměř vždy volit partnery vyznávající jinou víru. V takto názorově odlišných manželstvích vznikalo přirozeně velké množství konfliktů, které jsou podstatnou součástí celého díla. Prvek kontrastu má v díle tak výraznou úlohu, že ho autorka užila i pro postavy v rámci jednoho náboženství, např. kontrast mezi páterem Saláškem a Faimonovým synem Františkem.

V době vzniku díla nebyla TN první, kdo se otázkou víry dětí čistého živého zabýval, ovšem díky jejímu dílu se jejich víra rozšířila mezi širší veřejnost. Literárním zpracováním zvyků a principů východočeských náboženských blouznivců je uvedla do širšího povědomí společnosti. Seznámila tak veřejnost s jejich myšlenkami, názory a přesvědčením, čímž bránila předsudkům, které vůči nim hojně bujely. Nehledě na uměleckou hodnotu byl román už jen z tohoto důvodu důležitým a hodnotným přínosem své době.

Děti čistého živého si podobně jako příslušníci ostatních náboženství vysvětlují běh světa i své osobní životní katastrofy podle jistého řádu, který jim udává jejich víra. Hrdinům ovšem tradiční vysvětlení plynoucí z víry postupně přestávají stačit a na různé úrovni začínají hledat odpovědi jinde. Své neštěstí se snaží překonávat rozumem a i přes ně se radovat ze života.

Jejich hledání má však odlišnou intenzitu, například Kubík nakonec konvertuje, Helena Koutná své blouznivecké víře zůstane věrná, ale je čím dál hloubavější a své utrpení překonává jen velmi obtížně. Motiv duchovního hledání je pro celé dílo jedním z nejpříznačnějších. TN zřejmě chtěla naznačit postupný lidský i vědecký pokrok, který však lidé na vesnici přijímali a chápali jen velmi obtížně i kvůli minimu informací, k nimž měli přístup. Tuto domněnku potvrzuje i závěrečný epilog, v němž autorka zobrazila rozmach vědomostí a nových teorií v oblasti přírodních věd.

Náboženství vytváří v jejím díle i jistý sociální kontext. Společenské postavení dětí čistého živého bylo velmi obtížné. Po Tolerančním patentu měli evangelíci možnost svobodně svoji víru vyjádřit, ostatní náboženské skupiny se však z útlaku nevymanily. A proto příslušníci dětí čistého živého měli problémy s úřady, které je nutily k násilným křtům, měli problémy i se svými sousedy, kteří projev jiné víry považovali za odsouzeníhodné kacířství. Příslušníci netolerovaných náboženství tak byli neustále odsuzování a omezováni.

Mnoho z dětí čistého živého výrazně rozlišuje mezi materiálními hodnotami a hodnotami duchovními, které jsou pro ně prioritní. Kontrast mezi duchovnem a hmotou hraje v díle důležitou roli. Děti čistého živého nepovažují hmotné statky za podstatné a často zapomínají na materiální potřeby vlastní rodiny, která jejich víru většinou nesdílela. Dochází tak k mnohým konfliktům, hlavně mezi manželi.[6]

Typickým příkladem je v díle Kubík, kterého fyzická práce nezajímá, nedělá ji rád a není pro ni ani tělesně uzpůsoben, téměř veškerou práci tedy odvádí jeho žena a Kubík se oddává spíše své četbě a neustálému hloubání. Jistou výjimkou je Josef Kvapil, který se však od ostatních dětí čistého živého v mnoha směrech liší i jinak, přesto je ochoten riskovat zdraví a tím i materiální jistotu rodiny, když v nepříznivém počasí jede do Litomyšle na setkání s vlastencem Pravoslavem Volákem.

Víra ĎČŽ je v díle pevně spjata s daným krajem, jako stálá součást nejvýchodnějších Čech a jejich obyvatel. Jako by jistá míra revolty nebo mírněji řečeno snahy o emancipaci, ať už po stránce náboženské či jiné, byla s částí obyvatel tohoto kraje nerozlučně spojená. Autorka to naznačuje v závěru díla, kdy umírá Kubík a místní kněz se vrací z jeho pohřbu s pocitem úspěchu, že se všichni členové dětí čistého živého z jeho okolí buď odstěhovali, nebo zemřeli, a jeho farnost už je bez kacířů. Za nedlouho však zjistí, že se v kraji rozšiřuje nová vlna blouznivecké víry, mající stále více nových příslušníků. Poté kněz zklamaně zakončí dílo slovy: „Věru, tito zdejší lidé nepřestanou nikdy býti disidenty!“[7]