J 20,1-18

J 20,1-18; první čtení Pís 3,1-4

Milí bratři a sestry,

o tomto textu z Janova evangelia jsme už spolu na Boží hod Velikonoční přemýšleli několikrát. Letos jsem si znovu uvědomil, jak je to text vydatný, jak nám otevírá stále nové pohledy na Ježíše i na nás samotné, protože je psaný jazykem plným symbolů a jemných náznaků. Dnes bych chtěl sledovat náznaky, které spojují tento text se starozákonní knihou Píseň písní.

Kniha zvaná Píseň písní je biblická kniha o lásce. O milenecké touze, o síle lásky a také o dramatu lásky. V pasáži, kterou jsme slyšeli v prvním čtení, hledá milá svého milého. V noci hledá toho, kterého tolik miluje a nemůže ho najít. Ptá se na něho jiných lidí, jestli oni neví, kde je. Ale odpověď od nich nedostane a pak ho náhle najde. A když ho najde, tak ho chytí a už ho nechce pustit, chce si ho odvést k sobě domů.

Marie Magdalská svou láskou vůči Ježíšovi vstupuje do role této milé z Písně písní. Píseň písní je při tom text, který čtou Židé právě o Velikonocích. A evangelista Jan promítá něco z tohoto milostného textu do toho, co se o Velikonocích odehrává u Ježíšova hrobu. Marie Magdalská je svou touhou a bolestně hledající láskou zároveň obrazem církve, která touží po Ježíšově přítomnosti. Podobně, jako je obrazem Božího lidu, který touží po Bohu, milá v Písni písní.

Marie Magdalská si byla jistá tím, že Ježíš je v hrobě. Její touha po Ježíšově blízkosti ji ještě za noci tedy vede k jeho hrobu. Její láska k Ježíšovi sahá až za hrob. Proto nemůže dospat a vyráží ještě za tmy. V hrobě však nenachází toho, kterého hledala. Bůh někdy nabourává naše jistoty. Je jinde, čeká na nás jinde. Není tam, kde ho právě hledáme. Setkání s ním má jinou podobu, než jak jsme si to představovali. Bůh se nedá lokalizovat podle našich předpokladů.

Janovo evangelium líčí dvojí odlišnou reakci na tuto skutečnost. Učedníci Petr a Jan, když zjistí, že Ježíšův hrob je prázdný, že Ježíš není tam, kde ho hledali, tak prostě jdou zase domů. Ale Marie jedná podle logiky lásky. Zůstává u hrobu a pláče. Hledá Ježíše dál, ptá se po něm. Její láska a touha po milovaném způsobuje, že ona se nezajímá o věci a události, které by jinak jistě vzbuzovaly pozornost. Třeba setkání s anděly. Ona se stále ptá jen na něho, chce jen jeho a nic jiného ji nezajímá. Andělé ji zajímají jen natolik, nakolik jí můžou pomoct s hledáním Pána. Ona pláče, protože neví, kde je její Pán. Najít Pána, to je její jediná touha. To, že se nezajímá o ostatní věci kolem je příznačné pro lásku. Chce jen jeho, vše vsadí jen na jednu kartu, na lásku k Ježíšovi.

Marie Magdalská nás učí nepřestat Pána hledat, nepřestat po něm toužit, nepřestat ho milovat navzdory všem okolnostem. A Ježíš, vzkříšený a živý Pán, na tuto touhu reaguje. Jako první se po svém vzkříšení dává poznat právě Marii Magdalské. Ne své matce Marii. Ne svým nejbližším učedníkům Petrovi a Janovi. Nejdřív ze všeho se setkává s tou, která po něm tak usilovně touží. Ona jako první pak nesla evangelium, radostnou zvěst o vzkříšení Pána. Ježíš ji tím přímo pověřil: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ (J 20,17).

Marie, když vyrazila do tmy, ke hrobu, chtěla prokázat Ježíšovi poslední službu lásky, pomazat jeho mrtvé tělo. Chtěla se patrně taky rozloučit a oplakat toho, koho milovala. To není nic zbytečného. Je potřeba dostat smutek ven ze sebe, vyplakat všechnu bolest. Temnota, do které vykročí, je symbolem stavu její duše, která nemá pro koho žít. Přes všechnu svou bolest se však nepotopí do deprese, ale vzmůže se k tomu, aby udělala aspoň něco. Aspoň nepatrné gesto lásky. Šla projevit svou lásku tak, jak umí. Ani nemohla dospat, proto šla už v noci.

A u hrobu zůstává, i když zjistí, že tam Ježíš není. Pro ni život bez Ježíše ztratil smyl. Co má teď dělat? Je rozhodnutá hledat ho, dokud ho nenajde, i když neví jak a kde ho má hledat. Živí sou verzi o tom, že Ježíše někdo odnesl, to je vidět v tom, co říká učedníkům, andělům i domnělému zahradníkovi. Pláče, protože je bezradná a ptá se, kdo ho odnesl a kam ho položil? Kam pro něj má jít?

Jak je možné, že Marie Ježíše nepoznala a považovala ho za zahradníka? Vždyť to byl její miláček. Byla si příliš jistá tím, že je mrtvý a že když není v hrobě, tak ho někdo někam odnesl.

Jestliže nenacházíme Boha, tak to může být proto, že se urputně držíme svých představ, svého scénáře o tom, jak má naše setkání s Kristem probíhat. Možná jsou to taky slzy bolesti, které zastírají její zrak. Je tak zatížena smutkem, že jí to brání vidět správně. Myslela si, že s ní mluví zahradník. A on to byl svým způsobem zahradník. Zahradník, který sestoupil do své zahrady, aby se setkal se svou milou. Tak je to v Písni písní, kde se setkání milého a milé odehrává v zahradě. A Ježíšův hrob byl podle Janova evangelia právě v zahradě.

V Bibli jsou některé absurdní věty a kolem Velikonoc jich je několik. Třeba učedníci, kteří jdou do Emauz a promlouvají s Ježíšem, mu říkají: „Ty jsi asi jediný, kdo neví, co se v Jeruzalémě v těchto dnech stalo.“ (L 24,18). A mají na mysli Ježíšovo ukřižování. Mluví o Ježíšovi a netuší, že to říkají právě jemu.

Podobně Marie říká Ježíšovi v domnění, že mluví se zahradníkem: „Pane, jestliže ty jsi ho vzal, tak mi řekni, kam jsi ho položil a já pro něj půjdu.“ Mluví o Ježíšovi s Ježíšem a netuší to. Tyto věty působí až komicky a ukazují, jak je těžké pochopit, že Ježíš byl vzkříšen. Obrat nastává v okamžiku, když ji Ježíš osloví jejím vlastním jménem. Andělé před tím Marii oslovili obecným neosobním výrazem „ženo“: „Ženo, proč pláčeš?“ (v. 13). A Ježí se jí pak zeptal stejnými slovy jako andělé: „Ženo, proč pláčeš?“ (v. 15). Ekumenický překlad žel to oslovení „ženo“ ani v jednom případě neuvádí a tak nevynikne ten rozdíl vůči tomu, když ji pak Ježíš osloví jejím vlastním jménem, když jí řekne: „Marie“. A toto jediné slovo postačí, aby ho poznala.

„Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“, říká Hospodin skrze proroka Izajáše (Iz 43,1). Bůh takto povolává jménem každého z nás a tím nám zároveň říká, „jsi můj“. V tom je naše identita, v tom, že jsme jeho, že víme, komu patříme. My jsme pro něj a on je pro nás. Tak jako to v tuto chvíli ví také Marie, když Ježíšovi odpovídá: „rabbuni“, to znamená „můj mistře“. Rabban znamená „mistr“ a to i na konci znamená „můj“. Ježíš je její mistr, ona patří jemu a on patří jí. Já to zdůrazňuju, protože to je podstata toho, co říká milá opakovaně svému milému v Písni písní: „Já jsem svého milého a můj milý je můj.“ (Pís 2,16; 6,3). Já jsem jeho a on je můj, patříme k sobě.

Vědět pro koho jsem na tomto světě, komu patřím, to je zdroj největší radosti. Být oslovený vlastním jménem znamená být milovaný, být přijatý, být pro druhého a Marie to potvrzuje tím, že osloví Ježíše jako svého mistra. A tak se z Marie a Ježíše v tuto chvíli stává pár, vzniká mezi nimi partnerský vztah. Takovýto vztah ovšem Ježíš nabízí každému člověku. Proto je založen hlouběji než na tělesné rovině. Proto také Ježíš Marii říká: „Nedotýkej se mně.“ Evangelista Matouš uvádí, že Marie v tuto chvíli objímala Ježíšovi nohy (Mt 28,9), proto jí Ježíš říká: „Nedotýkej se mně.“ Marie chce mít Ježíše jenom pro sebe, chce si ho odvést domů. Jedná jako milá z Písně písní, která říká: „Uchopila jsem ho a už ho nepustím.“ (Pís 3,4).

Ježíš jí však říká, aby ho pustila, ale zároveň naznačuje, že jejich vztah nekončí. Bude s ní stále, avšak jinak. Ježíš odchází k Otci svému, který je zároveň Otcem všech jeho učedníků a učednic: „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu...“ (v. 17). Mají stejného Otce, jsou tedy bratr a sestra. Ježíš ji pověřuje, aby o tom svědčila učedníkům: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána...“ (v. 17-18). Pro ni bylo důležité především to, že se setkala s Pánem. Potom učedníkům také řekla, co jim Pán vzkazuje, ale to první, o čem mluví, je: „Viděla jsem Pána.“

Našla svého miláčka, viděla ho a mluvila s ním a dokázala přijmout jeho pověření, i když sama by si to, co má následovat, asi představovala jinak. Vstoupila do vztahu k němu novým způsobem. To všechno bylo možné, protože Marie měla to nejdůležitější, měla touhu po Ježíšovi a vytrvalou lásku, se kterou ho hledala. A Ježíš na tuto touhu reaguje a dá jí nalézt její naplnění.

Pane, prohlubuj naši touhu po Tobě, abychom Tě hledali s vytrvalou láskou a toužili s Tebou vždy znovu spojit naše životy. Také prosíme, abychom se nespokojili jenom s našimi představami o tom, jak Ti prokazovat lásku, ale nechali se tebou vyslat. Děkujeme Ti, že nás všechny přijímáš jako svoje bratry a sestry. Amen.