Magie napříč Starým zákonem / Lukáš Klíma

Skotský pozitivistický antropolog a etnograf James George Frazer (1854–1941) ve svém již klasickém díle Zlatá ratolest na mnoha příkladech z různých národů obsáhle dokládá, jak velkou roli hrála magie v lidském myšlení. Biblické texty svědčí o tom, že magické myšlení bylo přítomné také v oblasti starověkého Izraele, zvláště v raných fázích jeho náboženského vývoje. Nastíním několik jeho podob a způsobů, jak s nimi biblické svědectví nakládá.

Třicátá kapitola knihy Genesis zmiňuje hned dvě praktiky spojené s plodností, v jejichž pozadí je magická představa. Verše 14–18 uvádí mikropříběh, ve kterém vystupují tzv. „jablíčka lásky“ (dudaim), která měla zajistit plodnost. Podle starých překladů (Septuaginty, Vulgáty i Targumu) bývají tato jablíčka lásky identifikována s plody známé magické rostliny – mandragory, které se připisovala čarovná moc způsobující plodnost. Tato představa patrně navazovala na její afrodiziakální účinky, které naznačuje Píseň písní 7,14. V tuto magickou moc věřila pramatka Ráchel, která chtěla přijít za každou cenu do jiného stavu, aby si udržela lásku svého muže Jákoba a odsunula tak ze sféry mužova zájmu svoji plodnou a dětmi obdařenou sestru Leu. Biblické podání pramatku Ráchel pro její magickou intriku nijak neodsuzuje, pouze uvádí, že její „lůno otevřel“, tedy plodnost způsobil Bůh (Gn 30,22).

Druhý příběh s magickými prvky nacházíme v závěru 30. kapitoly, verše 37–43. Také zde se jedná o „plodnostní magii“, kterou tentokrát provádí praotec Jákob. Dává do napájecích žlabů pruty, z nichž na některých místech sloupal pruhy kůry až do běla. Ovce se pářily, když přicházely pít a při pohledu na skvrnité pruty potom rodily pruhovaná, skvrnitá a strakatá mláďata. Tato skvrnitá mláďata z lábanových stád připadla Jákobovi a tak se velice vzmohl.

Midraše zachovávají příběh s podobnou pointou: Jedné královně se narodil syn, který byl černý jakou Maur. Král ji podezříval, že mu byla nevěrná s jedním jeho maurským služebníkem a chtěl proto královnu usmrtit. Jeho rádcové mu však řekli: „Když s tebou královna sdílela lože, možná myslela na toho Maura. I v Písmech se dovídáme, že dítě se vydaří podle toho, nač myslí žena, když s manželem sdílí lože.“ Když se na to král zeptal královny, odpověděla mu: „Když jsme spolu sdíleli lože, vzhlédla jsem a uviděla Maura namalovaného na obrazu, a myslela jsem na něj, proto se mi zřejmě narodil Maur…“. Midraš také nabízí ponaučení z tohoto příběhu: „Proto máme myslet na dobré věci a potom budeme mít také dobré děti.“ (citováno podle Majsebuch aneb Kniha jidiš legend a příběhů jak ji roku 5362/1602 vydal v Basileji Jaakov bar Avraham, v českém vydání str. 135).

Tento typ magického myšlení by odpovídal tomu, co J. G. Frazer nazývá „homeopatická magie“, která předpokládá, že podobné způsobuje a produkuje podobné. Zde konkrétně je barva potomka určena barvou, která se vtiskla do mysli jeho ploditelům a platí to jak u zvířat, tak u lidí. Hospodin s touto představou v daných příbězích nijak nepolemizuje.

Vedle plodnostní magie se ve Starém zákoně také setkáme s několika magickými způsoby zjišťování Boží vůle. Patrně nejrozšířenější praktikou byl odhad budoucnosti podle tvaru zvířecích jater, tzv. „drobopravectví“, cizím slovem „hepatoskopie“. Studiem tohoto fenoménu se u nás zabýval především prof. Miloš Bič ve své disertaci „Stopy po drobopravectví v Jisráleli“ (1947) a došel mimo jiné k tomu, že mezi osoby vykonávající tuto činnost patřil i prorok Ámos (srov. Am 1,1 v ČEP, pozn. a). Drobopravectví bylo v Izraeli postupem času nahrazeno pravidelnou ranní obětí, ale „stopy po drobopravectví“ nacházíme rozesety v celém starozákonním kánonu. Příklad z předních proroků je 2Kr 16,15: „Potom přikázal král Achaz knězi Urijášovi: Na velkém oltáři budeš zapalovat jitřní oběti zápalné a přídavnou oběť večerní, ale i zápalnou oběť královu i jeho oběť přídavnou; dále zápalnou oběť všeho lidu země a jejich oběť přídavnou a jejich úlitby. A budeš jej kropit veškerou krví zápalné oběti a veškerou krví obětního hodu. Bronzový oltář mi bude sloužit k drobopravectví“ (lbakker). Příkladem ze žalmů, který uvádí naprosto shodný výraz, je Ž 27,4: „O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli (lbakker) v chrámu“. V obou textech je použit stejný termín, infinitiv pielu hebrejského kořene B-K-R „zpytovat“, „prohlížet“. Pozoruhodné je, že stejné slovo označuje to, po čem touží zbožný žalmista i počínání modlářského krále Achaza.

Dalším příkladem legitimní magie zaměřené na zjišťování Boží vůle je používání losů. Losu bylo používáno při rozhodování, které mělo přijít od Hospodina: „V klíně je vrhán los a od Hospodina je každý jeho soud“ (Př 16,33). Tato forma deduktivní magické divinace zůstala přítomná ještě v novozákonních dobách (Sk 1,26).

Speciálním druhem losů byly tzv. „urim“ a „tumím“, ve SZ zmíněny celkem 7x (Ex 28,30; Lv 8,8; Nu 27,21; Dt 33,8; /náznak 1S 14,41/ 1S 28,6; Ezd 2,63 = Neh 7,65). Urim etymologicky znamená asi tolik co „osvícení“ a tumim „dokonalost“, „bezúhonnost“. Množné číslo vyjadřuje plnost světla a dokonalosti, neboť tyto patrně drahokamy dávaly jasnou a dokonalou Boží odpověď. Urim a tumim byly nejspíše dány Mojžíšovy přímo Hospodinem, neboť u ostatních částí velekněžského oděvu Hospodin dopodrobna instruuje, jak má být co zhotoveno, kdežto o urim a tumim prostě říká: „vložíš do náprsníku rozhodnutí urím a tumím“ (Ex 28,30). O tom, jak fungovala tato rozhodovací praktika, se ovšem vedou spory. Např. Josefus Flavius tvrdí, že urim a tumim bylo přímo oněch dvanáct náprsních drahokamů na velekněžském náprsníku, jejichž třpyt a lesk byl odpovědí na veleknězovy otázky.

To, že urim a tumim byly losy, naznačuje 1S 14,41n: „Saul řekl Hospodinu: ‚Bože Izraele, dej plnost dokonalosti (tamim).‘ Losem byl postižen Jónatan a Saul, kdežto lid z toho vyvázl. Saul znovu poručil: ‚Vrhněte los mezi mnou a mým synem Jónatanem.‘ Tu byl označen Jónatan.“ Z tohoto biblického místa poznáváme způsob dotazování. Otázky byly kladeny tak, aby byly jen dvě možnosti, tedy aby stačila prostá odpověď „ano“ nebo „ne“. Ovšem nefungovalo to nějak automaticky, neboť v 1S 28,6 čteme, že Hospodin Saulovi již skrze „urim“ neodpovídal.

Vykladači se shodují na tom, že „urim“ a „tumim“ byly věci hmotné, nějaké předměty, skrze něž Hospodin zjevoval svá rozhodnutí. Tyto předměty dal Mojžíšovi Hospodin, tedy byly původu božského a Židé si jich proto velmi vážili. Patřily mezi předměty, nad jejichž ztrátou truchlili po návratu z exilu. V pochybných případech pak říkali: Zůstává to nerozhodnuto, „pokud nebude ustanoven kněz pro posvátné losy urím a tumím“ (Neh 7,65).

Mezi další doloženou magickou praktiku věštebného charakteru, spojenou tentokrát s králem Davidem, patří naslouchání „zvuku ‚pochodového kroku‘ ve vrcholcích balzámovníků“ (2S 5,23–25 par. 1Pa 14,14.15). V souvisejícím příběhu jde o „doptávání Hospodina“ (v. 23), tedy o hledání Hospodinovy vůle, která je králi Davidovi zjevena tak, že mu Hospodin prostě odpoví. Ovšem vlastní pokyn k vojenskému tažení proti Pelištejcům je Davidovi dán právě skrze záhadné slyšení zvuku „pochodového kroku ve vrcholcích balzámovníků“. Oč se jednalo? Zvuk pochodového kroku vojska, patrně nějaké zvláštní šumění v korunách stromů, byl pro Davida znamením toho, že Bůh před ním vojensky vytáhl do boje proti Pelištejcům a David ho má tedy se svou družinou do boje následovat. Většina exegetů se domnívá, že v pozadí tohoto způsobu naslouchání je věštebná pohanská praktika, viz poznámka „ch“ v ČEP: „Izrael se v té době dotazuje na Boží vůli často způsoby vnějšně podobnými způsobům pohanským.“

Navíc ty stromy, které se k tomu používají, ty tzv. „balzámovníky“, jsou zajímavé už sami o sobě. Kromě 2S 5 a 1Pa 14 jsou zmíněny v celém Starém zákoně již jen v Ž 84,7, kde se mluví o tzv. „Dolině balzámovníků“. Je to vlastně dolina kapání nebo stékání což může znamenat dolinu, ve které rostly stromy, z nichž kapala pryskyřice, tedy balzámovníky, nebo také dolinu, v níž kanou slzy, tedy jakési „slzavé údolí“. Tímto způsobem překládá uvedené místo např. Elberfelder Bibel jako „Tränental“, Martin Buber jako „Tal des Weinens“ a Vulgata jako „valle lacrimarum“. Balzámovníky jsou doslova „kanoucí“ nebo „plačící“, evokují pláč a možná právě proto jejich doslova „hlavy“ (vrcholky) vydávají „hlas“, který je pokynem k válečnému tažení.

Patrně původní věštebná praktika se zde stává pro krále Davida znamením Hospodinova jednání a pokynem k jeho následování. Původně věštebné zjišťování Boží vůle se stává znamením, které Bůh Davidovi poskytuje jako ujištění o svém jednání. Toto znamení spočívá v tom, že Hospodin již Davida předchází do boje a on ho má následovat. Bůh je v našich životních bojích před námi. To smíme z tohoto příběhu zaslechnut i my (srov. Dt 31,8).

Věštění (hebrejský kořen K-S-M) je v Bibli uvedeno většinou v negativním kontextu, ovšem najdeme i příklady, kdy si Hospodin věštění používá, aby s někým vstoupil do rozhovoru. Prorok Ezechiel ohlašuje: „Babylónský král se zastaví na křižovatce, na rozcestí obou cest, aby si vyžádal věštbu. Bude potřásat šípy, bude se doptávat domácích bůžků a nahlížet do jater. V pravici bude mít věštbu ohledně Jeruzaléma, že se mají postavit berany, že se má dát povel k vraždění, že se má zvednout válečný pokřik, že se mají postavit berany proti branám a navršit násep, že se má zbudovat obléhací val.“ (Ez 21,26.27). Králi Nabukadnezarovi při jeho tažení proti Jeruzalému vyjde věštba s celým návodem, jak má při obléhání Jeruzaléma postupovat. Ezechiel sděluje, že ač se bude magicky dotazovat svých bohů, bude to odpověď Hospodinova. Jiným dokladem legitimního použití věštby při královském soudu je Př 16,10: „Na rtech králových je božský výrok (kesem – „věštba“), při soudu se jeho ústa nezpronevěří.“

Jako další příklad legitimní magie lze uvést ochrannou před kletbu. Na tomto poli podnikl pronikavý průzkum prof. Milan Balabán ve své disertaci „Ch-R-Š ve Starém zákoně“ (1990). V předexilním Izraeli byla patrně uplatňována nábožensko-rituální zásada „kletbou proti kletbě“. Příkladem je Ž 109. Proti otevřeným ústům nepřátel, plným lži, zloby a kleteb (verš 2–5), jimiž je žalmista obklíčen, je možno bojovat řetězcem protikleteb (verš 6–20). Podobně se věřilo, že lze „zaklít“, tedy kletbou účinně neutralizovat útočný vliv démonů.

Jinou formou obrany je dosáhnout vůči kletbě imunity. Např. Iz 3,3 ohlašuje rozklad Judské společnosti. Judskému společenství budou vzaty všechny jejich opory, mezi které patří také „umlčovači“ (charašim – výraz MB) a zaříkávač (lachaš). V tomto seznamu jsou podle profesora Balabána uvedeni všichni legitimní představitelé izraelské elity, mezi něž patřili i tzv. „umlčovači“, čelící ohrožujícím nebo vysloveně démonickým silám tak, že je dokázali zaříkáváním umlčet. Jak to vypadalo, naznačuje Ž 58: „Svévolníci… mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši, aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání.“ (verše 5.6). Svévolníci jsou tu přirovnáni k jedovatému hadu. Tímto hadem se rozumí rohatá zmije, která je hluchá, a proto odolává magické síle zaříkávačova povelu. To znamená, že proti svévolníkovi je těžké co dělat. Jeho zhoubná síla je jako síla umlčovače, která spočívala v tom, že zaklínal a sám byl hluchý, tedy netečný vůči kletbám. Takže, když Izajáš mluví o těchto umlčovačích jako o podpoře, která bude Izraeli odňata, znamená to, že ještě v 8. stol. byla jejich funkce v Izraeli běžná.

Souhrnem lze říct, že starověký člověk (i starověký Izraelec) věřil, že má po ruce prostředky, jimiž může mít vliv na skryté, neblahé, ohrožující vlivy. Potud je magie předstupněm techniky. Magie patřila jaksi samozřejmé k určité formě starověkého světoobrazu, k určitému způsobu, jak pochopit souvislosti mezi tím, co se děje a jak toto dění ovlivňovat. A toto pojetí světa, pokud přímo nemanipulovalo s Bohem, bylo patrně přítomno i v předexilním Izraeli.

Otázkou ovšem je, jak trvaleji ustavit vztah takovéto jaksi samozřejmé magie k víře v Hospodina. Osobní vůle Hospodina byla totiž sotva slučitelnou s automatikou magického působení. Proto v biblických textech magická praxe postupem času ustupuje do pozadí, je nahrazena důrazem na poslušnost Hospodinovu zjevenému slovu a na moudrost, kterou dává Hospodin.

Magie je tedy ve Starém zákoně v postupném stádiu likvidace, které plně zazní např. v příběhu proroka Daniela, který říká babylonskému králi Nabukadnezarovi: „Tajemství, na které se král ptá, nemohou králi sdělit ani mudrci ani zaklínači ani věštci ani planetáři. Ale je Bůh v nebesích, který odhaluje tajemství.“ (Da 2,27–28).