Kaz 3,1–12

Kaz 3,1–12

Milí bratři a sestry,

stojíme dnes na rozmezí dvou kalendářních roků. Jaký byl ten čas, který nyní končí. Byl více časem rození nebo umírání? Časem boje nebo byl časem pokoje? Byl to čas hledání nebo čas ztrácení? Byl to čas milovat nebo čas nenávidět? Čas pláče nebo smíchu? Každý musí odpovědět za sebe. Jeden čas se končí a další se začíná. A nás napadá, jaký bude ten čas přicházející, nadepsaný letopočtem 2012?

Podívejme se, jak vidí čas biblický Kazatel. Předně vidí v proměnách času řád, jakousi určenost. A protože je to autor cudný v užívání slova „Bůh“ a Božího jména „Hospodin“, tak pouze naznačuje, že všechny proměny času nenastávají nahodile, jak se jim zachce, ale má je ve své ruce právě Bůh: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ (v. 1).

A potom uvádí pečlivě strukturovanou báseň o čase, ve které je uvedeno 14 dvojic protikladných dějů, zahrnujících celou šíři lidského života od narození do smrti, od boje k pokoji. Kazatel chce představit veškeré druhy lidského času pod nebem. A k tomu, aby zobrazil veškeré dění, používá zajímavou strukturu své básně. Výčet 28 činností nebo dění je násobek 4 x 7. Čtyřka přitom představuje čtyři světové strany, zahrnuje tedy dění pod nebem od východu na západ a od severu k jihu. A sedmička je známé číslo úplnosti, celosti, zahrnuje tedy plnost lidského života. 4 x 7 činností je proto vyjádřením veškerého lidského dění, které nastává na celém světě.

Toto dění nastává střídavě, jedno vystřídá jeho opak. Rození – umírání, sázení – trhání, zabíjení – léčení atd. Rozhazování kamenů, tedy rušení starých tradic, které byly ztělesněny různými kamennými oltáři a mohylami, střídá doba, kdy se sbírají kameny na nové oltáře a staví se pomníky novým hrdinům.

Člověk je jakoby předurčen ustavičně něco dělat. Ale jedna jeho aktivita ruší druhou, jedno dění je vystřídáno děním opačným a v souvislosti celé knihy Kazatel se tak možná ukazuje to, co je napsáno hned v úvodu: „Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí“. Ale to, že všechno pomíjí, neznamená, že je to všechno zbytečné a nesmyslné. Jenom to má všechno svůj určený čas, svoji pravou chvíli.

Pozoruhodné je, že všech osmadvacet lidských činností, které mají od Boha určenou chvíli, jsou v našem hodnocení jak pozitivní, tak negativní. Kazatel k nim ale přistupuje nestranně, bez nějakého hodnocení – pouze je konstatuje. Neříká, že některé časy jsou dobré a jiné naopak špatné, přestože my je tak vnímáme. Ale to kazatel neřeší, nejde o to posuzovat, které události jsou dobré a které špatné. Jde spíš o to, rozpoznávat ten správný čas a např. nesmát se, když je čas plakat, nebo netrhat, když je čas sázet, nemilovat, když je čas nenávidět, nemluvit, když je čas mlčet…

To nás přivádí k pojetí času, který je představen jako nádoba, která má být naplněna patřičným děním. Čas se naplňuje událostmi podobně jako sklenice vodou a když se naplní, tak nastane jiný čas, je přistavena jiná nádoba, která zachycuje jiné události. To znovu ilustruje, že veškeré dění pod nebem je do času, je pomíjivé, protože veškerému dění je určen, odměřen jeho čas, který bude dříve či později vystřídán časem jiným.

To, že všechno pomine, nás může utěšit, když prožíváme čas pláče, ale je dobré s tím počítat i když prožíváme čas smíchu, protože ten taky pomine. A vědět o tom a počítat s tím znamená vážit si daného času a umět ho dobře využít. Možná je to právě tato moudrost, která je zde ukryta: Vědět, že všechno pomíjí a proto se ničím příliš netrápit a zároveň dobře využít to, co je nám svěřeno. Vědět, že čas je nám poskytnut, darován proto, abychom jej naplnili. Že máme daný určitý prostor pro své konání, že se pohybujeme mezi různými variantami, a záleží na rozpoznání a využití toho, v čem se právě nacházíme.

Někdo by ze střídání časů mohl být zmaten. Když je to s lidským časem tak proměnlivé a pomíjivé, co mám tedy dělat? Co mám volit? Jaké předsevzetí si mám uložit? Mám se teď smát anebo plakat? Odpovědí moudrého Kazatele je, že ke všemu se najde vhodná chvíle a každé dění má svůj čas.

Proto se vždy znovu a neopakovatelně každý musíme rozhodovat jak žít a co dělat. Jakmile k vám někdo přijde vyzbrojen jednoduchými poučkami pro život, jakmile se bude tvářit, že smí a má rozhodovat za vás, jakmile se sami začnete příliš podvolovat jakékoli vnější autoritě a spoléhat na ni, anebo jakmile se sami vůči svým bližním, podřízeným, dospívajícím dětem postavíte do této pozice, zbystřete pozornost. Protože časy se mnění. A my se musíme rozhodovat vždy znovu, co je dobré v tomto čase dělat a jak dobře žít.

To, že se časy mnění pro nás může být náročné na orientaci. Rok 2012 nebude stejný, jako byl rok 2011, moje děti nebudou stejné, já nebudu stejný, ekonomická situace naší země nebude stejná a ani vy nebudete stejní. Ale to není žádná tragédie.

Kazatel mluví o střídání lidských časů a pomíjení všech příležitostí s vědomím toho, že „Bůh všechno učinil krásně a v pravý čas… jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.“ (v. 11). V následujících verších pak Kazatel říká, že člověk by si měl užívat dobrých věcí, protože jsou od Boha. Ale taky konat v životě dobro (v. 12). Na jedné straně je tedy pomíjivost a člověk si jí má být vědom, ale na druhé straně jí nelze propadnout a je třeba se radovat z dobrých věcí a dobré věci konat.

BaS, báseň o čase začíná rozením a umíráním, tedy celkovým rozpětím lidského života, a končí tím, čím je tento život naplněn: bojem a pokojem. Nadějné je, že celá báseň končí právě tím pokojem. Možná pokojem toho, kdo porozuměl, že všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Kdo podobně jako Kazatel všechny ty zmíněné oblasti lidského života nehodnotí a přijme, že člověk není schopen poznat začátek ani konec toho, co koná Bůh.

Pokoj toho, kdo ví, že není schopen posuzovat věci z Boží perspektivy, ale to neznamená jeho rezignaci, nýbrž naopak vědomí vlastních hranic a nacházení dobrých věcí, které uprostřed vší pomíjivosti od Boha dostáváme.

BaS, to, že se musíme stále znovu rozhodovat jak dobře žít, že musíme hledat, pro co je právě příhodný čas, tedy jak konat v tomto čase dobro, je vlastně pozváním k velké svobodě.

Hospodine, děkujeme ti za všechny dobré příležitosti, které nám dáváš, a prosíme, abychom měli i v nadcházejícím roce dostatek moudrosti a odvahy přijímat to, co přijde a nacházet v tom dobro pro sebe i pro naše bližní. Amen.