17.05.2009 23:07

1Kr 17,8-16 (2009-05-17)

Milí BaS,

v prvním čtení jsme slyšeli o daru, který dala chudá vdova do chrámové pokladnice. Dvě drobné mince. Kdyby si třeba řekla – jeden pro Boha a jeden pro mě: spravedlivě se rozdělíme. I tak by byla mimořádně štědrá. Jenže ona obětuje obě mince, tedy všechno z čeho měla být živa.

Ježíš krátce před tím, když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, a řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude domem modlitby‘, ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“ (L 19,45–46). Ježíš tedy ostře kritizoval chrámový provoz, a přesto ocenil dar této vdovy, která značně zkorumpovaný kult finančně podpořila. Pro tuto ženu to byl projev naprosté odevzdanosti Bohu. Ona takto odevzdala Bohu svůj život. A pro Ježíše to možná bylo posilou k tomu, aby také on odevzdal svůj život Bohu a šel cestou golgotského kříže. Vdova je v tomto příběhu příkladem naprosté oddanosti a důvěry vůči Bohu.

Vdova ve starověku patřila k nejohroženějším lidem. Dokonce je v celém Písmu, zvláště v některých statích Starého zákona, uváděna jako příklad osoby, které chybí plná občanská práva. Ta měl ve starém Orientě a dokonce i v Izraeli, v rámci tehdy převládajícího patriarchálního systému, pouze svobodný muž. Neměl je otrok, neměla je žena a neměly je děti. Žena byla buďto pod ochranou otce, nebo pod ochranou manžela, případně pod ochranou svého nejstaršího syna. Pokud ale byla sama či s nedospělými dětmi, byla vydána napospas společenským křivdám – vzpomeňme na příběh Noemi a Rút. Proto se často Izraelci, když se jim zdá, že je Hospodin daleko nebo že nejedná, jakoby umřel, připodobňují ke vdově, která už jenom oplakává všecko, co ztratila. Jeremjáš, když pláče nad Jeruzalémem, který vyplenili Babyloňané, tak říká: „Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova… je podrobeno nuceným pracím, za noci pláče a pláče, po líci jí slzy kanou…“.

Postoj vdovy, která vhodí do chrámové pokladnice „všechno, z čeho měla být živa“, má svůj protějšek ve Starém zákoně. Setkáváme se tam s vdovou, která poskytne své poslední jídlo božímu muži, proroku Elijášovi. Chudá vdova s nedospělým dítětem a navíc v době hladomoru je ta nejposlednější, od které by bylo možno něco žádat. A přesto právě k ní je poslán prorok Elijáš, aby ho opatřovala potravou. Paradoxnost tohoto požadavku je ještě umocněn tím, že dříve proroka opatřovali potravou na Boží pokyn havrani, dvakrát denně mu nosili jídlo. A když sucho trvá a hladomor se vystupňuje, tak místo aby Bůh poslal Elijášovi nějakou manu z nebe, posílá ho na stravu k chudé vdově, která je na konci svých možností. Tak to vyjadřují její slova: „Mám ve džbánu jen hrst mouky a v lahvi trochu oleje. Hle sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“

Na této vdově je pozoruhodná ještě další věc, je to pohanka. Obyvatelka Sarepty, což bylo jedno z měst ve Fénicii, Sarepta u Sidónu. Odtud pocházela největší Elijášova protivnice, královna Jezábel. Izraelský král Achab se z důvodu upevnění vztahů k Féničanům oženil s fénickou princeznou Jezábel, dcerou sidónského krále Etbála. Královna Jezábel, byla ctitelkou Bálova kultu a ze své vlasti si s sebou do Izraele přivedla 450 Bálových kněží a proroků. Za jejich pomoci se pokoušela zavést v Izraeli Bálův kult jako oficiální náboženství.

Baal byl bůh deště, měl zajišťovat hojnou úrodu. A pod vlivem Jezábel to s Baalem zkoušeli i v Izraeli, aby měli úrodu tak říkajíc v suchu. A měli, tři roky nezapršelo. Baal – bůh deště – přestal fungovat. Sucho, které předpověděl prorok Elijáš v Izraeli, zasáhlo i sousední Fénicii. Elijáš jim dával poznat, že očekávají déšť – a tedy i život – odněkud, odkud prostě nepřichází.

Bratři a setry, nejsme ale i my stejní? Nečekáme i my na ten vnitřní oživující déšť někde, kde se ho dočkat nemůžeme? Jak často spoléháme na falešné zdroje vláhy tak dlouho, až docela vyprahneme? Elijáš nám však říká: „Ten déšť přijde, až dá Hospodin.“

Vdova se v tomto vyprávění objevuje na scéně ve chvíli, kdy sucho a hlad jasně dokazují, že Baal nefunguje. A jí to začíná být zřejmé, proto také přísahá ne při Baalovi, ale při Hospodinu. Říká Elijášovi: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh“. Ve fénických liturgických textech přitom máme doloženo, že lidé přísahali slovy: „Živ je Baal!“ Bylo to míněno tak, že Baal konečně utekl ze zajetí boha smrti Móta, a proto zase začíná padat deštíček a vrací se život. „Živ jest Baal!“ byl centrální liturgický výkřik při Baalových oslavách na začátku doby dešťů, tedy v době, kdy tyto hlavní oslavy probíhaly. Když fénická vdova řekne: „Živ jest Hospodin“, znamená to, že udělala veliký krok směrem k Hospodinu. Mějme i my na paměti, že Hospodin je živ a to právě tehdy, kdy kolem nás a dokonce i v nás je dosud mrtvo.

Tato vdova rozpoznala, že systém, v němž byla dřív uvězněna, vede ke smrti. Jméno Baal znamená „Vlastník“ nebo „Majitel“. Uctívat Baala znamená bytostně spoléhat na toho, kdo ztělesňuje vlastnictví a majetek. V posledku tento postoj představuje otročení majetku. Mnoho lidí však nerozpoznává, že majetnictví jako smysl života vede k vnitřní vyprahlosti a k duchovní smrti. Ale ta vdova poznala, že konec je blízko. A když člověk přizná, ba přijme svou konečnost, začnou se s ním mnohdy dít veliké věci. Vdova ze Sarepty vyjadřuje, kam vede uctívání Baala, když říká Elijášovi: „Najíme se a zemřeme.“

Ale Elijáš jí na to odpovídá: „Neboj se.“ A představí jí princip, který je příznačný pro Hospodina: navzdory tomu, že je něco bráno z určitého množství, zásoba se netenčí. „Mouka ve džbánu neubude a olej v lahvi nedojde.“ Jen mi dej kousek z toho, co ti ještě zbývá. V oblasti materiální platí, že pokud se my lidé, ačkoli jsme hltavci, umíme ve chvíli opravdové nouze s druhými rozdělit o to málo, co ještě máme, tak přežijeme všichni. Ovšem pozor, nejedná se o pohádku „Hrnečku vař“, ve které by byl laciný návod k lenošení a nicnedělání. Vždy to stojí velké úsilí a je to boj se sebou samým, se svým sklonem sloužit majetku. Nakonec je ale sám dárce obdarován: díky vdovinu postoji se skrze ni může projevit Boží láska, načež ona sama jakoby přestává být vdovou a stává se ženou natolik užitečnou, že jejíma rukama prochází život.

Zázrak se zde odehrál kolem mouky a oleje, surovin, které nedochází. Je to dáno možná tím, že se zde chce naznačit určitá symbolika. Mouka souvisí s obilím, těstem a chlebem. Na konci této řady je v Novém zákoně chléb Večeře Páně. Chléb, který uchovává život na věky. Druhá surovina, olej, byl ve staré době především nástrojem pomazávání. Pomazáni byli králové i kněží a ojediněle také proroci, když byli uváděni do úřadu. Olej označuje Boží poznamenání a úkol. Při plnění tohoto úkolu pak jde hlavně o sdílení Boží životodárné lásky. Mouka a olej nedojdou, říká prorok Elijáš. Nedojdou vdově, která se dokáže rozdělit o to poslední, co má a nedojdou nikomu, kdo přestane uctívat Baala, majetnictví, a spolehne na to, že živ je Hospodin.

 

 

 

—————

Zpět


Kontakt

Farní sbor ČCE - Proseč

Proseč 120
539 44 Proseč u Skutče

Mail: prosec@evangnet.cz
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E


468 000 207
farář: 608 054 457
kurátorka: 737 509 897



TENTO TÝDEN

17. 9. Nedělní a křestní bohoslužba 9.00
20. st úřední den v Krouně
21. čt NÁBOŽKO 16 h.
24. 9.  Nedělní bohoslužba