Kaz 1, 2-9

Kaz 1,2–9; 2Kor 5,17

Milí bratři a sestry,

konec roku je vždy spojen s ohlédnutím i výhledem, buď s nostalgickými povzdechy, nebo s úlevným oddechem, ale nejlépe s odhodlaným nádechem na další cestu. Na konci roku si mnozí lidé říkají: „To to zase rychle uteklo, ten čas tak letí.“ Přemýšlíme o dobrém i zlém, co nás letos potkalo, co se nám povedlo a co jsme pokazili. Vzpomínáme na to, co jsme získali a co naopak ztratili…

Konec roku nám také připomíná, že prožíváme neustále se opakující přírodní cykly, na které jsou navázané i cykly společenské. Slovo „rok“ (hebr. šanah) je odvozeno od slovesa „opakovat“, „činit znovu“ (š-n-h). Rok je to, co se stále opakuje. Plynutí ročních období nás nikam neposouvá, respektive, posouvá nás do stejného bodu, kde jsme byli před rokem. Je zima a za chvíli znovu přijde jaro. Po vánočních prázdninách opět začnou děti chodit do školy, kde se už znovu blíží konec pololetí. Studenty, tak jako každý rok, čeká zkouškové období a konec semestru. Zítra budou novoroční bohoslužby. Pracovní týdny se už zase překlenou do zvláštního stereotypu, který nám občas bude připomínat to, o čem se třeba zpívá v jedné písni od oblíbené hudební skupiny Traband: „Po šichtě na pivo, v neděli na fotbal, nekonečně blbej televizní seriál… jdou mraky oblohou jdou, jdou a nikam nedojdou.“ Tato píseň dobře vyjadřuje atmosféru, kterou na nás dýchá kniha Kazatel, proto vám ji teď pustím.

Atmosféru nekonečného opakování vyjadřuje úvodní báseň biblické knihy Kazatel, kterou jsme slyšeli v prvním čtení. Na světě se všechno vrací do svého výchozího bodu a nic se v posledku nedostává dál, než je tento počáteční bod. Proto je všechno marné, pomíjivé, bez trvalého základu. Slovo „pomíjivost“ nebo „marnost“, jako se to někdy překládá, je zde klíčovým výrazem. Toto slovo je zároveň jménem Kainova bratra Ábela. Marnost se hebrejsky řekne hevel a píše se stejnými písmeny jako jméno Ábel. Ábelův život náhle pominul, vytratil se jako pára, rozplynul se jako opar nad vodní hladinou. To je také původní význam slova, které se zde překládá jako „pomíjivost“. Je to „pára“, „opar“ nebo „vánek“. Je to taková mlha, která se rozplyne a zmizí. Je to něco, co vyvane, vytratí se, v tichosti pomine.

Kazatel nejdřív, jako motto celé své knihy, opakovaně uvede, že všechno je pomíjivost (v. 2) a pak ilustruje na řadě příkladů nekonečnou zacyklenost veškerého dění na světě (v. 3–11). Uvede řadu jevů, které člověk nemůže změnit, nijak je ovlivnit a proti kterým je bezmocný. Tyto skutečnosti jsou zároveň výpovědí o marnosti veškerého lidského snažení.

A nejen, že všechno lidské snažení je marné a člověk nemůže nic zásadního změnit a ničeho dosáhnout vlastní silou a vlastním úsilím. Ale i sám člověk je součástí tohoto koloběhu pomíjivosti. Ábel je příkladem toho, jak náhle lidský život pomíjí. Jak snadno může být zmarněn. Vyjadřuje to i žalmista, když píše: „Člověk se podobá vánku, jeho dny jsou jak stín pomíjivé.“ (Ž 144,4).

Rok uteče ani nevíme jak, stejně tak generace přicházejí a odcházejí. Jakmile jedna generace přijde, již odchází, ale země, ta trvá stále (v. 4). Místo aby člověk jako ten, kterému je svěřena vláda nad světem, zůstával a přetvářel své okolí, je tomu tak, že každá generace je zde jen na chvíli a země, ta zůstává. Země, která byla učiněna pro lidi, ta stále trvá, ale člověk se tak náhle rozpadá do prachu. Atmosféru pomíjivosti a marnosti lidské existence, lidskou vydanost vše–zmarňujícímu času, působivě vystihují slova písně, kterou jsme slyšeli: „Kdyby po mně tady zbyl jenom prach, ať jsem aspoň písek v přesýpacích hodinách.“

Patrně nejnázornějším příkladem nekonečného koloběhu je slunce, které vychází a zapadá a znovu tíhne k místu odkud opět vzejde (v. 5). Slunce je kazatelem přirovnáno k běžci, který vynakládá veškeré úsilí, aby dosáhl svého cíle a přitom se stále vrací na stejné místo. Ničeho nového nebylo dosaženo. Neustálý návrat na počátek je pro kazatele dokladem nesmyslnosti. A všechno, co kazatel pozoruje, včetně veškeré lidské snahy, veškerého pachtění, všechno se odehrává pod sluncem (v. 3), tedy je předznamenáno tímto nekonečným zacyklením, tímto koloběhem, ve kterém se neděje nic nového.

Dalším příkladem nekonečného zacyklení, který kazatel uvádí, je koloběh vody v přírodě. V pozadí tohoto pozorování je skutečnost, že všechny řeky spějí do moře a moře se přesto nepřeplní (v. 7), vody v něm nepřibývá. Všechny řeky se vlévají do moře, které je chaotickým živlem. Toto spění řek do moře je obrazem veškerého dění, které nemá žádné smysluplné vyústění. V následujícím verši je vyjádřena paralela mezi plynutím vody a lidskou činností. Všechny řeky spějí do moře, ale moře se jimi nenaplní a všechny věci jsou únavné a lidské ucho, které o nich slyší, se jimi také nenaplní (v. 8). Lidských slov a činů je bezpočtu a jsou jako řeky, které spějí do chaosu.

Závěrem tohoto uvažování je, že „co se dálo, bude se dít zase a co se dělalo, bude se znovu dělat.“ (v. 9a). V nepřítomnosti čehokoliv nového je obsažena beznadějnost dějin, které se k ničemu smysluplnému neposouvají. Např. základní problémy lidstva stále přetrvávají, technologický rozvoj nezpůsobil, že by na světě míň lidí trpělo. Pod sluncem prostě není nic nového, co by stálo za řeč (v. 9b).

Tyto úvahy můžeme vnímat jako projev krajní skepse nějakého životem zklamaného člověka, ale kniha Kazatel chce být čtena jako životní moudrost. „Kazatel byl moudrý“ (12,9) a „snažil se najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy“ (12,10). Domnívám se, kazatel chce člověka tak masivně konfrontovat s marností života proto, aby ho dovedl k přemýšlení o Bohu. K tomu, aby si člověk kladl otázky typu: Proč tady jsem? Jak zaměřit svůj život? Co má smysl? A aby tak člověk dospěl k tomu, že je důležité počítat v životě s Bohem.

Domnívám se, že kazatelovo mudrování pro nás může být užitečné, protože i dnes je většina hodnot spojována s lidským výkonem. Kazatel ovšem vidí lidské pachtění velmi skepticky. Ten, kdo může učinit nové věci, které jsou průlomem v koloběhu dění na tomto světě, je jedině Hospodin. Kazatel tak v posledku přesouvá naši pozornost, která je většinou zaměřená na naše jednání, k tomu, co dělá Hospodin. To jsou např. ta známá slova na začátku 12. kapitoly: „Pamatuj na svého Stvořitele...“

Hospodine, skrze Krista nám nabízíš podíl na novém stvoření. Stěží dokážeme domyslet, co to pro nás znamená. Prosíme však, abychom nepropadali beznaději a bezvýchodnosti naší lidské situace, protože náš pohled může být určován právě jen marností našich snah. Díky tobě můžeme věřit v novou budoucnost, která dává smysl každé naší snaze o dobro. Děkujeme za vzkříšeného Pána. Amen.