Mt 24,3-14

Mt 24,3-14

Milí bratři a sestry,

tento text jsem zvolil jako základ dnešního kázání kvůli tomu, že vyjadřuje něco z toho, co myslím většinou v poslední době intenzivně prožíváme. Ježíš zde říká: „Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách…“ A hned k tomu také dodává: „…hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec. Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech.“ (v. 6.7).

Ježíš těmito slovy odpovídá na otázku svých učedníků: „Kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku.“ (v. 3). Ježíšovi učedníci přemýšlí o konci světa, který mají spojený s určitými představami, které byly v jejich době obvyklé.

V jednom nedávném rozhovoru jsem se také setkal s názorem, že konec světa, skonání věku, už musí být blízko, neboť dál už to takto s naším světem příliš dlouho jít nemůže. Pandemie, která doznívá je hned v zápětí vystřídána válkou. Svět si nedokáže vyřešit svoje zásadní problémy: ekologické, ekonomické, sociální, politické, zdravotní… Ukazuje se, že ani překotný rozvoj technologií, který nastal v posledních desetiletích a nové možnosti, které to lidem nabízí, nedokáže zásadní problémy lidstva vyřešit.

Ježíš mluví o bídném stavu světa, o válkách, hladomorech a zemětřeseních. A také o tom, že může být velmi svůdné říct, když se dějí tak hrozné věci, že konec světa je už blízko. Proto také v této souvislosti říká: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.“ (v. 4). Neboť krize snadno vygeneruje nějakého samozvaného mesiáše, nějakého domnělého zachránce, který nabídne rychlé řešení. „Mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat - já jsem mesiáš - a svedou mnohé“, říká Ježíš. V krizové situaci bývá velmi vítaná touha po záchraně, po nějakém rychlém řešení, a to je příležitost pro falešné mesiáše.

V židovství Ježíšovy doby byly katastrofy, války, živelné pohromy a hladomory vnímané jako porodní bolesti, které budou předcházet příchodu mesiáše, zachránce poslaného od Boha. Žena, než porodí dítě, tak má porodní bolesti, které se stupňují až do té doby, než se jí dítě narodí. A tak je to i s příchodem mesiáše na svět. Ve světě se budou stupňovat přírodní i společenské katastrofy, které jsou porodními bolestmi tohoto světa, a které nakonec vyústí v to, že na svět přijde mesiáš. Ježíš mluví o těchto křečích, ve kterých se zmítá svět, a právě proto, že jsou to porodní bolesti, tak jsou něčím, co musí být. „Musí to být“, říká Ježíš. Tehdy se ještě nerodilo tzv. císařským řezem, bezbolestně, v narkóze, takže všechny tyto bolesti světa musí nastat proto, aby na jejich konci přišel mesiáš. Bez těchto bolestí mesiáš na svět nepřijde.

Války, hlad a zemětřesení jsou zde ovšem Ježíšem označeny jako pouhý začátek těchto bolestí. „To vše bude teprve začátek.“ (v. 8). Potom Ježíš mluví o pronásledování svých učedníků: „Budou vás nenávidět pro mé jméno.“ (v. 9). Jsou místa na světě, kde se děje pronásledování křesťanů, ale myslím, že na většině míst světa se to neděje. V prvních staletích bylo pronásledování křesťanů od většinové společnosti mnohem častější než dnes. Z tohoto hlediska můžeme mít dojem, že jsme spíše stále u toho začátku porodních bolestí než u jejich konce.

Pro nás je ovšem toto Ježíšovo slovo upozorněním, abychom počítali s tím, že i toto pronásledování může nastat. Může se nám stávat a někteří z vás to zažili, že se setkáme s nenávistí kvůli naší křesťanské víře. A pak tím nemáme být zaskočeni, je to něco, o čem Ježíš mluvil, co předpovídal a co je nutnou součástí světa, podobně jako jsou války, hladomory a zemětřesení.

Mezi varování pro tuto dobu, pro dobu stupňujících se porodních bolestí světa, patří také to, že se rozmůže nepravost, a proto vychladne láska mnohých. (v. 12). To je něco, co můžeme chápat jako narůst lhostejnosti, která je opakem lásky. Láska, o kterou se zde jedná, je bratrská láska, je to rozpad vztahů mezi lidmi v církvi. Nenávist, která byla příznakem vztahu světa ke společenství Ježíšových učedníků, vstoupí a bude se projevovat také uvnitř tohoto společenství. Dojde v něm k masivnímu odpadnutí. A opět, již podruhé v tomto oddílu, Ježíš mluví o lživých prorocích, kteří svedou mnohé.

Proti těmto svodům a vychladnutí lásky je pak postavena vytrvalost až do konce: „Kdo vytrvá do konce, bude spasen.“ (v. 13) Jde o to vytrvat ve víře navzdory nenávisti a pronásledování, které může věřící zažít nejen z vnějšku, ale i zevnitř, z vlastního společenství. A uchovat si zdravou víru navzdory veškeré bídě, nepravosti a svodům, které může Ježíšův učedník zakoušet. To je výzva, která pro nás plyne z těchto slov. Vytrvalost ve víře až do konce tváří v tvář veškerým hrozným událostem. A pak je zde ještě druhé oznámení, které lze také vnímat jako výzvu: „A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům.“ (v. 14)

Když tedy slyšíme zvěsti o válkách, ve světle těchto Ježíšových slov můžeme rozumět, že se svět nevymknul Pánu Bohu z rukou, že se děje se něco, co Ježíš předpovídal a co můžeme chápat jako součást katastrof, na jejichž konci přijde záchrana v podobě druhého příchodu Ježíše Krista. Na nás je vytrvat ve víře, v naději a v lásce a nést evangelium o království, o věčném Božím království. Čím intenzivnější jsou bolesti světa, tím blíže je Ježíšův příchod v moci a slávě a definitivní prosazení Božího království.

Celá tato Ježíšova řeč reaguje na přemýšlení jeho učedníků o skonání věku. Ježíš se k tomuto tématu ještě jednou vrátí. Podle Matoušova evangelia jsou to jeho poslední slova, která říká učedníkům po svém zmrtvýchvstání: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20). Ať se stane cokoliv a porodní bolesti, ve kterých se bude zmítat svět, se vystupňují na nejvyšší míru, tak já jsem s vámi až do konce. Jde o to, jestli také my jsme a budeme s ním.

Na základě těchto textů můžeme zároveň vnímat dvě odlišné polohy Ježíšovi přítomnosti. Jedna poloha navazuje na to, že Ježíš z tohoto světa odešel, navrátil se k Bohu Otci a na konci věků opět přijde jako Syn člověka v moci a slávě. A my na něj čekáme a musíme vytrvat a vydržet jeho nepřítomnost. Druhá poloha je dána tím, že Ježíš je vzkříšený Pán, který přemohl smrt. Ježíšovi jako vzkříšenému Pánu je dána veškerá moc na nebi i na zemi, a proto je se svými učedníky po všechny dny až do skonání věku. (Mt 28,18-20). Obojí platí a obojí můžeme zakoušet. Někdy intenzivně zakoušíme to, že svět je v moci zla a Ježíše jako toho, který odešel, a jeho příchod očekáváme. Jindy můžeme intenzivněji vnímat to, že Ježíš je s námi po všechny dny a zůstane s námi až do konce, až do skonání tohoto věku.

Myslím, že obě tyto polohy odpovídají tomu, jak se někdy cítíme a co prožíváme. Ježíše blízkého i vzdáleného, přítomného i nepřítomného. Svět, který je pod mocí Krista i svět, který je pod mocí zla. Tak to píše apoštol Jan: „Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí zla.“ (1J 5,19). Pokud naše myšlení ovládne to, že zlo má ve světě navrch, pak ovšem máme také vědět, že bolesti světa jsou porodními bolestmi, které vyústí v Ježíšův příchod v moci a slávě. A to nás může posílit, abychom vytrvali ve víře, v naději a v lásce až do konce. Amen.