1Kor 15,35-44 (Zmrtvýchvstání Páně 2022)

1Kor 15,35-44; první čtení L 24,1-12

Milí bratři a sestry,

dnes slavíme zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista. Je to pro nás velmi nadějná událost, protože „Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ (1Kor 15,20). „V Kristu všichni dojdou života.“ (v. 22). Ježíšovo vzkříšení nám odhaluje, že povstání do nového života se týká i každého z nás. Apoštol Pavel se zde snaží čtenářům svého listu tělesné vzkříšení nějak názorně přiblížit. Snaží se zde odpovědět na otázku: „Jak vstanou mrtví? V jakém těle?“ Bez těla je vzkříšení nepředstavitelné, ale jaké to tedy bude tělo? Vždyť naše zkušenost s tělem je taková, že každé tělo časem chátrá a pomíjí.

Pavel odpovídá na základě běžné zkušenosti s tím, že když zasejeme zrno, tak z něho vyroste rostlina, která vypadá úplně jinak než to zaseté zrno. Rostlina má úplně jiné tělo než bylo tělo toho zrnka, ze kterého vzrostla. Podobně je to i s lidským tělem, které když zemře, tak bude vzkříšeno v jiné podobě.

Podle apoštola je pošetilé domnívat se, že vzkříšené tělo bude stejné jako to tělo, které zemřelo. Tato pošetilost spočívá v posledku v předsudcích vůči Boží moci. My se vzkříšením lidského těla nemáme žádnou zkušenost, ale z přírody dobře známe, že ze zasetého zrníčka vyroste rostlina, která je zcela jiná než to zaseté zrníčko. Pavel v té proměně zrníčka v rostlinu vidí Boží stvořitelské působení. Podle Pavla to není žádný samozřejmý potenciál toho zrníčka, že z něj vyroste rostlina, ale je to vždycky znovu Boží tvůrčí akt. Bůh dává každé rostlině tělo, jak sám určil. Pavel pojímá jako stvořitelský proces to, že zaseté semeno pozbude svou původní podobu a Bůh z něho vytvoří podobu zcela novou, dá mu zcela nové tělo.

Je možné, že toto přirovnání, ve kterém je vzkříšení těla znázorněno zrnem, ze kterého v zemi vyroste nová rostlina, znal Pavel z ústní tradice, která předávala Ježíšovo učení. Evangelista Jan předkládá tato Ježíšova slova: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ (J 12,24). U Pavla i u Jana je při tom důležité, že zaseté zrno nevzejde k novému životu, pokud před tím nezemře. Proměnu zasetého zrna v rostlinu způsobuje tajemná síla, jejímž zdrojem je sám Bůh. Předchozí smrt je ovšem stejně tak nutná jako působení této Boží síly, aby došlo k proměně těla smrtelného v tělo nesmrtelné.

Vzkříšení bylo znázorňováno pomocí zasetého zrnka také v tehdejším židovství. Rabi Meir, který žil v Judsku ve druhém století, odpověděl na otázku, jestli lidé budou vzkříšeni nazí nebo ve svém oděvu, takto: „Když je pšeničné zrno kladeno nahé do země, kdo ví, v kolika převléknutích opět vzroste? Oč víc to platí o spravedlivých, kteří byli pohřbeni ve svých šatech.“

Zrno, které se klade do země holé, tedy bez slupek, povstává k novému životu jako rostlina, která během svého růstu několikrát změní svůj vzhled. Oč více platí změna vzhledu pro lidské tělo, které se pochovává v šatech. To je logika tohoto výroku, která je pro nás zajímavá tím, že rabi Meir vůbec nepochybuje o možnosti vzkříšení. Ta otázka, na kterou odpovídá, je totiž šťouravou otázkou, která chce zpochybnit to, jestli nějaké vzkříšení vůbec bude: To budou lidé vzkříšení nazí? To by se mohli před sebou navzájem stydět. Nebo to jim Bůh taky stvoří nějaké oblečení? Rozumíte, kam míří tato otázka? Je to podobně pochybující otázka ohledně vzkříšení jako ta, na kterou obšírně odpovídá apoštol Pavel: „Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?“

Rabi Meir, když odpovídá na tuto otázku zpochybňující vzkříšení, tak jako důkaz toho, že vzkříšení skutečně nastane, uvádí, stejně jako Pavel, příklad ze setby a růstu. A přitom zdůrazňuje, že zrno se zasívá holé, bez slupek, tedy jinak řečeno, nahé. A nakonec z něho vzejde rostlina se spoustou zrn, která jsou v nějakém obalu, v nějaké slupce. A oč víc to bude platit o lidském těle, které se ukládá do země v nějakém oblečení.

To, že zrno se zasívá holé, doslova nahé, zmiňuje i apoštol Pavel: „Co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno… Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.“ (v. 38). Z těchto odpovědí lze tušit, že apoštol Pavel i rabi Meir jsou formování stejnou tradicí jeruzalémské školy rabiho Gamaliela, ke kterému se Pavel výslovně hlásí (srov. Sk 22,3).

Obraz zasetého zrna, které se v zemi promění v nový, živý organismus, který má nové tělo, dobře vyjadřuje, že smrt je nezbytnou součástí proměny smrtelného těla v tělo zcela nové. Tato proměna nastává skrze smrt a skrze Boží oživující, stvořitelskou moc. Proměna zasetého zrna v rostlinu vyjadřuje kontinuitu, návaznost, která je mezi semenem a rostlinou, která z něj vyrůstá a zároveň diskontinuitu, tedy velkou míru novosti, která je patrná z toho, jak velmi odlišně vypadá nová rostlina oproti původnímu semínku.

Proto je toto přirovnání pro vzkříšení v něčem velmi přiléhavé. Vystihuje totožnost zesnulého člověka a vzkříšeného člověka, neboť totožnost je vázána na tělo, a proto přetrvává i po vzkříšení, protože se jedná o vzkříšení těla. A zároveň toto přirovnání dobře vyjadřuje novost vzkříšeného těla, které je nesouměřitelné s tělem původním, které umírá.

Druhým obrazem pro vzkříšení, který zde následně Pavel uvádí, je rozdílnost těl pozemských a nebeských. K tomu je potřeba říct, že v řečtině je stejné slovo, které znamená „tělo“ i „těleso“. Proto Pavel může mluvit o nebeských tělesech jako je slunce, měsíc a hvězdy a stále je to obraz pro vzkříšení těla, protože tělo a těleso je stejné slovo, takže Pavel stále mluví o tom stejném. Zatímco pozemská těla v jejich různorodosti podléhají zániku, nebeská těla (my bychom řekli tělesa) se nám jeví jako věčná. Slunce, hvězdy a měsíc svítí miliony let, což je z omezeného lidského pohledu vlastně věčně a nepodléhají zániku. Mají fyzický rozměr stejně jako naše pozemská těla, ale protože patří do nebeské sféry, tak nepodléhají zániku jako ta pozemská a hlavně, nebeská tělesa se od pozemských těl liší svou slávou. Svou září. Záře a sláva je v řečtině taky stejné slovo.

Je zajímavé, že i k pozemským tělům se pojí nějaká sláva, ale je jiná, zajisté menší, než sláva těl nebeských (v. 40). Lesk pozemských těl je nesrovnatelný se září těch nebeských. Logika tohoto argumentu spočívá v tom, že když Bůh dokáže vytvořit tak rozmanité dílo, tolik rozmanitých podob těl a těles, pozemských i nebeských, které se od sebe tak zásadně liší, dokáže nepochybně také při vzkříšení stvořit nové tělo, slavné, mocné a nepomíjitelné. Takové, jako jsou ta slavná a zářící těla nebeská.

Pak se Pavel znovu vrací k obrazu setí. Jako platí, že ze zasetého zrna vyroste rostlina, tak se stejnou logikou platí, že naše pomíjitelné a smrtelné tělo, které bude pohřbeno, povstane k novému životu v podobě těla nepomíjitelného. Apoštol Pavel chce, aby adresáti jeho dopisu měli tuto jistotu a čerpali z ní naději a posilu. Když dnes slavíme Kristovo zmrtvýchvstání, slavíme událost, která se bude týkat každého z nás. Se vzkříšením těla nemáme žádnou zkušenost, ale všichni máme mnohé zkušenosti s tím, že jsme zasadili zrnko do země a ono vzrostlo. Tělo každého z nás je díky Bohu jako takové zrnko. Máme před sebou slavnou budoucnost. Amen.

Poslání: Ř 8,11