21.06.2009 22:54

2Kr 2,1–11 (2009-06-21)

21.6./28.6.

Milí Bas, dnešní čtený oddíl je jeden ze tří, které líčí podivuhodný odchod ze světa. První z této trojiny je Henoch, kterého si Bůh vzal a nebylo ho. Druhý je Mojžíš. Ten podle Dt 34, 1–7 sice zemřel, ale neví se, kdo ho pohřbil. Epištola Judova zmiňuje židovskou tradici, že o Mojžíšovo tělo bojoval archanděl Michael s ďáblem (Ju 9). A třetí je prorok Elijáš, kterého odnesl vichr a ohnivý vůz. Stará křesťanská církev v těchto starozákonních vyprávěních viděla předobraz Kristova vzkříšení a nanebevstoupení.

Dnes s těmito oddíly máme problém, protože máme jiný obraz světa než starověcí lidé. My dnes chápeme svět předmětně, kdežto Písmo klade důraz na vztahy, a to mezi Bohem a člověkem i mezi lidmi navzájem. Z tohoto úhlu pohledu jsou příběhy o nanebevzetí především výpovědí o mimořádné blízkosti mezi Bohem a člověkem, kterého si Bůh bere nějakým výjimečným způsobem k sobě.

Motiv vystoupení na nebesa je proto ve starověké literatuře častější. Ale na rozdíl od barvitých nanebevzetí mezopotamských, řeckých i římských je biblické vyprávění jakoby náznakové, zdrženlivé, nábožensky cudné. Nikdo se tu nepředvádí, jen se pádně vypočítávají fakta, jak je má před očima prorok Elíša. Vzdáleně to připomíná novozákonní líčení, kdy se apoštolové či ženy setkávají se vzkříšeným Ježíšem. Vzkříšeného tam vidíme jejich očima, podobně jako zde vidíme odnášeného Elijáše očima jeho nástupce – proroka Elíši.

Osoby na scéně jsou vlastně jen dvě: Elijáš a Elíša. Hospodin nejedná přímo, ale jen skrze vichr a oheň, tedy skrze jevy neuchopitelné, přesahující vše lidské. V celém Písmu jsou takové nadlidské jevy součástí nebo znamením Božího sebezjevení. Doprovází Boží zásah nebo takové dění, které se vymyká z lidských rukou a tím hlásí, že je za nimi Bůh. Klasické místo je Ezechielův popis Hospodinovy slávy: „Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.“ (Ez 1,4). Tak začíná Ezechielovo líčení jakéhosi ohnivého vozu, který zobrazuje Hospodinovu slávu.

Tento vůz, který Ezechiel popisuje, má pozoruhodně utvářená ohnivá kola, což patrně odpovídá staré představě hvězdných sfér, jakémusi nebeskému orloji či kroužení nebeských těles. A zdá se, že právě takovýto vůz vynesl na nebesa proroka Elijáše. Jeho vystoupení na nebesa, tedy vstup do Boží bezprostřední přítomnosti a přijetí do Boží slávy, je v našem příběhu vrcholem vzájemného putování mistra a jeho žáka. Elijáš a Elíša putují po čtyřech známých biblických místech.

Vše začíná na místě, kterému se říká Gilgál. To je město ležící v údolí řeky Jordán. Ovšem hebrejské slovo „gilgál“ původně znamená totéž co keltské slovo „kromlech“, což je název pro kruh, tvořený dvanácti vztyčenými kameny a sloužící jako svatyně. Takovéto kamenné kruhy jsou rozesety po celé Evropě i na Předním Východě, nejslavnější je asi anglický Stonehenge.

Dvanáct vztyčených kamenů mohlo odpovídat počtu měsíců v roce i počtu izraelských kmenů. Nemáme sice přímé doklady, ale je snadné si představit, že při slavnosti se v kromlechu, tedy okruhu kamenů chodilo od jednoho k druhému, asi jako se chodí při křížové cestě od jednoho zastavení k druhému. To by byla jakási zmenšená obdoba pouti, na kterou se „ve velkém“ vydává Elijáš s Elíšou. Z biblického líčení se dovídáme, že z Gilgálu jdou do Bét-elu, pak do Jericha a na konec zpátky k Jordánu. Při návratu se pak Elíša již sám, bez Elijáše, pohybuje téměř po stejné trase: zastavuje se v Jerichu (2Kr 2,15.22), v Bét-elu (2Kr 2,23–24), a nakonec se vrací do Gilgálu, kde má zřejmě svůj hlavní opěrný bod (2Kr 4,38).

V Bibli je „gilgálů“ popsáno několik, pro naši souvislost je důležitý ten, se kterým se setkáváme v souvislosti s rozdělením řeky Jordán. Když Izraelci vstupovali do zaslíbené země, prošli Jordánem a na památku této události postavili v Gilgálu dvanáct kamenů (viz Joz 4). A právě Elijášův a Elíšův přechod Jordánu připomíná tento div rozpolcení jordánských vod.

Z Gilgálu, který leží v Jordánské nížině, jdou Elijáš a Elíša nejdřív do Bét-elu, to je město, které leží poměrně vysoko v horách. A přesto je napsáno, že „sestoupili do Bét-elu“ (v. 2). Zeměpisně se samozřejmě z Gilgálu do Bét-elu stoupá. Ale sloveso „sestupovat“ zde popisuje vnitřní, teologický charakter jejich pouti, která míří do hlubin. Je to doklad toho, že náboženské hledisko je v tomto vyprávění nadřazeno hlediskům přírodopisným nebo racionalistickým.

Přes prokleté město Jericho se pak navrací cesta Elijáše a Elíši zpět dolů k Jordánu. Samotné jméno Jordán znamená „Sestoupilka“, tedy řeka, která sestupuje. Jordán opravdu během svého toku dosti prudce klesá a také okolnost, že v části toku teče úzkým údolím, nutí toho, kdo se chce dostat až k vodě, aby do jordánského údolí sestupoval. Společná cesta Elijáše a Elíši má tedy sestupnou tendenci, vede stále níž. Proročtí žáci z Jericha, kteří šli za nimi, zůstali stát opodál, jakoby se blíž neodvážili, kdežto Elijáš s Elíšou stojí přímo u Jordánu a půjdou i dál, až na jeho dno.

Tento sestup až k Jordánu a průchod Jordánem, tedy vykročení až tam kde ostatní jen stojí opodál, představuje cestu ponížení a sestup jakoby až do podsvětí. Na břehu Jordánu svine Elijáš svůj plášť, udeří jím do vody, ta se rozestoupí a oba přejdou po suchu. Svinutím prorockého pláště se koncentruje moc v něm přítomná, takže se z něho stává nástroj, podobný Mojžíšově holi, kterou rozpoltil Rákosové moře.

Elijáš svinutým pláštěm, podobně jako kdysi Mojžíš svou holí, „udeřil do vody“. Hebrejské sloveso označuje úder jmenovitě v boji, často smrtelný. Vody jsou tu živel, ba mocnost, která – vyjádřeno obrazně – střeží hranici mezi „zde“ a „onde“, mezi naším a oním světem. Jsou-li tyto vody zasaženy vyšší mocí, musí ustoupit. Dnešku jsou takové představy zdánlivě vzdáleny, ale pokud rozumíme, že voda zde představuje prostor, kde člověk nemůže žít, tak průchod vodou znamená průchod skrze smrt. A tak je v tomto příběhu smrt přemožena, zprůchodněna. Není konečnou stanicí, ale naopak branou k novému rozměru života, do kterého Elijáš vstoupí na ohnivém voze. A Elíša se vrací sám zpět, zpět na náš břeh, zpět do našeho života.

Hlubina Jordánu zpřítomňuje průchod hranicí života a smrti. Elíša vytrval po boku svého mistra až do konce a uviděl, kde a jak slavně končí jeho pouť, totiž v nebi. Ale nezůstal stát u Jordánu a hledět do nebe (srov. Sk 1,11), nýbrž se vrátil do svého úkolu a pokračoval v tom, co před ním činil Elijáš. Stal se nositelem jeho pláště, tedy jeho ducha a jeho činů.

Elijáš a Elíša zároveň jakoby předchází toho, který „procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním“. (Sk 10,38). A také vyústění jejich pouti, dobrovolné sestoupení do hlubin smrti a následné nanebevzetí, ukazují, k čemu se Bůh přiznává a co má u Boha budoucnost. To je smýšlení jako v Kristu Ježíši.

Pane, pomoz nám, ať máme mysl Kristovu. Amen.

 

 

 

—————

Zpět


Kontakt

Farní sbor ČCE - Proseč

Proseč 120
539 44 Proseč u Skutče

Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E


468 000 207
farář: 608 054 457
kurátorka: 737 509 897



TENTO TÝDEN

8. 10. Nedělní bohoslužba 9.00
10. út 15,30 bohoslužba v Seniorcentru Skuteč; 19.00 staršovstvo
11. st úřední den v Krouně (náboženství v Krouně, v Pusté Kamenici, biblická ve Svratouchu)
12. čt NÁBOŽKO 16.00
15. 10. Slavnost díkčinění se Večeří Páně 9.00 + opakovaná volba faráře