Gn 6,9-13

Gn 6,9-13

Milí bratři a sestry,

před 14 dny jsem začal sérii kázání o potopě a dnes v ní budu pokračovat. Začátek biblického oddílu o potopě zaměřuje nejdřív naši pozornost na Noeho. V předchozím oddílu se říká, že Hospodin lituje, že učinil člověka a rozhodl se ho setřít z povrchu země spolu se všemi živými tvory.  Ale je tady Noe, který našel u Hospodina milost.

Kdo je tento Noe? Co je to vlastně za člověka? Čteme zde, že „Noe byl spravedlivý a bezúhonný (~ymit')… Noe chodil (%L,h;t.hi) s Bohem.“ (v. 9). Něco podobného říká později Bůh také o Abramovi: „… choď (%L,h;t.hi) stále přede mnou a buď bezúhonný (~ymit')!“ (Gn 17,1). Slovesný tvar, který je zde použitý pro chození, naznačuje opakování děje, jde o společné procházení se. Noe se procházel s Bohem podobně jako před ním Henoch (Gn 5,22.24) a po něm Abraham (Gn 17,1 a 24,40) a také Izák (Gn 48,15).

Je to výraz pro společné trávení času. Toto „procházení se“ evokuje situaci, kdy jsou spolu dva lidé na procházce. Jdou spolu krajinou a povídají si a je jim spolu dobře. Tak takto společně trávili čas Bůh a Noe. Noe, jediný spravedlivý ve svém pokolení (Gn 6,9 a 7,1), ukazuje, jaká je cesta spravedlivého člověka. Ukazuje, co to vlastně znamená být spravedlivý. Spravedlivý jde svou životní cestou s Bohem. Spravedlnost je vztahový termín. Vyjadřuje něco podstatného o vztazích. O vztahu s Bohem a také o vztahu s lidmi.

Další charakterizující slovo, které je zde o Noem použito, je slovo „bezúhonný“. Noe byl takový doslova „ve svých pokoleních“ (wyt'rodoB.). To je zvláštní? Proč se zde používá množné číslo a mluví se o pokoleních? Nepatří každý člověk jen k jednomu, k tomu svému pokolení? Může to být výraz pro to, že člověk žije v souvislosti více generací. Často ještě zažije svoje prarodiče a rodiče a pak svoje děti a vnoučata. Většinou je lidský život propojen s více generacemi. Tento více-generační model soužití byl příznačný pro starozákonní strukturu rodiny. V případě Noeho tomu můžeme rozumět tak, že Noe se stal bezúhonným nejen v měřítku své generace, která byla ovládána násilím, ale i v měřítku generací předchozích a následujících, do kterých jeho život zasahoval.  

Rabíni nad tímto biblickým místem debatovali o tom, jestli je těžší být bezúhonný mezi lidmi zcela zkaženými nebo jestli je to naopak snazší. Jestli pro to, aby člověk byl bezúhonným mezi zcela zkaženými lidmi, stačí méně mravní kvality, protože na kontrastu s velkou zkažeností ostatních lidí i to málo vyniká. Nebo jestli je naopak těžší být mezi takovýmito lidmi bezúhonný, protože všeobecná zkaženost strhává ke zlu a je těžší se tomu ubránit. Způsob vedení této diskuze ukazuje, že nejde o nalezení správné odpovědi na tuto otázku. Jde o to poukázat na vícero možných porozumění tohoto biblického textu. Textu, který chce nabídnout důležité podněty pro náš přítomný rozhovor, otevírá pro něj prostor. Biblický text vytváří prostor pro naše uvažování a rozhovory.

Noe, jako jediný spravedlivý, je postaven do protikladu k totalitě celé země, která je zkažená a plná násilí. Tento motiv zkaženosti a násilí se zde opakuje. Sloveso „pokazit“ (txv) se v těchto několika verších vyskytuje hned 4x a tím představuje klíčové slovo, které tvoří vnitřní vztah mezi zkažeností země (v. 11 a 12) a zkažením, které následně učiní Hospodin (v. 13). Nejdříve se mluví o tom, že země se zkazila. Zkazila se tím, že je plná násilí. Hospodin hledí na zemi a vidí, že je celá zkažená. Zkaženost země se realizuje v tom, že všechny živé bytosti na zemi pokazili svou cestu. Na zemi vypukne epidemie násilí, všechno je infikováno násilím. Také zvířata jsou od lidí nakažena a chovají se násilně.

Ke stvoření lidí a zvířat podle Gn 1. kapitoly patřilo, že se živili rostlinou stravou, tedy, že se vzájemně neusmrcovali kvůli obživě. Obývali společný prostor ve vzájemném souladu a nežili jeden na úkor druhého. Nyní je však všechno zamořeno násilím a proto má být všechno setřeno z povrchu země. Násilí je jako nákaza, která zachvátila všechny živé bytosti.

Bůh se na to dívá a říká Noemu: „Konec všelikého těla přišel přede mne, neboť země je plná násilí.“ (Gn 6,13a). Skoncování všelikého těla přišlo jako důsledek násilí, které naplnilo zemi. Není to tedy tak, že Hospodin se rozhodl skoncovat se vším tvorstvem, ale tvorstvo samo dospělo ke svému konci svým násilným počínáním.

Poslední zkažení už bude Hospodinovým činem. Hospodin se nyní sám představí Noemu jako ten, kdo způsobí zkázu: „Hle, zkazím je i se zemí.“ (Gn 6,13b). Hospodin setře tuto zkaženost ze země, zkazí to, co již je zcela zkažené. Příběh bude pokračovat tím, že Noe dostane pokyny ke stavbě archy a pak nastane potopa.

Zajímavé je, že člověk se po potopě nezměnil, stále je sklon jeho srdce zlý. Vynikne to, když srovnáme to, co je o člověku řečeno před potopou a po potopě:

- Před potopou (Gn 6,5): „Každý výtvor (sklon) rozvažování lidského srdce je jen zlý.“

- Po potopě (Gn 8,21): „Každý výtvor (sklon) lidského srdce je od mládí zlý.“

Co se tedy potopou změnilo? Jaký měla potopa vlastně smysl? Člověk se nezměnil, lidské srdce i nadále produkuje zlo. Ale změnil se Hospodin. Přestože je člověk stále stejný, tak Hospodin už nikdy nebude zlořečit zemi kvůli člověku, tak jako to udělal v ráji (Gn 3,17) a už nikdy nezahubí všechno živé, tak jako to učinil při potopě (Gn 8,21).

Před potopou Hospodin litoval, že učinil člověka, po potopě říká, že už nikdy takto na lidský hřích reagovat nebude. To je rozhodující Boží slovo, které zaznívá v příbězích pradějin. V příbězích, které jsou mimo náš historický čas.  Potom teprve začíná čas, ve kterém žijeme my a ve kterém se odvíjí události, které můžeme datovat, nějak chronologicky začleňovat do dějinných souvislostí.

Toto považuju za důležité pro správné pochopení příběhu o potopě. I kdyby si hříšné lidstvo zasloužilo zahynout v celosvětové katastrofě, Bůh to už neučiní, už nikdy nezahubí všechno živé tak, jak to učinil tenkrát. Boží reakce na lidský hřích bude pro příště radikálně odlišná. Takto můžeme rozumět poselství tohoto příběhu o potopě. Zároveň nám ukazuje, co ohrožuje lidskou existenci a zpochybňuje její oprávněnost. Je to vyjádřeno jedním z klíčových slov, které v tomto příběhu blíže určuje, v čem tehdy spočívala zkaženost celé země. Bylo to násilí (Gn 6,11.13).

Žalmista píše: „Hospodin zkoumá spravedlivého i svévolníka; toho, kdo miluje násilí, nenávidí Hospodinova duše.“ (Ž 11,5).

Hospodine, sešli jsme se k Tvému slovu, které nás usvědčuje z toho, jak máme sklon řešit věci násilím. Jak často je naše myšlení prostoupeno zlem. Prosíme, aby nás nezaplavila lidská zloba, abychom neutonuli v příbojích nenávisti, která jako potopa přikrývá zemi. Často jí neumíme čelit ani ve svém vlastním nitru. Prosíme, podepři všechny, kterým jde o lásku a o život v důvěrném společenství s tebou. Amen.