22.03.2009 23:13

L 15,11-32 (2009-03-22)

Milí bratři a sestry,

podobenství o marnotratném synu je pokládáno za „perlu“ v novozákonních textech. Také by se mohlo nazývat podobenstvím o milujícím otci nebo o milosrdné lásce. Toto podobenství představuje dvojí životní cestu, a proto také celé vyprávění dosahuje dvojího vrcholu. Jedním je nalezení „ztraceného syna“ a otcova radost z jeho návratu a druhým je protestní postoj staršího syna, který kritizuje otce za jeho milosrdenství vůči hříšníkovi a dává tak kontrastně vyniknout Ježíšovu radostnému poselství o Božím milosrdenství k hříšníkům. Postoj staršího syna se ukazuje nepřátelský a nesmiřitelný ve vztahu ke Kristovu poselství a křesťanskému životu.

Kristus miluje každého člověka, nejrůznější typy lidí. Zvláště mu byli blízcí lidé, žijící na „okraji společnosti“, lidé jako celníci a hříšníci (L 15,1). Ježíš je miloval proto, že jiní jimi pohrdali, přičemž tito lidé v jedné věci vynikali nad „spravedlivými“ – byli si totiž vědomi svých nedokonalostí a hříchů.

Když nasloucháme tomuto podobenství v rámci postní doby, ukazuje nám především na lásku a odpuštění jako důsledek velikonočních událostí: Ježíšovy smrti a vzkříšení. Přijetí hříšného člověka, odpuštění a s tím spojené potlačení vlastní ješitnosti a egoismu je možné a smysluplné jen v návaznosti na Krista a jeho oběť. Podobenství o marnotratném synu je označováno za nejkrásnější v Novém zákoně pro svou živost a výrazné vylíčení Božího milosrdenství. Tento text je skutečným uměleckým skvostem. Vystupují zde tři postavy: mladší syn, který odchází z domu (verše 11–13), žije v cizině (14–16) a kajícně se domů vrací (17–20). Dále je na scéně otec (20–24) a starší syn (25–32).

Celý děj začíná konstatováním, že jeden člověk, otec s velkým jměním, měl dva syny, které patrně miloval stejnou otcovskou láskou. Starší byl pracovitý a zakládal si na své počestnosti a dobrých vlastnostech. Mladší byl veselé povahy, vyhledával nejrůznější přátele, byl lehkomyslný, náchylný k zahálce a marnivosti. Časem dozrál k přesvědčení, že rodný dům je mu těsný, že chce být svobodný, být sám sebou – a ne někým, koho řídí otec. Jeho mládí se zde pojí s nezralostí a nezodpovědností. V tomto „stavu“ předstupuje před otce a žádá o svůj podíl majetku, o dědictví, které na něj po smrti otce připadne. Tím, že chce vyplatit své dědictví, vlastně jedná, jako by již otec zemřel.

Za této situace se poprvé projevuje otcovo milosrdenství, protože mladší syn se svou žádostí dopouští těžké urážky vůči otci. Otec ho však neodsuzuje, respektuje jeho přání a dává mu jeho díl. Otec sice plní synovo přání, ale zřejmě přitom cítí zármutek a bolest z toho, že syn vnímá svůj domov jako něco, co jej svazuje, jako místo kde není pochopen, kde se cítí uvězněn, kde se nemůže plně rozvinout, a tudíž je nucen danou situaci řešit odchodem. Otec si uvědomuje, že „ztrácí syna“, vnímá jeho odchod jako ztrátu vztahu lásky, kterou s bolestí přijímá. Tato část podobenství je dramatem vztahu mezi člověkem a Bohem v okamžiku, kdy se rodí hřích, který je vždy odchodem od Boha.

Mladší syn přijal svou část majetku a krátce nato opouští dům, je volný a „nic“ mu neschází. Mladý, bohatý a plný krásných nadějí je přesvědčen, že celý svět mu leží u nohou, a proto zamířil do světa, o němž snil – biblický text hovoří o daleké krajině.

U mladšího syna triumfuje nyní jeho lehkomyslnost, zahálčivost a marnivost – hřích narůstá a vede ho k osobnímu neštěstí, které vyprávění uvádí slovy, že promrhal veškerý majetek rozmařilým životem. Verš 30 to konkretizuje: prohýřil otcovo jmění s děvkami.

Měšec je prázdný. K tomu všemu nastal v té krajině velký hlad. V důsledku těchto okolností začal mít mladší syn nouzi. Přátelé se vytratili, sen šťastného a bezstarostného života se rozplynul, iluzorní vnímání světa skončilo a nastoupilo vystřízlivění a s ním i tvrdá realita. Jinoch se ocitl v nouzi, v cizím kraji, ode všech opuštěn a nezbylo mu než začít se o sebe starat. Začal pro sebe hledat nějaký způsob obživy.

Jeho nepřipravenost pro život a neschopnost vyrovnat se s „bankrotem“ se stávají katastrofálními, získává nejpodřadnější místo – stane se pasákem vepřů. Taková práce byla potupou nejen pro žida, pro kterého je vepř nečistý, ale i pro ostatní národy. Tímto chce autor poukázat na tragické důsledky hříchu a naznačit, do jaké bídy se tento člověk dostal, jak veliký byl jeho pád. Slova 16. verše „a byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával“ říkají, že jeho cena klesla i pod úroveň těchto zvířat, stal se bezcenným, někým, kým se pohrdalo.

Za této situace začal mládenec vzpomínat – biblický text říká, že „šel do sebe“. Před tím šel do světa, teď jde do sebe a rozpomíná se na konkrétní události a konkrétní osoby. Vzpomíná na otcovský dům, na krásné okamžiky svého dětství, na místo, kde mu bylo dobře, a také na to, co dříve nechápal. Vzpomíná na laskavého otce a uvědomuje si, jaký měl jeho otec vztah k němu i ke všem v domě: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!“ (verš 17).

Tu se u něho projevila touha po návratu a smíření s otcem, přičemž na počátku této jeho vnitřní proměny stála nouze a bezvýchodnost situace, v níž se ocitl. Poznání vlastní ubohosti a viny, spojené s poznáním otce, přivádí nakonec mladšího syna ke konkrétnímu předsevzetí: „Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků“ (verš 18 a 19). Slovo „vstal“ můžeme chápat ve smyslu fyzického pohybu: mladík prostě seděl a uvažoval, rozhodl se, vstal a vydal se na cestu k domovu, ale můžeme je chápat i obrazně. Text neříká, že by seděl, a tudíž sloveso vstát naznačuje jeho vzestup, který je završen otcovým přijetím. Tento návrat domů není něčím pokořujícím či nepříjemným, ale je oslavou milujícího otce, který doufá a čeká.

Přímo vyhlíží, jako by již předem věděl, že se syn vrátí, a když ho vidí vracet, tak mu běží vstříc. Běžet bylo tehdy pro staršího člověka nedůstojné, ale otec nehledí na svoji důstojnost a běží, aby se co nejdříve setkali. Je to setkání plné lásky a porozumění, nejsou zde výčitky a nekladou se žádné podmínky, je úplně jiné, než si mladší syn představoval. Syn chce představit svou vnitřní proměnu, chce otci zjevit, čemu ho život ve světě naučil, chce poukázat na proměnu svého vztahu k otci. Ovšem otcův postoj přesahuje jeho očekávání. Otec syna obejme, políbí a nenechá ho ani domluvit. To vše je vedlejší, jeho návrat je jasnou výpovědí, která nepotřebuje další komentáře.

 

Syn byl připraven jít se svou proměnou tak daleko, že chce rezignovat na skutečnost, že je synem, avšak otcův postoj bere slova z jeho rtů a dokončuje jeho vnitřní proměnu. Mladík musí pochopit, že nemůže rezignovat na své synovství. Syn žije ve vztahu k otci, podobně jako neměl chtít otcovo jmění, aby s ním mohl volně disponovat, bez vzájemného vztahu, nemá ani teď chtít stát se sluhou v domě svého otce.

Syn je odzbrojen, zde končí jeho scénář setkání, zde nefunguje logika odpykání viny a děj přesahuje všechno lidské očekávání; synova slova se stávají zbytečnými, otec uvádí vše na pravou míru, nemůže zapřít svůj láskyplný vztah. Synova ubohost a ponížení končí a on zaujímá opět místo, které mu patří, což naznačují vnější znamení: oděv, prsten a obuv. K tomu všemu se pořádá hostina, nezabíjí se ledajaké zvíře, ale speciálně vykrmené tele, což poukazuje na otcovu štědrost i na význam tohoto okamžiku. Otcova radost zachvátila celý dům, je to radost z nového života.

Zde by celé vyprávění mohlo skončit; má šťastný konec a co víc si přát? Děj však spěje dál a na scénu vstupuje starší bratr, který má zásadně odlišný postoj, než jeho otec. Zpráva o návratu mladšího syna a jeho přijetí v otcově domě se zdají být proti veškeré jeho logice. Starší syn nemůže pochopit jednání svého otce. Ten „jemuž sloužil“ celým svým životem, je pro něj nepochopitelný. Kde je nějaká spravedlnost? Člověk může odpustit, ale je třeba vyvodit konkrétní důsledky. Je třeba odpouštět, ale je nutno vychovávat a dát chybujícímu pocítit míru jeho viny.

Mladší syn odešel sám z domu, zřekl se rodiny a dostal dokonce i svůj podíl majetku, a tudíž v domě svého otce již neměl na nic právo. Otec však nesdílí toto pojetí zákona a starší syn je tím pobouřen. Neví, jak hovořit s otcem, jak přijmout svého bratra, který se najednou objevil. Starší syn nemůže dovnitř, musí zůstat venku – nemá žádný důvod k radosti, naopak.

Otec vnímá i vnitřní drama tohoto svého syna. Vychází za ním ven, hledá i tuto „ztracenou ovci“ a zve ho dovnitř. Starší syn argumentuje otci lidsky, chce ospravedlnit svůj postoj: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele“ (verš 29–30). Výtky, vedené starším bratrem, mají svou váhu a logiku, ale otec není veden lidským pohledem, poukazuje na to, že kající návrat mladšího syna znamená jeho znovuzrození. A to je důvod k radosti.

Bratři a sestry, příběh zůstává otevřený, nedovíme se už, jak zareagoval starší syn. Dal se otcem přesvědčit a radoval se z návratu svého bratra, nebo zůstal zatvrzelý a odmítl vstoupit do otcova domu? Nevíme, vidíme však, že otec chce svým laskavým a milosrdným jednáním dovést všechny své děti k pokání a k postoji milosrdné lásky. To je myslím zásadní sdělení, které nám chce tohoto podobenství vtisknout do mysli. Boží tvář, kterou během postní doby hledáme, je především tváří milujícího otce z tohoto podobenství. Amen.

 

—————

Zpět


Kontakt

Farní sbor ČCE - Proseč

Proseč 120
539 44 Proseč u Skutče

Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E


468 000 207
farář: 608 054 457
kurátorka: 737 509 897



TENTO TÝDEN

17. 9. Nedělní a křestní bohoslužba 9.00
20. st úřední den v Krouně
21. čt NÁBOŽKO 16 h.
24. 9.  Nedělní bohoslužba