Gn 27,1-29 (Neděle Díkčinění)

Milí bratři a sesty,

dneska slavíme slavnost díkčinění. Děkujeme Pánu Bohu za všechna požehnání, která jsme během uplynulého roku přijali. Jedním z projevů Božího požehnání jsou různé plodiny, úroda, která nám narostla a dozrála na zahradách, na polích a v sadech.

Boží požehnání má velmi různé podoby, nemusí být jen v oblasti materiálního zabezpečení našich životů, ale je to každé dobro, které náš život nějak obohacuje. Požehnání se také projevuje v rovině mezilidských vztahů. První půlka Izákova požehnání, které dává svému synu Jákobovi v domnění, že se jedná o jeho syna Ezaua, se týká materiální oblasti – úrodnosti země. A druhá půlka se týká vztahové oblasti, konkrétně výsadního postavení mezi bratry. Každopádně, požehnání je něco velmi zásadního, oč Ezau i Jákob usilují. Je to podíl na dobrech života, za které i my dnes Pánu Bohu děkujeme.

Ve čteném biblickém příběhu je požehnání představeno jako zásadní životní hodnota. Na tomto příběhu nás zároveň může překvapit, že v rodině, ve které se Hospodinovo požehnání předává, jsou velmi vypjaté vztahy. Nejen sourozenecký vztah, ale i manželský. Příběh je možné vnímat jako sugestivní rodinné drama, ve kterém proti sobě stojí dvě dvojice: Izák se starším synem Ezauem proti Rebece s mladším synem Jákobem. Jákob získává požehnání od svého slepého otce podvodem a získává ho na úkor vlastního bratra. K tomuto podvodu jej navede a pomůže mu jej uskutečnit jeho matka. Podvedený bratr jej za to chce zabít a Jákob kvůli tomu nakonec musí utéct z domu a jeho matka ho už nikdy nespatří. Udělené požehnání přesto platí.

Může nás také udivit, že podvod je zde jeví jako způsob, kterým si lze požehnání opatřit. Máme zde příběh, ve kterém se střetává tak výsostná božská hodnota, jako je požehnání, s tak nečestným lidským jednáním, jakým je podvod. V tomto kontrastu spočívá velká nesnáz, něco, co vnímáme jako morální osten. Židovské i křesťanské dějiny výkladu tohoto příběhu namnoze spočívají v tom, že se snaží ospravedlnit podvodné jednání poukazem na jinou významovou rovinu, na kterou je potřeba celý příběh převést, aby mohl být správně pochopen. Tyto výklady prostě neberou vážně to, co je zde doslova uvedeno. Říkají, že to, co zde čteme, vlastně znamená něco úplně jiného.

Vlastně z toho vysvítá, že zaměříme-li se na etický rozměr příběhu, tak stojíme před dilematem, u něhož lze sotva dospět k nějakému plně uspokojivému řešení. Tento příběh prostě není vyprávěn kvůli etickému naučení. Není nám vyprávěn kvůli tomu, abychom pochopili, jak máme jednat, když chceme získat Boží požehnání. Způsoby, kterými jednající postavy uskutečňují svoje záměry, Bůh neschvaluje. Naopak, podvodem si způsobí velké životní problémy. Jákob musí utéct z domu na mnoho let a jeho matka tak přijde o milovaného syna.

Bůh je však líčen jako dárce požehnání. A to je naprosto zásadní. Požehnání je vyjádřeno jako prosba za to, aby Bůh dal žehnanému dobré věci. Izák říká: „Dej ti Bůh rosy z nebes a ze žírnosti země i hojnost obilí a moštu…“ Podle našeho mínění si Jákob nezasluhuje to, co mu jeho otec ve slovech požehnání zaslibuje a co mu pak Bůh poskytne jako čistý projev své milosti. Možná bychom raději uvítali čítankový příběh, ve kterém by požehnání získal ten, kdo jedná mravně. Ale v biblickém příběhu stojíme před tajemstvím Boha, který svým požehnáním vstupuje i do životů hříšných lidí. Lidí, kteří jednají dobře, ale i těch, kteří jednají špatně.

Ostatně tak to vyjadřuje i Ježíš, jak jsme to slyšeli v prvním biblickém čtení z Matoušova evangelia. Ježíš tam říká: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,44-45). Slunce i déšť jsou projevy Božího požehnání. Bez nich by nebyla úroda. A Bůh dává tyto dobré podmínky k životu lidem bez ohledu na to, jestli jsou zlí nebo dobří, spravedliví nebo nespravedliví.

Bůh udílí své požehnání nezávisle na tom, jestli si je zasloužíme nebo ne. Bůh nás přijímá i s našimi limity a nedostatky. Podobně jako Jákob v podivuhodném příběhu svého života, jsme i my ve svém vztahu k Bohu vedeni k tomu, abychom vděčně uznali, že všechno dobré, všechno, co vnímáme jako Boží požehnání, je pro nás nezaslouženým Božím darem. Bůh nám to nedává, protože my jsme dobří, ale protože on je dobrý. Z tohoto hlediska Jákob v posledku požehnání nezískává podvodem od svého otce, ale dostává je od Boha navzdory tomu, že podvádí.

A tak se ukazuje, že nad všemi lidskými záměry, které se často vyznačují krátkozrakým sobectvím, stojí dobrý Boží záměr, který přesahuje dobro jednotlivce a vede k dobru všech, přesahuje dobro dočasné a vede k dobru věčnému. To je posledním cílem Božího požehnání, které Bůh dal původně Abrahamovi, a které se pak předává dál v rodině jeho potomků a má se rozšířit do celého světa. Slova tohoto požehnání zní: „V tobě a ve tvém potomstvu dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Tak to říká Bůh Abramovi a vyjadřuje tím univerzální dosah svého požehnání. Boží požehnání pro nás platí, i když nejsme mravně dokonalí, tak jako platilo i pro podvádějícího Jákoba.

Slovo „požehnání“ je zvláštní tím, že vyjadřuje charakter vzájemnosti. Vyjadřuje to, že Bůh a člověk si můžou navzájem žehnat jako partneři, kteří patří k sobě. Bůh žehná člověku a odpovědí člověka má být to, že žehná Bohu. V hebrejštině je to stejné slovo, které do češtiny překládáme jednou jako „žehnat“, podruhé jako „dobrořečit“. Bůh nám žehná a my mu dobrořečíme. Požehnání směřuje od Boha k člověku, ale také má směřovat od člověka k Bohu. Dobrořečení, které směřuje od člověka k Bohu, to jsou naše chvály a naše díky, naše projevy vděčnosti, když si uvědomujeme, že vše dobré, co jsme přijali, je projevem Boží dobroty.

S takovouto výzvou k dobrořečení Hospodinu se setkáme v knize Nehemjáš, kde čteme: „Pak vyzvali levité … lid: Povstaňte, dobrořečte Hospodinu, svému Bohu, po všechny věky. Ať dobrořečí tvému slavnému jménu, vyvýšenému nad každé dobrořečení a chválu.“ (Neh 9,5)

Hospodine, také my ti dnes chceme dobrořečit za každé požehnání, za každý dobrý dar, kterým jsi obohatil náš život. Děkujeme, že při udílení svého požehnání nehledíš na to, jestli jsme dost dobří, jestli si je zasloužíme. Děkujeme, že nás vedeš k dobrému životu svojí dobrotou. Amen.