21.06.2009 23:05

1Kr 18,41-46 (2009-06-21)

Milí BaS,

v prvním dnešním čtení z listu Jakubova jsme slyšeli o tom, že vroucí modlitba spravedlivého má velkou moc. A jako příklad takovéto vroucí modlitby uvádí apoštol Jakub modlitbu proroka Elijáše.

Prorok Elijáš je pro mě příkladem člověka, který je nesmírně blízko Hospodinu a zároveň dokáže myslet a jednat samostatně. Když se v Izraeli rozbují kult boha Baala – kenaanského dešťodárce, tak vymyslí plán. Vystoupí před Izraelského krále Achaba a řekne: „Jakože živ je Hospodin, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.“ Pozoruhodné na tom je, že nečteme nic o tom, že by se nejdříve stalo slovo Hospodinovo k Elijášovi a ten by ho potom oznámil králi. Spíše to vypadá tak, že Elijáš se trápí nad tím, jak Izraelci uctívají kenaanského boha deště a úrody a proto se modlí k Hospodinu, aby nepršelo leč na jeho slovo a Izraelci tak poznali, že jediným dárcem deště, úrody a tedy i života je Hospodin.

A Hospodin přitakal tomuto Elijášovu plánu a tři roky a šest měsíců v Izraeli nepršelo. Nastala doba velkého sucha a hrozil hladomor. Celá situace vyvrcholila jakýmsi zápasem mezi Elijášem a Baalovými proroky na hoře Karmel. Dopadlo to tak, že všichni přítomní Izraelci nakonec volali: „Jen Hospodin je Bůh“. Tím byl nyní životodárný déšť očekáván od Hospodina. A tady navazuje náš čtený oddíl.

Prorok Elijáš znovu vystoupil se svým služebníkem, nějakým mládencem, na vrchol hory Karmel a tam se modlil. Patrně za to, aby Hospodin dal déšť. Nemáme zachycena slova této modlitby, ale je to ta modlitba, kterou apoštol Jakub uvádí jako příklad vroucí modlitby spravedlivého, která má velkou moc. Elijáš se modlí tuto modlitbu ve zvláštní pozici. Hebrejské sloveso, které vyjadřuje tuto pozici, překládá ekumenická bible jako „sehnul se k zemi“, Kraličtí překládají „rozprostřel se“. Prof. Jan Heller navrhuje překlad „schoulil se“. Je to zvláštní slovo. V celém Starém zákoně je doloženo jen třikrát. Zdá se, že už ve staré době nebylo zcela srozumitelné, a proto se tu dodává, jak si to máme představit: Elijáš si vtiskl svou tvář mezi kolena. To už je zřetelné. Nicméně toto sloveso, tato modlitební pozice, respektive to, co vyjadřuje, má klíčový význam pro celý příběh.

Elijášův příkaz jeho mládenci, aby se zvedl a podíval směrem k moři, předpokládá, že prorok setrval schoulen v této pozici, až se objevil mrak a bylo jasné, že déšť přichází. Mládenec se zvedl a podíval se k moři, ale nic neviděl. Elijáš mu řekl: „Opakuj to sedmkrát“. Sedmička je posvátné číslo plnosti, úplnosti a obnovy. Když se něco po tolika pokusech nezdaří, bylo by logické s další snahou přestat. Ale Hospodin dokončil své dílo až sedmého dne (Gn 2,2). A podobně prorok Elijáš ví, že chvíle milosti a odpočinutí od běd, tedy i od zbídačení suchem, přichází teprve v plnosti času, tedy ve chvíli, která právě sedmičkou připomíná uzavření staré doby a vstup do nového věku. I my se musíme v životě mnohokrát vracet, ale i když si opakovaně říkáme s prorockým mládencem „nic tam není“, nic nevidím, nesmíme to vzdát. Vše zaslíbené se naplní, jen nesmíme chtít sami určovat kdy a jak.

Konečně mládenec ohlásí „oblak“. Je to temný mrak, který zastíní slunce a nese déšť. Oblak ovšem může signalizovat také Boží sebezjevení. Hospodin mluví k Mojžíšovi v hustém oblaku. Hospodin také – jistě obrazně – jezdí na oblacích jako na válečném voze (Ž 104,3n). Den Hospodinům, který mnozí nemoudře vyhlíželi jako okamžik, kdy se jim dostane zadostiučinění, je podle proroků dnem tmy, oblaku a mrákoty (Jl 2,2; Sf 1,15), které se tak stávají znamením konečného Božího soudu. Takže výskyt „oblaku“ či „mraku“ nemusí být jen předzvěst deště, ale zároveň je i signál toho, že sám Hospodin se přichází ujmout své vlády, zlehčené Baalovými ctiteli.

 

S příchodem oblaku se scéna náhle mění. Je tu po dlouhém suchu velký déšť, prudký liják, a král Achab ujíždí zřejmě promočen na svém otevřeném voze. Vypravěč je úsporný, nelíčí podrobnosti, ale mezi řádky dává svému čtenáři krásnou příležitost, aby si tu představil zpupného krále, který jede na voze jako zmoklá slepice. Tak si Achab jistě nepředstavoval vyznění karmelské události. To, co tu Achab prožívá, je vlastně útěk poraženého z boje a tím jakoby předjímka toho, jak je vylíčen jeho konec. Byl zraněn v bitvě a řekl svému vozatajovi: „Obrať a odvez mne z bojiště, jsem raněn.“ Ale zemřel dřív, než dojeli do Samaří (1Kr 22,34–38).

Ale vraťme se ještě k té zlomové události, kterou je Elijášova záhadná modlitba. Elijáš se při ní schoulil k zemi a vtiskl si tvář mezi kolena. Podobnou pozici zaujímají někteří islámští mystici – derviši, když se ponořují do vytržení. Snad to souvisí s tím, že takto schoulený modlitebník nevnímá podněty z venku a proto se může lépe soustředit. Tato možnost nerušeného soustředění je první významový rozměr polohy „schoulení“.

Další údaje o významu slova „schoulení“ nám poskytnou místa jeho výskytu. Ve Starém zákoně je doloženo jen třikrát, kromě vykládaného místa je najdeme ještě v oddíle, který líčí, jak prorok Elíša vzkřísil zemřelého syna Šunemanky. Tam se popisuje dosti podrobně, jak Elíša vložil svá ústa na jeho ústa, oči na oči, dlaně na dlaně. Prorokovo schoulení je tu vlastně sebeztotožnění s mrtvým, sestup do nejtemnějších hlubin, ba do samé smrti. Takové schoulení s hlavou mezi koleny, tedy „do kozelce“, je také poloha dítěte v matce. V té byli v dávných dobách pohřbíváni lidé, tzv. „skrčenci“. Je pravděpodobné, že poloha mrtvého záměrně napodobuje polohu plodu v matce. Tak má mrtvému napomoci k jeho novému narození z Matky země. Nemagicky bychom to mohli chápat jako projev víry v obnovu života.

Elijáš touto pozicí vyznává, že přijímá a vnitřně podstupuje smrt, která v podobě ničivého sucha ovládla zemi. Kenaanci považovali dobu sucha za čas vlády boha smrti. Touto pokorou až do prachu, do posledního sebeodevzdání, se prorok dostává do protikladu s postojem Adama a Evy, kteří chtěli být jako bohové a proto odmítali lidské hranice (Gn 3,1–7). Elijášovo gesto připomíná slova ze Ž 44: „Naše duše se sklonila do prachu, naše hruď je přitištěna k zemi… Bože, vykup nás pro svoje milosrdenství“ (verše 26.27).

Elijášovo sebeodevzdání je bezpodmínečné a naprosté, řečeno novozákonním obrazem: bere na sebe nejen svůj kříž, ale břímě celého zpohanělého a zpronevěřilého Izraele. V tom připomíná Mojžíše, který se za hříšný Izrael modlí k Hospodinu: „Nyní buď odejmi jejich hřích, a jestliže ne, vymaž mne z knihy, kterou jsi napsal“. Hospodin ovšem tuto Mojžíšovu nabídku odmítá, jakoby čekal nabídku a oběť „lepší“. Myslím zde pochopitelně na Ježíše Krista.

Když si to shrneme: Elijáš jako „skrčenec“ vstupuje do prachu země, do říše smrti, aby se odtud vrátil s životodárnou vodou. Tím obrazně předznamenává cestu, která skrze smrt vede k životu. Ovšemže nikoli automaticky nebo magicky, ale proto, že je to cesta Hospodinova, cesta, po které Bůh sám vede své posly a svědky. Tak Elijášovo schoulení jako gesto posledního sebeodevzdání, ukazuje cestu života těm, kdo vězí v zakletí „sucha“ a zmaru.

Elijáš jako svědek pokání a sebeodevzdání se sklání do prachu, do něhož se rozpadají mrtví a v nějž se mění i úrodná prsť, když nepřijde vláha Ducha. Modlící se prorok a svědek, schoulený před Hospodinem téměř do hrobu a jistě pod kříž, vstupuje právě takto na cestu života a vede k ní ty, kdo na něho hledí. To je vroucí modlitba spravedlivého, která má velkou moc. Amen.

 

 

 

 

—————

Zpět


Kontakt

Farní sbor ČCE - Proseč

Proseč 120
539 44 Proseč u Skutče

Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E


468 000 207
farář: 608 054 457
kurátorka: 737 509 897



TENTO TÝDEN

17. 9. Nedělní a křestní bohoslužba 9.00
20. st úřední den v Krouně
21. čt NÁBOŽKO 16 h.
24. 9.  Nedělní bohoslužba