HOUSENKA

V příkopu u cesty, pod lopuchovým listem, sedí na zemi housenka a mudruje: „Ten svět je hrozně nespravedlivý. Co to dá jednomu práce, než se vyšplhá z té tmy a vlhkosti tady dole na nějaký list, který je k jídlu a kde se můžu vyhřívat na sluníčku. A pak stačí, aby zafoukal vítr - a báác, zase jsem dole a můžu šplhat znova. Takhle kdybych měla křídla jako pták, nemusela bych se tak trmácet, prostě bych si mohla lítat z kytky na kytku a z keře na keř. Jenže já mám místo toho jen krátké, nemotorné nožičky. A vůbec jsem taková tlustá a neohrabaná a nikdo mě neobdivuje a nikdo o mě nestojí.“

"Ahoj," ozve se najednou vedle ní. Krásný barevný motýl usedl na stéblo a rozestřel svá nádherná křídla. "To máme dneska krásný den, že?"

Housenka se jen zamračí. "Tobě se to mluví, co ty víš o mém trápení?"

"Něco asi vím, taky jsem býval housenkou. Ale to už je dávno. Jen počkej, jednou taky budeš létat." Zamával křídly a vznesl se k modrému nebi.

Housence ta slova dlouho nešla z hlavy. Já a létat? Takový nesmysl! Jestli já někdy někam poletím, tak nanejvýš v žaludku nějakého kosa!

Bylo čím dál chladněji, housenka se schoulila v jakési skulince a usnula. Spala dlouho.  Když se vzbudila, připadalo ji, že je zavřena v rakvi a že se tam snad udusí. Napjala všechny síly a opřela se proti tomu krunýři. Krunýř povolil a housenku zalilo světlo. Namáhavě se vydrápala ven a protáhla si zdřevěněle údy. Ale co to? Když se na sebe podívala, nemohla se poznat. Tahle nádherná barevná křídla že jsou její? Složila je k sobě a zase roztáhla. Zkusila jimi zamávat. Opravdu to funguje, ten motýl měl pravdu!

(vzato z materiálu www.timdvadva.net )