Cesta (za) životem (a myšlením) Maharala (kol. 1525–1609) / L. Klíma

Letos 7. září uplynulo 400 let od úmrtí pražského Maharala, tedy rabiho Jehudy Löwa ben Becalela. Tento učenec po sobě zanechal velký náboženský, pedagogický a filosofický odkaz. Ten, spolu s Maharalovým životem a dobou jeho působení, přibližuje výstava Cesta života, pojmenovaná po jednom z jeho děl (Derech chajim). Výstava, kterou pořádá Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze, je k vidění v Císařské konírně na Pražském hradě až do 8. listopadu. Tvůrci výstavy chtějí představit rabiho Löwa jako historickou osobnost, neboť to nebyl jen jakýsi mytický divotvorce, spjatý s legendou o golemovi.

Velká část výstavy přináší nová historická fakta, která se týkají Löwovy rodiny, místa jeho narození a doby, ve které žil (rudolfínská Praha). K vidění je tedy třeba osobní zvonek Rudolfa II. ze slitiny sedmi kovů, který pro něj měl mystický význam, podobně jako jeho další osobní amulety, které kombinují křesťanské a židovské prvky.

Nejvýznamnější stavby starého židovského ghetta je zase možné si prohlédnout v trojrozměrné podobě podle slavného Langweilova modelu Prahy. Traduje se dokonce, že do Široké ulice číslo 91, kde rabi žil (než byl dům v roce 1897 zbořen), zavítal sám císař v doprovodu Tychona Brahe. Dům poznali díky domovnímu znamení – znaku lva, který visel nad rabiho dveřmi. Replika znamení z devatenáctého století je také součástí výstavy. Kromě ní však i mnoho původních exponátů z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, mezi něž patří nádherně vyšívané a drahými kameny vykládané opony, které mecenáši věnovali pražským synagogám.

Dále se návštěvník doví mnohé o Löwiho myšlení a literárním díle, které byly na dlouhou dobu zatlačeny do pozadí obrovským stínem legendy o „jeho“ golemovi. Té je věnována druhá – kulturně umělecká část výstavy, která pojednává golema jako motiv literárního, výtvarného i filmového umění. O vlastním Maharalově pozoruhodném díle však v podstatě nic nevypovídá, snad jen to, že se vedle výkladu Tóry, Talmudu a náboženského práva zabýval také mystickou teologií. Ovšem patrně ne tou její částí, z níž zhotovování golemů vychází (kabala maasit).

Objevit Maharala v jeho autentickém odkazu ještě obsáhlejším způsobem umožňuje reprezentativní publikace Cesta života, kterou vydalo při příležitosti této výstavy Židovské muzeum v Praze spolu s nakladatelstvím Academia. Pronikavou sondu do Löwova myšlenkového světa přináší především studie prof. Byrona L. Sherwina – Paradox a ironie: myšlení Jehudy Löwa z Prahy (s. 84–122).

Maharal byl v podstatě konzervativním zastáncem náboženských tradic, které chránil proti racionalistickým desinterpretacím. Přestože byl náboženským reformátorem, reformace pro něj vlastně znamenala restauraci. Současně však byl obeznámen s vývojem soudobé renesanční vědy, především astronomie, ale zároveň varoval proti přílišnému upnutí se na exaktní zkoumání, v těchto věcech především kritizoval Azarju de Rossiho.

Jako klíčové pro porozumění rozsáhlému korpusu Maharalových publikovaných prací se nabízí jeho chápání paradoxu. Západní myšlení ovládala po celá staletí představa sestupného řetězce duchovní a fyzické podstaty: nejduchovnější bytostí je Bůh, potom andělé, lidé, zvířata, rostliny a nejmateriálnější jsou kameny. Podle Löwa však předchází lidé anděly, protože jen lidé jsou stvořeni „k obrazu Božímu“ (Gn 1,27). Ale člověk se stal podobným Bohu paradoxně tím, že se postavil proti Božímu zákazu a jedl ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 3,22) a nabyl tak schopnosti mravní volby. Člověk je tedy jako Bůh schopen znát zlé i dobré tím, že se odvrátil od Boha. Skrze vzpouru proti Bohu uskutečnil své bytí jako Bůh – to je klíčový paradox, kterým se člověk stává uzlovým bodem nebeské a pozemské existence.

Role člověka ve světě pak spočívá v tom, aby realizoval svou vlastní přirozenost a dokončoval stvoření Božího světa a zjevení Božího slova a to především lidskou tvořivostí a interpretací posvátných textů. Boží stvoření totiž vyžaduje dokončování, které spočívá v překonávání zla, v lidském přemáhání puzení ke zlu a realizování duchovních potencí. Tak zároveň nastává proces lidského návratu zpět k Bohu, jehož vyvrcholením je přimknutí k Bohu (devekut). Nástrojem napomáhajícím devekut je Tóra, její studium a dodržování jejích pokynů.

Löwovo pojetí paradoxu plyne z jeho chápání role polarity. Veškerou realitu vnímá na základě dvojic protikladů. Protiklady se buď doplňují (např. muž a žena) nebo vylučují (např. dobro a zlo). Člověk představuje prostředníka (střed) protikladných polarit světa duchovního a hmotného. Představa středu je pak obzvláště důležitá pro objasnění „vnitřního smyslu“ posvátných textů (ke konceptu středu v Löwově myšlení viz Neher, André: Studna exilu. Sefer 1993, zvláště s. 118–127). Tóra, která je duchovní (od Boha) a zároveň zjevená v pozemské sféře je proto prostředníkem mezi člověkem a Bohem a stává se tak nástrojem lidského dvekut. Jakožto činy vykonávané tělem jsou přikázání Tóry vyjádřením duchovního tělesnou formou. Bez uskutečňování přikázání by se člověk neodlišoval od zvířat.

Devekut je posledním cílem člověka, je to sjednocení s Bohem, které má být na tomto světě připraveno, aby mohlo v přicházejícím duchovním světě (olam ha-ba) nastat. K tomu, aby nastalo, je potřeba víry, dodržování přikázání a intenzivní lásky k Bohu. Láska k Bohu znamená milovat boha láskou, kterou nám Bůh dal, abychom jej milovali.

Tak, jako je duchovním posláním každého člověka připravit svoji duši na opětovné spojení s Bohem, je také jeho úkolem usilovat o přípravu světa pro naplnění mesiášského vykoupení, které Löw chápe jako ztělesnění dialektického pohybu mezi Boží milostí a lidským jednáním. Löw tedy klade důraz na přípravné snažení překonáváním nedostatků ve společenském řádu, nápravu nepravostí, které prodlužují exil a úsilí o smíření s Bohem. Pozoroval ovšem pravý opak, společenský rozklad a úpadek, prohlubování trhliny mezi Bohem a lidmi. Proto vyzýval k reformě, která znamenala obnovu, znovunastolení vlády Tóry a jejích přikázání, obnovení role vzdělání a rabínů jako duchovních vůdců (cadiků). Znakem cadika je to, že již dospěl tam, kam chce vést lid: na stupeň devekut.

Dvojí příčinou neblahého stavu židovského národa vidí v korupci soudobého rabinátu a v krizi židovského vzdělávání. Té se snažil čelit vystupováním proti formalistickému způsobu výuky a zasazoval se o její reformu. „Blázni dneška učí chlapce číst Bibli s komentářem Rašiho, kterému nerozumějí, a Talmud, který nemohou pochopit,“ měla znít jeho slova na adresu tehdejšího učebního systému. Snažil se podpořit studium Mišny a talmudické agady namísto tehdy nového směru studia Talmudu zvaného pilpul (kazuistická metoda textuální analýzy). Löw navrhuje postup od biblických studií k učení Mišny, až poté Talmudu a komentářů k němu a to vše podle úrovně rozvoje dítěte.

Dokud nebude tento učební plán zaveden, způsobilost rabinátu zůstane v úpadku a osud židovských obcí v rukou nekompetentního oligarchického laického vedení. Celková duchovní kvalita židovského života bude klesat a příchod mesiáše bude oddálen. Nelze si v této souvislosti nevybavit vychovatelské dílo J. A. Komenského, kterým se má realizovat lidská spolupráce na konceptu všenápravy (panorthosie), která je dílem Kristovým (mesiášovým).

Löw se nebojí s těmi, kdo z různých názorových platforem židovského myšlení překrucují učení judaismu, ostře polemizovat. Své vlastní teologické a etické názory primárně odvozuje z hagady a z kabaly. Jednotlivé tituly jeho nejvýznamnějších děl čerpají z názvů nižších sefirot (Gvurot hašem, Tiferet Jisrael a Necach Jisrael) a kabalu používal jako klíč k odemknutí smyslu biblických a hagadických textů.

Z aktuálního dosahu Löwova myšlení bývá uváděn jeho vliv na chasidismus moderní sionismus. Náboženský sionismus nalezl inspiraci v jeho úvahách o historickém poslání a vykoupení Izraele. Löw přišel s myšlenkou, že každý národ má vlastní odlišnou národní podstatu, která se vyjadřuje v mnoha rysech jako je jazyk, pokrmy a přebývání v rodné zemi. Odtržení židovského národa od jeho vlasti představuje nepřirozený stav věcí. Tyto myšlenky vedly Martina Bubera k nahlížení Löwa jako ideologického předchůdce moderního sionismu. Ovšem podle Löwa je exil výsledkem Božího výnosu a bude zrušen až v mesiášské době.

Maharal také významně ovlivnil chasidismus, který přijal jeho pojetí rabína jako charismatického vůdce náboženského společenství. Vedle modelu náboženského vedení je chasidismem recipován také jeho důraz na víru jako prostředek k přimknutí se k Bohu, pohlcení duše mystika božskou sférou, představa individuální duše jako „jiskry“ Boha a snaha popularizovat židovské mystické učení.

Rabi Löw zůstává pro židovský svět inspirativním myslitelem. Zájem o jeho osobu a dílo v posledních desetiletích po celém světě vzrůstá. Výstava a publikace připravená k jeho čtyřstému výročí dává okusit velikost jeho osobnosti a sílu jeho myšlení, které se postupem času jakoby transformovaly do veliké a silné postavy legendárního pražského golema, který měl chránit židovskou obec před útoky jejích nepřátel.

O výstavě viz též www.jewishmuseum.cz/cz/czmaharal.htm