Mt 25,1-13

Milí bratři a sestry,

24. a 25. kapitola Mt evangelia tvoří tzv. apokalypsu, tedy odhalení posledních událostí. Důraz v této evangelijní apokalypse je ovšem položen na to, že to, co aktuálně prožíváme, ještě neznamená konec. Autor zde opakovaně varuje: Nenechte se svést, bude-li někdo tvrdit, že to už je konec. Přitom zničení Jeruzalémského chrámu byla událost velice tíživá a pro společenství, které žilo očekáváním příchodu mesiáše, muselo být velice obtížné, nevidět v ní znamení konce času.

Přesto Matouš klade důraz na to, že poslední události teprve začaly a konec je ještě daleko. Je to teprve začátek bolestí, myšleno těch bolestí, které budou předcházet příchodu mesiáše. Evangelista bojuje v těchto kapitolách proti vyhrocenému postoji vůči Kristovu příchodu: buď teď – nebo nikdy. Buď příchod Ježíše nastane teď hned, teď už to musí být, protože byl zničen chrám a pokud nenastane brzy, tak už nenastane nikdy. Žádný Kristův příchod se už nikdy v budoucnu konat nebude. To jsou dva krajní postoje, kterým chce evangelista Matouš vzdorovat.

Proto přidává za nástin posledních událostí několik podobenství, která shodně vedou k vytrvalému čekání. A jedno z těchto podobenství máme dnes před sebou. Kristův příchod je v něm znázorněn příchodem ženicha na svatbu a důležité je, že ženich přijde pozdě, až někdy uprostřed noci. To je právě ten motiv konce, který jistě nastane, ale až někdy za dlouho. Ženich jistě přijde, ale později než to mnozí čekali.

Podobenství pracuje s obrazem svatby. Dneska je hlavní postavou na svatbách nevěsta, bývá krásně upravená a stojí v centru pozornosti. Všichni čekají na to, až půjde nevěsta. Ale při svatbách ve starověkém Izraeli byl hlavní postavou ženich, na něho byla upřena pozornost. Svatba totiž probíhala tak, že ženich se odebíral ve svatebním průvodu do domu nevěstiných rodičů. Zde se konala hostina, jež trvala několik dní. A po prvním dni následovala svatební noc.

Při židovských svatbách bývalo tehdy zvykem, že ženicha doprovázeli svatebčané, kteří nesli pochodně nebo lampy. Důvod tohoto zvyku je ten, že každá svatba připomínala a odkazovala na uzavření smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem na Sinaji. Protože svatba je mezilidská smlouva, která má schopnost znázornit smluvní vztah mezi Hospodinem a jeho lidem. A když byla uzavírána tato smlouva na Sinaji, tak v Ex 20,18 čteme, že lid pozoroval blýskání, doslova „pochodně“. Proto lidé mívali ve svatebním průvodu sebou pochodně, nebo lampy nebo aspoň nějaké svíčky. Prostě to světlo, které připomínalo pochodně na Sinaji. Připomínalo všem, že jsou Hospodinovým smluvním lidem. Že on s námi uzavřel smlouvu, že on je naším ženichem, naším smluvním partnerem. Patříme k němu tak, jako nevěsta patří k ženichovi a tedy to, co nás vzájemně pojí, je láska, podobně jako ženicha a nevěstu spojuje jejich vzájemná láska.

Pokud známe tyto souvislosti židovských svateb, tak je nám jasné, koho v tomto podobenství představuje ženich. Je to Kristus, který tady zastupuje Boha. Ovšem roli nevěsty zde přebírají družičky, protože Ježíš chce znázornit dva odlišné postoje čekání na ženicha a jaksi na jedné svatbě nemůžeme mít dvě nevěsty. Takže místo jedné nevěsty čekající na ženicha je tady hned deset družiček. Pět pošetilých a pět rozumných. A tak máme vykresleny dva odlišné přístupy k čekání na Krista, rozumný a bláhový. Jeden, ten bláhový, počítá s tím, že Kristus přijde brzo a není připraven na dlouhé čekání. Druhý přístup naopak počítá s tím, že to může dlouho trvat, než Kristus přijde a je na to patřičně připraven.

Důrazem na dlouhé čekání jde toto podobenství proti klasickým apokalypsám, které ujišťují své čtenáře o tom, že konec nastane už brzo. Sem patří i Janova apokalypsa, kterou končí NZ. Víte, jaká jsou její poslední slova? Ježíš říká: „Přijdu brzo.“ A Jan mu na to odpovídá: „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ To je typické pro apokalypsy. Už to bude brzo. Už to nebude dlouho trvat. Vydržte, brzo se dočkáte. To je povzbuzení pro pronásledované křesťany. S tímto vědomím mají žít a odtud mají brát sílu. Vydržíme pronásledování, protože Pán je blízko. Pán už přichází…

A jakoby proti tomuto „přijdu brzo“ je vypráví Ježíš podobenství, ve kterém ženich dlouho nepřichází. Nakonec přijde až za hodně dlouhou dobu, za tak dlouho, že na všechny dolehne ospalost. Všichni už jsou z toho dlouhého čekaní unavení a usnou. To je zcela odlišný pohled na Ježíšův příchod než to ujištění: „přijdu brzo“. Z celé četby Janovy apokalypsy, kde jsou líčeny překotné pohromy a běsnění dravých šelem, se nám zdá, že už to nemůže dlouho trvat. V našem podobenství se naopak dlouho nic neděje, je hluboká noc, klid, ticho, všichni spí. Tedy Ježíš je dlouho pryč a my nevíme, kdy přijde a nejde už tak dlouho, že jsme z toho unavení. Myslím, že pohled tohoto podobenství na Ježíšův příchod je pro nás dnes důležitý, že potřebujeme slyšet toto Ježíšovo slovo, které nám říká: „bude to trvat dlouho, připravte se na to“.

To, že všichni, kdo čekají na Krista, usnou, se nakonec ukáže jako něco, co nemusí být tím zásadním problémem. Pouze pro ty pošetilé družičky, které počítaly s tím, že to bude brzo, a vzaly si sebou málo oleje do svých lamp, pro ty se ukáže jejich usnutí jako tragédie. Protože si zavčas nevšimly, že jim lampy dohasínají. Ale ty rozumné, které počítaly s tím, že se to celé může protáhnout, ty nebyly zaskočeny, ani když usnuly. V rozhodující chvíli mohly ženichovi posvítit a svým světlem tedy dosvědčovaly, že Bůh s námi uzavřel smlouvu a je naším ženichem. A to i přesto, že dlouho nejde, že dlouho jakoby nijak nejedná, že se pořád nic neděje. Ale přesto všechno je naším smluvním partnerem a vezme si nás sebou na svatbu, vstoupíme s ním do radosti.

Pošetilé družičky jsou si jisté, že Kristus přijde brzy a proto, když dlouho nejde, tak jim dojde jejich schopnost svítit, tedy svědčit o Ježíšovi jako o tom, kdo nás miluje podobně, jako muž miluje svou vyvolenou ženu. Protože Ježíš nepřichází hned, protože to dlouho trvá, tak jejich světlo vyhasne, jejich svědectví pohltí temnota. Tyto družičky mají postoj „buď hned, nebo nikdy“. Buď přijde brzo, nebo nepočítáme s tím, že by vůbec přišel. To je omyl, kterému snadno propadá člověk, který je zvyklí mít všechno hned a honem, který nedokáže čekat. Ale v duchovním životě to takto prostě nefunguje.

To Ježíšovo „přijdu brzo“ z Janovy apokalypsy se dá lépe přeložit jako „přijdu rychle“, ve smyslu nečekaně, překvapivě, zaskočí vás to. A podobně končí i to naše podobenství: „neznáte den ani hodinu“. Nevíte, kdy to bude, ale počítejte s tím, že to může být až za dlouho. Ale jednou jistě.

Do té doby ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Amen.