Gn 6,17; 7,11; 8,1.2

Gn 6,17; 7,11; 8,1.2

Milí bratři a sestry,

minule jsme se v rámci vyprávění o potopě zaměřili na archu, na její rozměry a materiály, ze kterých byla zhotovena. Dnes se blíže podíváme přímo na potopu. Co to vlastně je potopa? Teprve po té, co Noe dostal pokyn k budování archy, dostává od Boha také informaci o tom, jaký druh zkázy přijde. Slovo, kterým je tato zkáza označena a které běžně překládáme jako „potopa“, je vyhrazeno právě pro tuto jedinečnou událost. Není to jen nějaká záplava, protože záplavy různého rozsahu bývají opakovaně na mnoha místech světa.

Ale tady nejde jen o nějakou lokální povodeň, jde o něco, co je vyjádřeno speciálním slovem (hebrejsky mabbul), které se kromě vyprávění o potopě vyskytuje v celém Starém zákoně již jen jednou, konkrétně v žalmu 29, kde čteme: „Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky.“ (Ž 29,10; srov. Ž 104,3). Z tohoto žalmu vysvítá, že toto slovo označuje také jakýsi „nebeský oceán“, „mohutné vodstvo“ (Ž 29,3), které vzniklo shromážděním vod nad nebeskou klenbou.

Tak je to vyjádřeno v příběhu o stvoření v 1. kapitole knihy Genesis. Druhý stvořitelský den Bůh oddělil vody od vod, učinil mezi nimi klenbu a oddělil tak vody pod klenbou od vod nad klenbou. V dalším oddělujícím aktu mezi vodami pod klenbou a suchou zemí pak učinil Bůh souš a pozemský oceán. A ty vody shromážděné nad nebeskou klenbou, ty byly ve starověku chápány jako horní, nebeský oceán. Tato představa patrně vycházela z toho, že nebe je nekonečně modré, tak jako oceán a také z toho, že z nebe teče voda, když prší. Nebeský oceán jakoby občas prosakuje propustmi v nebeské klenbě.

V Genesis 7. kapitole se tento obraz dále rozvíjí, když se uvádí, že „nebeské propusti se otevřely“ (v. 11), takže nebeský oceán se najednou vylil na zem. Podobně se provalily také prameny propastné tůně. Tato propastná tůň (hebrejsky tehom) patří podle Gn 1,2 ke stavu světa před stvořením. Představuje počáteční stav země, která byla zcela zalitá vodou. Pozemský oceán, tak jak jej známe, byl chápán jako pozůstatek této propastné tůně.

Při potopě tedy dojde k tomu, že svět se navrátí do stavu před stvořením. Vody nad klenbou a vody pod klenbou se opět spojí. V jedno se slije nebeský a pozemský oceán a suchá země tím zanikne. Potopa je vlastně záplava vodním chaosem, je návratem světa do počáteční neuspořádanosti. Zaniká při tom ten prostor, který Bůh vytvořil k bydlení a k životu pro člověka a pro pozemská zvířata. Nebeský oceán a propastná tůně zemi zcela pohltí.

Představa o takovéto univerzální potopě světa není omezena jen na biblické vyprávění. Již koncem 19. století se našly klínopisné tabulky, pocházející ze starověké Babylónie, které také obsahovaly příběh o celosvětové potopě. Při srovnání biblického příběhu s tím mimo-biblickým vynikne jedinečnost biblické zvěsti.

Kulisy obou vyprávění jsou velmi podobné, uvádí se v nich rozměry plavidla, doba trvání potopy, shromažďování a vypouštění zvířat, to vše je podobné. Ale nejhlubší motiv je opačný. V babylonském příběhu jde o to, že člověk je vydán do vůle bohů a to bohů svévolných a nevypočitatelných. Je zde vyjádřen základní pocit člověka, že žijeme život, ve kterém se na nás bozi a osud proviňují. Je to pocit lidské sebelítosti a ukřivděnosti.

Navíc potopa, ve které chtěli bozi s lidmi skoncovat, se jim vymkla z rukou a jediný člověk, přeživší potopu, je protekční hrdina, kterému je dána božská nesmrtelnost a je přijat mezi bohy. Na téže látce ukazuje biblický vypravěč přesný opak. Pohnutkou potopy není svévole bohů, ale svévole lidí. Ten, kdo potopu přečká, není protekční hrdina, ale spravedlivý člověk, který chodil s Bohem v důvěrném vztahu. A Bůh je ten, který na tohoto člověka a všechno živé tvorstvo v arše pamatuje.

Biblické vyprávění o potopě je vystavěno tak, že se v něm určité motivy opakují v pořadí, které umožňuje stanovit vrchol tohoto vyprávění. A ten vrchol je na začátku 8. kapitoly ve slovech: „Bůh pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr a vody se uklidnily.“ (Gn 8,1).

To je centrální výpověď celé kompozice o potopě (Gn 6,5-9,17). Bůh pamatuje na všechny živé bytosti v arše a tím nastává ve vyprávění zásadní obrat. Boží pamatování na člověka je zároveň něco, co vzbuzuje žalmistův údiv: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Ž 8,5). To, že Bůh na člověka pamatuje, znamená, že se ho ujímá (viz Jr 15,15), že ho má na starosti. Pamatovat znamená starat se, laskavě pečovat.

Boží pamatování na člověka představuje obrat také v egyptském otroctví Izraelců, kdy „Bůh pamatoval na svoji smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem“ (Ex 2,24), přiznal se k Izraelcům a vyvedl je z tohoto otroctví. Bůh také pamatoval na neplodnou pramatku Božího lidu Ráchel a dal jí potomka. To všechno jsou motivy, kde Boží pamatování znamená zásadní obrat v dosavadním průběhu událostí a prosazení záchrany.

To, že Bůh pamatuje, představuje pro ty, kdo mají s Bohem uzavřenou smlouvu, naději. Je to i naše naděje. Bůh pamatuje i na nás. Myslí na nás, ležíme mu na srdci, protože i s námi, stejně jako s Noem, uzavřel smlouvu.

V případě lidí i zvířat v arše se toto Boží pamatování projevilo tak, že Bůh způsobil, aby nad zemí zavanul vítr. Rabínský výklad si zde všímá toho, že vítr zavanul nad zemí a ne nad vodami, které tehdy celou zemi pokrývaly. To je zajímavý postřeh. Vítr jakoby vytlačil vody ze země, udělal prostor pro suchou zemi a vody se uklidnily. V hebrejštině je stejné slovo pro vítr i pro ducha. Je to Boží Duch, který vane nad zemí a uklidňuje rozbouřené síly zmaru a chaosu. A je to Boží Duch, který vytváří prostor pro nový život i pro slyšení Božího slova.

Nevím, jestli jste si toho někdy všimli, ale v celém vyprávění o potopě mluví jen Bůh. Buď mluví k sobě nebo k Noemu nebo k Noemu a jeho synům. Noe ani nikdo jiný nic neříká. To je nápadné a ukazuje to na to, že zde má Boží slovo klíčové postavení a Noe je představen jako ten, kdo toto slovo slyší a jedná podle něho. Tak se uskutečňuje záchrana a nový začátek. Příběh o potopě, o záplavě chaosem, je také příběhem Božího pamatování na ohroženého člověka a o spásonosné orientaci na Božím slově.

Hospodine, děkujeme, že jsi se svou záchranou skrze Ježíše pamatoval také na nás. A prosíme za tvého Ducha, aby i v našich dnech vanul nad zemí, která se zmítá v mnohém chaosu. Amen.