L 1,26-35

První čtení: Gn 6,1-4; kázání: L 1,26-35                                                                                                                                

Milí bratři a sestry,

podivuhodné vyprávění z úvodu 6. kap. knihy Genesis líčí spojení božích synů a lidských dcer. Lidské dcery jsou krásné a boží synové, když je vidí, tak si je berou za ženy podle své vůle a z jejich spojení pak vzniká na zemi něco zrůdného, co je ovšem lidsky nahlíženo jako něco bohatýrského, jako něco s velkým ohlasem.

Pro porozumění tomuto pradávnému vyprávění je klíčová otázka, kdo jsou vlastně tito synové boží a potažmo dcery lidské? Jsou tři různá pojetí, která se zde nabízí. Podle prvního jsou synové boží andělé. Tak to chápe celá řada antických židovských spisů i křesťanských církevních otců. Na tomto pojetí je založena představa o padlých andělech, se kterou se setkáváme i v Novém zákoně: „Anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží Bůh ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu. Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně.“ (Juda 1,6-7; srov. 2Pt 2,4).

Toto pojetí tedy počítá s tím, že tito synové boží jsou andělské bytosti, které sestoupily na zem, aby se pohlavně spojily s lidskými dcerami a z tohoto spojení pak vznikli nějací polobožští hrdinové jako byl např. Gilgameš, Héraklés, Perseus, Théseus nebo Achilles. Takoví ti hrdinové antických bájí a pověstí.

Tento výklad je patrně nejčastější, ale pokud ho přijmeme, tak je potřeba domyslet, proč Bůh ve své reakci na jednání božích synů říká, že se nebude věčně zaneprazdňovat s člověkem, protože je tělesný a vyměří mu lhůtu sto dvaceti let.

Druhý výklad pracuje s tím, že boží synové jsou označením zbožného Šétova pokolení, které vyúsťuje do postavy Noeho. Rodokmen tohoto pokolení je uveden v předchozí 5. kapitole. A dcery lidské jsou pak představitelkami Kainova pokolení, které je popsáno ve 4. kapitole. V tomto pokolení se objevují i jména žen, na rozdíl od toho Šétova, ve kterém jsou uvedena jen jména mužů. To, že si synové boží brali dcery lidské by pak znamenalo, že se zbožní a bezbožní lidé mísí mezi sebou. Tento výklad zastávali vedle některých středověkých rabínských autorit, jako byl např. ibn Ezra, také reformátoři, Luther, Melanchton i Kalvín.

Problém tohoto výkladu je, proč by se ze sexuálního spojení zbožných a bezbožných lidí rodili nějací „bohatýři dávnověku“, nějací „obrové“, jak to překládají kraličtí.

No a třetí výklad pracuje s tím, že synové boží jsou představitelé vznešených a mocných rodů, že jsou to pohlaváři a urození lidé, a dcery lidské jsou představitelé lidí nízkého stavu, tedy plebejci a jde potom o překračování hranic sociálních vrstev. Pak by tento příběh byl variací na téma, které známe také např. z Kosmovy Kroniky české, kde čteme: „Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Božena, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav. Jednoho dne totiž, vraceje se skrze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vstoupil mu do hrudi nesmírný žár lásky. Kníže poslav ihned pro ni, pojal ji v manželství, staré však manželství nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy a nebylo hříchem unésti manželku bližního...“

Tak něco podobného jako přemyslovský kníže Oldřich zde podle třetího výkladu dělají synové boží. Potomci těchto šlechticů jsou pak bohatýři, protože mají urozené otce a sličné matky. Tento výklad zastává asi nejvíc židovských komentátorů včetně slavného Rašiho, Majmonida, Spinozi a kloní se k němu i osvícenští křesťanští vykladači jako byl Herder. Problémem tohoto výkladu je zase to, proč by na to měl Bůh reagovat tak rozhořčeně. Proč by to vlastně měl být nějaký zásadní problém, že si někdo urozený vezme někoho neurozeného.

Prostě každý ten výklad má svá oprávnění i své limity. Já osobně se kloním k tomu prvnímu výkladu, který zde počítá s anděly, kteří vstupují do lidské sféry, berou si lidské dcery a ty jim pak rodí mimořádné potomky. Ale proč se tím zabývat zrovna v době adventní?

Domnívám se, že je pozoruhodné, jak jsou určité motivy z tohoto vyprávění v jemných náznacích přítomny v tom, co provází narození Ježíšovo, o kterém jsme četli z Lukášova evangelia.

Především je to anděl Gabriel, který přichází k panně Marii. Už to jeho jméno odkazuje na bohatýra, protože Gabriel hebrejsky znamená „božský bohatýr“. Součástí jeho jména je označení těch, kteří se rodili ze spojení božích synů a lidských dcer, to byli ti „bohatýři dávnověku“.

Dále je to motiv narození nějakého mimořádného potomka, který se ovšem nenarodí z vůle člověka, ale právě ze spojení lidského a božského. Marie se tomu, co jí říká anděl, diví: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ (L 1,34). No, může se to stát, protože do hry zde vstupuje vyšší moc: „Moc Nejvyššího tě zastíní“ (v. 35a), říká anděl.

A konečně, ten potomek, který se z tohoto spojení zrodí, bude nazván „Syn Boží“ (v. 35b). Skutečný Boží Syn, který přichází na svět tak, že k dceři lidské sestoupil anděl a oznámil jí, že počne a porodí syna z vyšší moci. Děje se zde vlastně něco podobného jako v tom předpotopním příběhu, ale podstatný rozdíl je v tom, že teď se to děje z Božího rozhodnutí a ne na základě toho, že by anděl viděl, jak je panna Marie krásná a tak by si ji vzal za ženu.

Společným motivem obou vyprávění je to, že do lidského příběhu vstupuje vyšší, božská moc. Je to průlom hranic mezi nebem a zemí ze strany nebes. A člověk je v tomto průlomovém setkání reprezentován ženským faktorem. Zatímco božskou moc představuje faktor mužský. Synové boží stejně jako anděl Gabriel jsou výrazně maskulinní typy. To oni mají iniciativu, přichází a jednají s lidstvem zastoupeným ženami, které budou rodit.

Motiv rození je v obou případech klíčový, protože skrze semeno ženy přijde vykoupení, semeno ženy rozdrtí hlavu semenu hada (Gn 3,15). Tak to Bůh zaslíbil již na počátku. Rození je tedy nástrojem spásy. Rození je cestou, kudy Boží záchrana vstupuje do našeho světa. Ale člověk musí odolat pokušení, aby tuto cestu nezneužil. Spojení s anděly, s božími syny, může totiž naopak přinést na tento svět něco zrůdného, jak varuje vyprávění v Gn 6. Lidská tělesnost může být snadno zneužitá, může vytěsňovat Božího Ducha. Bůh v reakci na to, co se tehdy dělo, říká: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat, protože je tělo.“ (Gn 6,3).

To znamená, že lidská tělesnost může být zapojená do Božích plánů stejně jako se může Božímu Duchu protivit. Na Marii sestoupí Boží Duch, to znamená, že Marie s Božím Duchem spolupracuje, dává mu k dispozici svoje tělo. Předpotopní ženy naopak dávají k dispozici své těla božím synům a jsou tak příkladem vítězství těla nad duchem. Proto z tohoto spojení povstává něco obludného.

Brzo budeme slavit narození Božího Syna. Je to zázrak Boží milosti. Ke zvěsti vánoc patří i to, že Boží Duch používá lidské tělo, skrze které přichází na tento svět záchrana. To je velkolepé. Ale zároveň si musíme být vědomi toho, že skrze lidské tělo na tento svět může přijít také něco velmi zrůdného. Záleží na tom, jestli s Božím Duchem spolupracujeme nebo se mu protivíme. Klade nám to otázku, čemu se propůjčujeme a oddáváme? Dvě dnešní biblická vyprávění nás upozorňují na to, že v kontaktu s vyšší mocí můžeme být jako Marie, která podřizuje své tělo Božímu Duchu, ale také jako ty krásné dcery lidské, které svou tělesností Božího Ducha vytěsňují.

Hospodine, naše tělesnost může být mocným nástrojem dobra i zla. Prosíme veď nás svým Svatým Duchem, aby skrze nás vstupovala do tohoto světa tvoje záchrana. Amen.